Román o osudu jedné ženy, o vině Čechů a Němců, o tom, zda je možno odpustit a porozumět

recenze

Gerta měla tu smůlu, že se narodila v Brně asi tak patnáct let před válkou do česko-německé rodiny, kterých v té době bylo v Brně mnoho. V době války dospívala a neměla příliš možností ovlivnit, jak se ve válce budou chovat její rodiče. Nevybrala si, že její otec a bratr budou ochotně zastávat nacistické postoje, ani že její matka se jim nepokusí odporovat, i když s nimi nebude souhlasit. Gerta také nesouhlasila, ale nebyla ještě ve věku, kdy by si mohla vybírat. Nezbylo jí, než být poslušná rodičů. Byla také svědkem mnohého z toho, co dělali její otec a bratr:
Gerta věděla, jak otec s Friedrichem svého postu na úřadě užívali. Začínal čtvrtý rok války, a to už jí bylo jasné, za co měli stále dostatek potravinových lístků, cukru i masa. Jestli si oba za večerů, kdy jí nechtěli pouštět k hovorům v kuchyni, mysleli, že je Gerta hluchá nebo že ničemu nerozumí, tak se spletli. Ty jejich sítě, po kterých přehazovali, koho kam se jim zlíbilo, přerozdělovali byty ještě nevysídlených rodin a handlovali s jejich majetkem, ty znala stejně dobře jako oni. Kšeftaři s lidmi, mrchožrouti, říkala jim v duchu, když slyšela tu nenasytnou naléhavost, se kterou kupčili s lidmi, kteří kolem nich ještě stále chodili ve dne po ulici, do stejného koloniálu, do stejného biografu. Ale od chvíle, co povolali Friedricha, byl otec na svoje manýry sám. Gerta necítila ani stín lítosti. Objevila v sobě naopak škodolibou radost. Jak on na matku, tak Bůh na něj, říkala si v duchu.

Nevybrala si spoustu dalších věcí… Ale na konci války zůstává sama, sama se svým novorozeným dítětem. Její matka je mrtvá a o otci ani bratrovi žádné zprávy nemá a ani po nich nepátrá.
Jako by jí vůbec ještě mohlo přijít víc, hořkosti a potupy, po tom, co zažila za poslední měsíc, kdy o sobě ztratila představu jako o člověku. Jako o ženě. Zbylo z ní jen ohnuté a zkřivené tělo, udřené a nenávistné, s tváří svraštělou křivdou a strachem. Hlavně strachem, kvůli kterému její ústa, která křičela uvnitř, navenek zůstávala němá. Aby na sebe nepoutala pozornost. Zbyla prázdná jak puklý ořech. Prázdná a svraštělá, jako by nebyla nic. Jen kvůli Barboře to všechno dělala, jen kvůli ní, matka by měla s tou láskou k děcku pravdu. Ale ani to dítě domovníka neobměkčilo. Ani do očí se jí pod čerstvě nakvetlými platany na Sterngasse nepodíval.

V tomto rozpoložení je odsunuta spolu s dalšími brněnskými Němci směrem na Vídeň. Jejich putování však končí na jižní Moravě, kde se musí zastavit pro nemoc mnoha žen a dětí. Gerta zůstává spolu s dalšími ženami na jižní Moravě na nucené práce.
Skupinka žen se pomalu blížila k prvním domům Perné. Šly unaveně, jen co noha nohu mine. Z prvních dvorků slyšely poštěkávat psy, kteří je už po větru cítili. Kdyby se Gerta ještě dokázala modlit, chodila by k Panence Marii na boží muku denně, aby si vyprosila svůj bývalý život. Život před válkou, kdy všechno bylo v pořádku. A kdyby to nešlo, tak aspoň budoucí život, v klidu jejich bývalého bytu, kam by se otec už nevrátil. Žila by tam jen ona, sama s Barborou a věcmi, které mívala ráda. Sadu maminčiných květovaných hrníčků, dlouhé závěsy v jídelně, kde obědvali. Ten zvláštní stojan na květiny s řadou okrouhlých drátů, na něž se zavěšovaly květináče, který tak dlouho obdivovala jako malá, když si jej maminka s otcem přivezli jednou z výstavy. Koberec, na nějž každé ráno spouštěla nohy, když vstávala z rozehřáté postele ve svém pokoji. Chodila by denně prosit Panenku Marii, aby jí vrátila domov, jeho klid s tichým, pravidelným odbíjením kyvadlových hodin. Kdyby mohla, prostála by tu celé hodiny a modlila se. Ale nemůže. Bůh ani Panenka Maria jí nepomohli, když je nejvíc potřebovala. Nikdy už je nebude potřebovat víc než tehdy. Zavřela dveře před oběma.

Díky muži, kterého milovala (ale který už je mezitím ženatý), se jí podaří znovu získat české občanství a vrátit se do Brna. Život v Brně ale není takový, jak si ho představovala. Nemůže se samozřejmě vrátit do původního bytu a dál si nese cejch Němky – nebo té, která má kontakty se zahraničím, případně se stýká s Němci.

Život jde dál, Gerta žije svým všedním životem, bojuje své malé boje, její dcera dorůstá, najde si manžela a má s ním dceru. Po revoluci se Gertina vnučka Blanka zapojuje do iniciativy za smíření a omluvu brněnským Němcům. Gertě se to nejdřív nelíbí, ale postupně se ohlíží za svým životem a uvědomuje si, že po smíření touží také.

Kateřině Tučkové se podařilo napsat opravdu silnou knihu o osudech nejen brněnských Němců, ale i o dalších lidech, jejichž osudy s nimi byly nějak spojeny – ať už to byli spolužáci, přátelé, sousedi, kolegové v práci nebo partneři. Z celé této sítě různých mezilidských vztahů byli mnozí násilím vytrženi, nebo se do ní sice mohli vrátit jako Gerta, ale jako občané „druhé kategorie“, už navždy ocejchováni svým němectvím.

Stojí za to poídvat se s Kateřinou Tučkovou historii přímo do tváře a usilovat o smíření s pravdou, která je v mnohém bolestná.

Román odehrávající se těsně před koncem 2. světové války. Hlavní hrdinka, Gerta Schnirch, je odsunuta spolu s dalšími brněnskými Němci směrem na Vídeň. Jejich putování však končí na jižní Moravě, kde se musí zastavit pro nemoc mno... více

Komentáře (0)