Každý krok je volba

recenze

Jednou jsem někde na internetu náhodou narazila na větší rozhovor s malířkou Věrou Novákovou a od té doby ji považuju za velice inspirativní osobnost. Na knihu jejích vzpomínek jsem se tedy dost těšila.

Paní Věra se narodila v roce 1928 a ve svých vzpomínkách zahrnuje téměř sto let, které od tohoto roku uplynuly:
Svůj život v tomhle drsném 20. století – ale možná, že všechna století byla drsná – můžu rozfázovat po desetiletích končících na osmičku:
Narodila jsem se 17. ledna 1928. Na podzim roku 1938 nás v Mnichově odepsali a za pár měsíců k nám napochodovalo německé vojsko. Do sedmnácti let jsem žila v protektorátu. Po válce nastaly dva roky velkých nadějí, jenže v roce 1948 přišel komunistický puč. Vyhodili mě ze školy a nastala čtyřicetiletá komunistická poušť. Byla jsem zcela vyloučená z veřejného života. V roce 1958 mě zaregistrovali do Svazu československých výtvarných umělců jako výtvarníka z povolání. O Velikonocích roku 1958 jsem byla pokřtěná v Týnském chrámu, za kmotru mi šla moje sestra-dvojče Hanka. Roku 1968 sem vtrhla vojska, která nás přišla „osvobodit od západní propagandy“. S Pavlem, mým mužem, jsme uvažovali o emigraci. V roce 1978, po Chartě 77, se začala nějakým způsobem formovat opozice. 1988 se připravovala výstava Minulost a budoucnost ve Vinohradské tržnici, vernisáž byla v březnu 1989 a my jsme tušili, že se nám otevírají nějaké perspektivy budoucnosti. To mě pomohlo dostat se z izolace. V roce 2008 jsem se zúčastnila poutní cesty do Izraele. Na konci roku 2017, tedy těsně před začátkem roku 2018, jsem ovdověla. 2028 ještě není. To mě ještě čeká, nejspíš mimo čas a prostor – to by mi bylo 100 let.

Různé historické události, které prožila a o kterých svědčí, jsou jistě zajímavé. Ještě víc mě ale fascinovaly její obrazy, které až do roku 1988 vznikaly ve skrytosti, bez možnosti je někde ukázat či publikovat (o možnosti prodeje paní Věra neuvažovala nikdy). Malovala vždy to, co ve svém životě prožívala, co ji nějak oslovilo, a její obrazy se v čase proměňují. Ve vzpomínkách často mluví o svých obrazech, zcela prostě popisuje okolnosti jejich vzniku – obraz se prolíná s tím, co v dané době prožívala:
Vrátila jsem se taky k dalším biblickým námětům, které mi evokovaly situace z mého života. Na diptychu, kterému říkám „existencialistická aféra“, se Adam a Eva navzájem obviňují z prvotního hříchu. Člověk je stvořen k obrazu Božímu a pořád se v něm pere to, že je obrazem Božím, s tím, co říká had: Budete jako bohové, když se tomu obrazu vzepřete. Tohle dilema má v sobě každý člověk. Jedna z nejhorších aktuálních věcí, viditelných věcí, jsou mocipáni, kteří smetou Pána Boha ze stolu a sami se stanou božstvem. A potom je jedna katastrofa za druhou – všichni diktátoři stejný model: touha po moci, která je už daná tím prvním pokušením v ráji: budete jako bohové. Já jsem se s tím poprvé vyrovnávala v obraze Tak končí sláva světa.
Obraz Adam a Eva je tvořen nejen písmeny E a A, ale v E je celé jméno Eva a v A zase Adam. Jsou v situaci, kdy už jsou vyhnaní z ráje. Promítla jsem do nich všechny spory, které jsme vedli s Pavlem a které byly mnohdy vyhrocené; bylo to takové těžkopádné klopýtání…

