Imámova dcera

V této knize nám Hannan Shah vypráví svůj životní
příběh. Vyrůstala v Anglii, ale její rodiče se přistěhovali
z Pákistánu. Její otec je imám komunity pákistánských muslimů a
v jeho domácnosti panuje přísný řád. Hannan začíná své vyprávění popisem
svého rodného města a ulice, ve které žila. V této ulici žijí převážně Pákistánci
a jejich život se řídí muslimskými zvyklostmi a pravidly. Hannan samotná se
narodila v Anglii, v Pákistánu byla pouze na návštěvě jako tříletá holčička
a tyhle zvyklosti jí moc neříkají, vlastně celé islámské náboženství je jí
v podstatě cizí. Nejraději by chodila na návštěvy ke svým kamarádkám ze
školky a hrála si s nimi. To ovšem nepřipadá v úvahu. Její otec byť
si vybral Anglii za svůj domov, má odpor vůči celé anglické kultuře. Všechny
lidi bílé pleti nazývá gory (nečistými) a je nemyslitelné, aby se někdo
z jeho rodiny stýkal s gory víc než je nutné, nebo nedej bože aby
nějaký gor překročil práh jeho domu.



‚„Co to provádíš?
Přivést takovou gori do našeho domu? Špinavou gori, nevěřící. Do mého domu! Jak
ses mohla opovážit!“ Gori je ženská verze gora. Až do obýváku, kde jsem seděla,
jsem slyšela rány pěstí, odporné zadunění, když ji uhodil. Máma vykřikla
bolestí a rozplakala se. Ale otec byl nemilosrdný. Tloukl ji znovu a znovu.‘



Aby toho nebylo málo, otec se nebál dát najevo, že je něco
špatně a to klidně i násilím. Za začátku bývala objektem jeho zuřivosti
Hannanina matka, ale potom co se jí Hannan jednou zastala, nerozpakoval se
vztáhnout ruku ani na svou tehdy pětiletou dceru. Ale bitím to neskončilo,
později začal Hannan trestat za to jak je zlá, nečistá a bezcenná i jiným,
daleko horším způsobem. Její matka před tím zavírala oči a dělala, že se nic
neděje, protože neměla odvahu postavit se svému manželovi.  A v těchto podmínkách musela Hannan žít
mnoho let. Není divu, že když se dozvěděla, že ji otec hodlá provdat do
Pákistánu za jejího bratrance, kterého nikdy neviděla, rozhodla se raději pro
útěk. Nemohla se smířit s představou, že by měla žít v podobném
manželství jako její matka.



Je to opravdu neuvěřitelný příběh. Při čtení jsem měla až
husí kůži a pořád jsem nemohla pochopit, jak někdo může tohle udělat vlastní
dceři. Tahle kniha se čte opravdu jedním dechem. Na prvních stránkách mě sice
vyděsilo množství arabských pojmů, ale to se vzápětí srovnalo a během příběhu
je jich používáno jen pár. Není třeba ani nějakou znalost islámu, kniha sama
čtenáři osvětlí především tu praktickou stránku islámu. Je opravdu neuvěřitelné,
že i v téhle době jsou ještě dívky nuceny do domluvených sňatků a pak
musejí žít v neustálém strachu, protože jsou svému muži vydány na milost a
nemilost a on má nad nimi úplnou moc. Na to se právě Hannan snaží upozornit a
proto se rozhodla svůj příběh sepsat. Za sebe musím říct, že ačkoli je tato
kniha první knihou dané tématiky, kterou jsem četla, určitě nebude poslední.  Ke knize nemám žádnou výtku, jenom, především
v jedné části knihy, mi přišlo nadbytečné časté zdůrazňování skutečnosti,
že otec je imám, a proto se musí, případně nesmí dělat to či ono.



Myslím si, že knihu je dobré si přečíst, abychom si
uvědomili, že na každý má takové štěstí jako my a jakou máme svobodu, třeba už
jen v tom, že se můžeme rozhodnout, co si oblékneme. Podle mě kniha zaujme
hlavně ženy. Takže pokud vás zajímají příběhy podle skutečných událostí, nebo
se chcete dozvědět, jak také může vypadat život muslimů a především muslimských
žen, našly jste to pravé.