Jde to být sama a šťastná?

recenze

Pokud jste si oblíbili knížky jako Jíst, milovat a meditovat, Pod toskánským sluncem nebo Ženy, které mi nedají spát, pak by se vám tato útlá knížka mohla hodit.


Samota. Této situace se bojí ve svém životě snad každý. Nezáleží, jestli je člověk mladý nebo starý, pocit osamění je nejhorší. Proč se ho tak děsíme? Že vypadáme před okolím trapně? Podivínsky? Marie Luise Ritterová se pustila do procesu samoty, a čtenářům radí, že všechno, co dělají v páru, mohou dělat i sami. Třeba sami cestovat. Sami poznávat svět. Sami vařit. Podaří se jí i českého čtenáře přesvědčit, že samota není špatná?
Já myslím, že ano. Budete především cestovat. Poznáte život v Portu, v Mnichově, v Barceloně i v Mexiku a zjistíte, že všude je to stejné. Všude mladé lidi trápí tato otázka:

„Jsme posouzeni jen na základě naší schopnosti reprodukce, když jde do tuhého – i v naší vyspělé, rozvinuté společnosti?“

Co myslíte vy? Ale zpátky k Marii. Občas se mi zdálo, že se v tom životě Marie až moc babrá. Až moc často zdůrazňuje, že je nespokojená a nešťastná. Trápí ji, kolik partnerů vystřídala, že nemá děti…taková sonda na houby. Postupně to čtenáře začne nudit, když už po desáté píše, jak občas špatně samotu prožívá. Moc nad sebou nepřemýšlet – asi to je ta nejlepší rada, kterou bych Marii dala.


Ona vlastně velmi čtivě a uspokojivě popisuje život naší generace. Máme tucet možností, a přesto jsme nespokojení. Chodíme na kurzy – IT, keramiky, malování, jógy – a stejně nás to plně neuspokojuje. Kde je chyba?


Musím říct, že i já osobně zažívám určitou krizi, která mě přinutila žít v osamění. Není to hezké (nebojte se, deprese nemám!), přesto jsem si vytvořila prostor, který není ideální. To, co by jiné generace braly jako naprosté dno lidské existence a zbytečnost se nad něčím pozastavovat – prostě to tak je – my nad tím moc přemýšlíme! Je to problém jak u Marie, u mě, tak věřím, že i u vás. Jde o spokojenost a dokonalost. Naši dědečkové a babičky pracovali pomalu a žili většinou velmi skromně i v chudobě. Umíraly jim děti, přežily války, a přesto o spokojenosti většinou mluvili. Chybí nám ta pomalost i pocit vděku. Zjistili jsme, že rychlost je na houby, a děkovat se nám za nic nechce. Jenže co s tím?


Co si myslím na závěr? Odpověď v knížce na spokojený život trochu najdete, jsou to ale věci, které už asi znáte. Marie je velmi sympatická a milá. Je i velmi empatická, navíc vás možná navnadí podívat se na její IG, kde se velmi hezky seznámíte s jejím životem. A zjistíte, že na tom ani ona, ani vy, nejste zase tak špatně.

O rozdílu mezi samotou a osamělostí Téměř vše, co děláme v páru, můžeme dělat i sami: procestovat svět, vařit gurmánská jídla nebo si kupovat řezané květiny. Tak proč se nám to zdá divné? Žijeme jen jeden pro druhého? Nebo jsou... více

Komentáře (0)