Velice dobrodružné bylo také její manželství s Pavlem Brázdou, s kterým byli manželi celých 69 let. Neobešlo se to samozřejmě bez problémů a vzájemných napětí, o kterých paní Nováková mluví zcela otevřeně a s velkou pokorou přiznává i své vlastní chyby:
Po všech těch peripetiích mi nakonec Pavel napsal do sborníku k devadesátinám:
„Milá Věro, děkuju Ti, že jsi a že jsi se mnou, a to už bezmála 68 roků od podzimu 1948. Takže zanedlouho by to mělo a mohlo být 70 let společného života. Kéž by. Už dnes to je něco neobvyklého.
Milá Věro, můžu Tě tak vcelku nazvat. Já vím a Ty také, že někdy býváš nemilá. A není divu, soužití se mnou bývá a bylo by asi pro každou někdy poněkud obtížné. Ale Tebe to naštěstí za chvíli přejde. Vcelku jsi dost velkorysá i trpělivá i obětavá, někdy až příliš. Dodnes mě napadají slova dávného šlágru, který jsem si prozpěvoval, už když jsem maloval Tvůj poněkud idealizovaný portrét z roku 1951, nazvaný Věra se zamalovanými křídly, která tam původně skutečně byla: Ty jsi můj anděl strážný a já jen muž lehkovážný. I když tě hledím především odesílat do Tvého butovického ateliéru, místo abys nadmíru zastávala roli ženy v domácnosti, často se mně tady po Tobě stýská. Těžko se mně usíná, když se někdy výjimečně předtím alespoň nedržíme na chvíli za ruce.

Osobně mě ale nejvíc oslovila víra paní Věry Novákové. Uvěřila v dospělosti, v době, kdy už byla vdaná. Víra pro ni byla tak důležitá, že si ji uchovala i přesto, že způsobovala i mnohá napětí v jejím manželství. Nejde však jen o víru náboženskou (v jejím případě katolickou), ale i o víru v dobro a hodnotu člověka:
V dobro je potřeba věřit absolutně, protože když si řekneme, že vyhraje zlo, tak si jen připravujeme cestu k tomu, abychom udělali taky hajzlovinu: když ji dělají všichni, proč bychom ji nedělali taky? Havlovo „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ je úběžníkem, ke kterému má člověk směřovat. A když se pak dostane do kritické situace, kdy se musí rozhodnout mezi dobrem a zlem, jasně ví, co si musí vybrat. Jak a kdy skončí svět, to pochopitelně nevím. Ale podle čeho se musím v životě rozhodovat, to vím úplně jasně.
Mám jeden ze závěrečných obrazů, který nebyl ještě reprodukovaný. Jde mi o smír. Proti sobě písmeno S a otazník; S je opakem otazníku. Napřed stojí zády k sobě, pak se otočí k sobě čelem a vytvoří srdce – a když se prolne nahoře S a otazník, vznikne nekonečno. Nekonečno je smíření – napětí opaku, nekonečné hry. Je to smír, ve-smír. Je to smíření protikladů, tak si ho představuju – a pak se projde tou závěrečnou branou a vejde do ve-smíru!

Celá kniha předčila má očekávání. Je citlivě uspořádaná jako jeden chronologický text z různých rozhovorů s Věrou Novákovou, citací jejích deníků apod. Díky za tuto práci patří paní editorce i nakladatelství Torst. V průběhu toho, co jsem knihu četla, paní Nováková bohužel zemřela. Asi jsem se s ní nemohla lépe rozloučit – a její odkaz žije dál v jejích výtvarných dílech i v těch, kdo chtějí naslouchat jejím vzpomínkám a osobní moudrosti.

Malířka, sochařka a ilustrátorka Věra Nováková (* 1928) v knize vypráví svůj životní příběh, který se odehrává na půdorysu zásadních historických zvratů 20. a části 21. století. Začíná prvorepublikovou rodinnou idylou, pokračuje p... více

Komentáře (0)