Hostující profesoři

recenze

Hostující profesoři (1980) / Matematicka

Dlouho už jsem se při četbě knihy tak nenasmála a nepobavila, jako při čtení Hostujících profesorů Davida Lodge. A to přesto, že jde o román, který v anglickém originálu vyšel v roce 1975. David Lodge vychází ze svých osobních zkušeností s akademickým prostředím britských i amerických univerzit a vytvořil příběh, který má úžasnou strukturu, ale v jednotlivých pasážích se prosazuje i vybroušená situační komika. V příběhu se dostává ke kritice akademického prostředí, typických anglických i amerických vlastností, generačních rozdílů i různých osobnostních nastavení a předsudků všeho druhu. Při čtení jsem si vzpomněla na Svěrákův komentář k jeho prvnímu filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Říkal, že kdyby tehdy se Smoljakem věděli to, co ví dnes, tak že by z těch nápadů, které dali do jednoho filmu, dnes mohli udělat filmů několik. Jako podobný „gejzír nápadů“ mi přišla i kniha Hostující profesoři. Nikdy mě ale ten gejzír nezahltil a vždy mi přišel zase znovu vtipný.

Dvě univerzity, americká Euforie a anglická Papridge, mají vzájemnou smlouvu o výměně profesorů na jeden semestr. Většinou této možnosti využívají mladí doktorandi. V jednom roce se ale stane, že shodou různých okolností se do výměny zapojí dva starší vyučující, kteří už byli na svých univerzitách pohodlně usídleni a mají už i své vlastní starší děti. Vše nechají za sebou a na půl roku se vydávají do nového prostředí. A právě to, jak se v novém prostředí začnou sami chovat i jak tam vnášejí svoje vlastní zkušenosti, přináší řadu komických situací.

V Americe je na univerzitách zcela jiná atmosféra než v Anglii, jak to sám autor vystihuje v textu knihy:
V tomto ohledu byli oba typickými představiteli výchovných systémů, jimiž prošli. Absolvovat vysokou školu v Americe není příliš těžké. Student má značnou volnost, zkoušky skládá v libovolném termínu, podvádět je snadné a kvůli výsledným známkám se neprožívají zvláštní stresy nebo úzkostné stavy. Student (či studentka) se tudíž může plně věnovat normálním zájmům dospívajícího člověka sportu, alkoholu, zábavě a opačnému pohlaví. Skutečný tlak začíná až v postgraduálním stádiu, kdy se student tříbí a kalí v nelítostných cvičeních a přísných prověrkách tak dlouho, dokud si nezaslouží být pasován na PhDr. To už do věci investoval tolik času a peněz, že pro něho nepřichází v úvahu žádná jiná kariéra než akademická, a to výhradně úspěšná, neboť jiná je nepřijatelná. Zkrátka a dobře, je vyškolen k profesi, která je prosáklá duchem volného podnikání neméně než Wall Street a ve které každý vyučující vědec uzavírá se svým zaměstnavatelem osobní smlouvu a má právo prodat své služby tomu, kdo nabídne nejvíc.
V anglickém školství soupeření začíná a končí daleko dříve. Podle tamních výchovných zásad je lidský balíček karet zamíchám a sejmout celkem čtyřikrát v jedenácti, v šestnácti, v osmnácti a ve dvaceti a šťastný ten, kdo zůstane nahoře pokaždé, zejména však při operaci poslední. Té se říká „závěrečné zkoušky“ a už sám název naznačuje, že po nich se člověku nic významného nemůže přihodit. Absolvent anglické vysoké školy je duše opuštěná a ztracená, neví kloudně, co dělat či komu se zavděčit a v čajovnách poblíž oxfordské univerzitní knihovny nebo britského muzea ho poznáte podle skelného výrazu očí a nepřítomného pohledu traumatizovaného frontového veterána, pro něhož skutečný život skončil posledním velkým šturmem. Pokud se mu podaří ukořistit akademické zaměstnání, není mu jeho trauma, alespoň zpočátku, na překážku, protože na britských univerzitách se ve službě setrvává téměř automaticky a každý je placen podle stejného lokte. Ale v jistém věku, ve věku, kdy se začíná myslet na povýšení a profesuru, se tesklivě ohlíží k dobám, kdy mu mozek, upřený k jedinému pevnému cíli, fungoval jako nové hodinky.

