Jane Goodall a naděje

recenze

Jane Goodall, se narodila jako Valerie Jane Morris-Goodall a je to žena, která mne a statisíce dalších milovníků přírody inspiruje jak svojí prací, tak i svým životem. Navíc se jí ve spolupráci s Phillipem Bermanem podařilo napsat tuto ohromující, laskavou i burcující knihu, která vypráví nejen o studiu šimpanzů, ale také o vývoji osobnosti Jane samotné, o její vlastní cestě životem, kdy se z nejisté dívky stala silnou a sebevědomou ženou a bojovnicí za záchranu přírody, kterou dnes označujeme jako přírodu divokou, myšlena je příroda původní, nezničená zásahem rodu homo sapiens sapiens.

Od svých dvaceti tří let se věnuje studiu primátů, zejména šimpanzů. Už v roce 1977 založila The Jane Goodall Institute, který vede různé celosvětové projekty na záchranu veškeré zbývající divoké přírody.

Ano, jistě je známá celému světu jako bioložka, antropoložka, ekoložka. Její přínos na poli výzkumu chování primátů, zvláště šimpanzů je dnes již legendární. Byla to právě ona, kdo jako první zdokumentoval šimpanze používající nástroje, vytvářející milující rozšířené rodiny; ale také vedoucí krvavé války a v rámci nich chovající se ke svému vlastnímu druhu se zarážející krutostí a brutalitou. Ona byla první, kdo prozkoumal protonáboženské chování, kdy šimpanzi umí vyjadřovat úctu, bázeň, údiv; používat rituální tance v síle, jakou známe jen u našeho vlastního druhu.
Především je to ale velmi zajímavá žena: silná, empatická, odhodlaná, originální.

V knize vzpomíná na svůj vlastní osobní vývoj; přiznává spoustu omylů, kterým věřila, popisuje spoustu chyb, kterých se na své životní pouti dopustila. Tím se z legendy stává živá bytost. Skvělý nápad. A my, její obdivovatelé jsme jí jednoznačně vděční. Sestoupila tak mezi nás, obyčejné smrtelníky. Zároveň nás svým živoucím příkladem utvrzuje v tom, že když člověk pevně věří ve své sny, není nic, co by ho zastavilo.

Celou knihou prostupuje vysoká míra spirituality a empatie, která byla Jane některými kritiky (obvykle z vědeckých kruhů) vytýkána. Naštěstí jen do doby, než se v průběhu času potvrdily všechny její badatelské závěry jako opravdu obecně platné závěry vědecké.

Myslím, že kniha více než o jejích výzkumech tentokrát vypráví opravdu o jejích reakcích na svět, na lidskou i zvířecí krutost, aby na druhé straně hovořila o lidské statečnosti a odvaze za temných dob, například v dobách rozmachu stalinismu nebo nacismu. Více než jen vědecké závěry sledujeme její cestu za smířením se se sebou samou a o postupném nalezení svého vlastního místa ve světě. Ačkoli ona už od svého narození pečovala o zvířata v domě U Bříz (Bournemouth, jižní Anglie), tudíž patří k těm, kteří vědí o svém poslání už odmalička.


Její jinak poklidné dětství bylo poznamenáno druhou světovou válkou, kdy otec musel narukovat do armády (to bylo Jane pět let) a museli se stěhovat k babičce: naštěstí válku celá rodina přečkala i přes bombardování a všude přítomný hlad. Další otřes nastal, když jí bylo dvanáct a její rodiče se rozvedli. Rodiče zůstali přáteli, ale role matky Vanne ve výchově posílila.
První šrámy na duši, které se snažila hojit jednak dle vlastních slov až osobním vztahem s Ježíšem, nebo obdivem a platonickou láskou k místnímu pastorovi: to v dobách dospívání. Všechna traumata a pozdější další zkoušky přiměly Jane, aby každý den pracovala na své lásce k Bohu a jako moderní křesťanka, i do dnešních dnů, pociťuje silné spojení s Bohem a cítí jeho ochranu a přítomnost doslova na každém svém kroku.



První cesta do Afriky. Krása divočiny a temné všude přítomného tóny násilí.