Philip Swalow, který žil v Anglii a působil na univerzitě v Papridge, vzpomíná v Americe na svá mladá léta a na dobu, kdy se tu zamiloval do své ženy Hilary. V Americe přemýšlí mimo jiné nad generačními rozdíly:
Philip Swallow zatím při čtvrtém džinu s tonikem a po dvouhodinovém studiu anatomie tří dívek účinkujících v baru ČI-ČA dospěl k závěru, že odhalil nejhlubší a pravou příčinu generačního rozporu: je to věkový rozdíl. Mladí jsou mladší. Tudíž krásnější. Jejich pleť je svěží, mají dosud zadní zuby, břicho ploché, ňadra (ach!) pevná, stehna (ach! ach!) ještě nemramorovaná žilkami jako rokfór. A jak tento rozpor překlenout? Láskou přece. Tím, že dívky jako Melanie štědře poskytnou svá pevná mladá těla povadlým starým paprikům, jako je on, a obnoví v nich koloběh mízy. Melanie! Jak prosté a dobré bylo její gesto ve světle tohoto poznání! Jak zbytečně je komplikoval emocemi a etikou!

Velká míra svobody a demokracie na amerických univerzitách s sebou přináší i studentské nepokoje, které mají i své stinné stránky:
Dnes byl v Plotinu docela pokojný den. Přestože každou křižovatku na Cableově třídě hlídali vojáci, řídili dopravu, urychlovali provoz a nedovolovali žádné shlukování, ve vzduchu bylo jen minimální napětí a lidé byli klidní a v dobré náladě. Byla to jakási pauza mezi násilím, plynovými útoky a krveproléváním nedávných dní a nepředvídatelnou budoucností Velkého pochodu. „Zahradníci“ se na svůj protestní pochod pilně připravovali, ale policie, kritizovaná tiskem za roli, jakou sehrála v bouřích kolem zahrady, se držela zpátky. Na Cableově třídě se prodávalo jako obyčejně, i když některé výlohy byly rozbité a zabedněné. Knihkupectví Beta štiplavě páchlo po plynu, protože to bylo oblíbené shromaždiště radikálů a policie tam naházela tolik plynových granátů, že studenty nakupující v Betě prý každý pozná podle uslzených očí. Příjemnější a vábnější vůně hamburgrů, opékaného sýra, kořeněného masa, kávy a doutníků se linula z plných bister a kaváren, gramoprodejny hrály přes venkovní reproduktory poslední hit rockového spirituálu Ach, ten šťastný den, před obchůdky s orientálním zbožím chřestily ve vánku závěsy, vonělo čínské kadidlo a nářek indických citer se mísil s hlaholem rádií naladěných na všech pětadvacet stanic slyšitelných v oblasti zálivu a vyhrávajících přes otevřená okna automobilů, které stály v těsném zástupu na úzké vozovce a čekaly, až dopravní zácpa povolí.

U knihy Hostující profesoři jsem se bavila tak, že bych si ji s chutí přečetla ještě jednou. A podobně se těším i na další knihy Davida Lodge. Jeho knihy pro mě splňují všechna kritéria dobré komediální tvorby: díky nadsázce, která je v takových dílech dovedena až ad absurdum, se můžeme zamyslet nad problémy, které jako zveličené vystoupí do popředí a vidíme je zřetelněji. Jsou to ale skutečné problémy, které se týkají našich životů.

Komika nejlepšího románu z univerzitního prostředí, inspirovaného autorovými osobními zkušenostmi, nestojí jen na rozdílech anglického a amerického univerzitního systému, ale především na situacích, v nichž se ocitne anglický peda... více

Komentáře (0)