Po studiích, která nakonec ještě prohlubovala ve večerních kurzech ekonomie a theosofie, se vyprofilovala jako všestranná asistentka, protože její matce připadalo, že by tak mohla mít snazší najít práci kdekoli. Naštěstí v té době dostala pozvání od své přítelkyně ze studií, Marie Claude Mangeové, jejíž rodiče koupili farmu v Keni. Když si Jane po pěti měsících, kdy pracovala jako servírka vydělala na cestu, opravdu vyrazila do Keni, za svým snem. Nedaleko Nairobi na farmě Kinangop uprostřed magické Bílé vysočiny zažila konečně pocit, po kterém toužila od dětství. Bylo jí třiadvacet a její sen se pozvolna stával skutečností. Při pobytu na farmě kromě okouzlení nádhernou, opojnou a opravdu divokou přírodou, pochopila také do detailu, co je to apartheid; dostala se navíc často do styku s obětmi krvavého povstání Mau Mau. Idylické místo skrývalo spoustu násilí a příkoří.

Po období odpočinku na farmě se vrhnula do práce asistentky v Nairobi, kde se seznámila se skvělými manžely, badateli a antropology Louisem Leakeym (archeolog, paleontolog) a jeho ženou Mary Leakey (antropoložka). Louis přijal Jane jako začínající asistentku pro projekt bádání po hominidech v oblasti Olduvai Gorge v Tanganice (dnešní Tanzanie). Zde odstartovala kariéra Jane jako asistentky badatele, zároveň zde položila základy své pozdější vědecké práce, protože to byla právě ona, kdo v 60.letech prokázal takové vlastnosti šimpanzů, které je výrazně přibližují hominidům i lidem. (Později díky směrování Leakyho vystudovala v Cambridgi přírodní vědy, etologii a získala i doktorát z antropologie a primatologie.)


Doba objevitelská v Gombe

V prvním roce studia rodinného života šimpanzů, počínaje volně žijící komunitou šimpanzů Kasakela, jí pomáhala maminka Vanne, aby se necítila v pralese sama. Po roce už byla v Gombe sama a dokonce zjistila, že jí samota při výzkumech výrazně svědčí. Žila úplně v osamění, ve velkém pracovním nasazení. Naučila se vnímat okolní svět, sblížila se jak s přírodou, následně však zejména sama se sebou. Nakonec v Tanzanii s přestávkami strávila čtyřicet let.


Sama u sebe zaznamenala posun od účastnice lovu na safari (příhoda s honem na lišku v Anglii nebo s jejím prvním přítelem v Olduvai: epizoda, kdy se bláznivě zamilovala do lovce divokých zvířat) k ochránkyni divoké přírody, posun od masožravce k veganství, ale hlavně posun od nevědomosti k odvaze převzetí odpovědnost za své činy.


Jak vypěstovat naději

K napsání knihy o svém životě ji inspirovala i řada zážitků, které ji provází životem již od dětství a jsou jednak z racionálního pohledu nezařaditelné a přímo mystické, ale zároveň ji utvrdily v tom, že lze cíleně pěstovat naději a že ji lze šířit. Někdy to bývá právě tato její silná duchovní stránka, která působí na některé oponenty tak, že nevěří, že její teorie o možné kolektivní morální evoluci ducha mohou reálně fungovat. Jane se netají tím, že je naprosto přesvědčena, že lze dokonce evoluci lidského ducha uspíšit a jedině tím předejít katastrofě vymírání nejen divoké přírody, ale nakonec i celého lidského rodu.


Také díky ní se naprosto proměnil pohled vědců na pokusná zvířata. To ona se nebála přímo ve výzkumných ústavech nastolit důstojné podmínky pro všechny živé bytosti. Dokázala mluvit s lidmi, jejichž jednání se jí hnusilo. Bez dokonalé empatie, kterou celý život užívá při jednáních s lidmi i zvířaty by nikdy nemohla dosáhnout takových úspěchů.

Je to žena, které dnes opravdu naslouchá celá planeta, celá vědecká veřejnost. Je obdivuhodná a jedinečná.
Navíc nás učí, že jedinečný je každý tvor na naší planetě, tedy i my sami.

"Naději mi také dodává to, že lidé se po celém světě sjednocují, aby pokojným způsobem pozvedli hlas proti válce. Potřebujeme ještě více lidí, abychom hlas zesílili. Je třeba mít na paměti, že hlas každého z nás a činy, které vykonáme, mají dopad. Každý den."

Celý svůj život zasvětila přírodě a její ochraně a její působení už dávno přesáhlo oblast vědy. Stala se poslem míru OSN, cestuje po světě se svým projektem pro mladé Roots & Shoots (několikrát navštívila také Českou republiku), p... více

Komentáře (0)