Když jste si místo dítěte měli přát hysterektomii

recenze

HYSTEREKTOMIE = ODSTRANĚNÍ DĚLOHY

To jenom k nadpisu, ne každý se s tím pojmem setkal.

Musíme si promluvit o Kevinovi je kniha… Je nesmírně těžké příběh k něčemu přirovnat, uchopit jej, ono je opravdu naprosto nejlepší si jej přečíst a ona oficiální anotace sama toho ukazuje už dost, ale pokusím se i tak zprostředkovat nevšední čtenářský zážitek, jaký jsem zatím u jiné knihy neměla. Něco jako Karikovo Na smrt, ale zase hrůzné jinak.

Ano. Hrůzné. To je to slovo. Hrůzné.

A toto slovo by se nemělo pojit s příchodem dítěte na svět. Měl by to být zážitek sice složitý, ale nakonec radostný. Malý tvoreček by měl být tou nadějí, tím krásným, co se v životě stalo.

Cestovatelce Evě se však narodil Kevin. Porodila syna, který byl vším, jen ne tím štěstím, jaké očekávala. Tou láskou, co ji měla ještě více spojit s manželem Franklinem, Američanem do morku kostí. Ne.

Malý Kevin se stal někým jiným. A jeho rodiče byli příliš v šoku, než aby to za celé ty roky poznali.

A tím začíná série dopisů, která Eva píše svému manželovi Franklinovi. Mohu prozradit, že Kevin je ve vězení pro brutální vraždu několika spolužáků a učitelky, jež spáchal ve škole, kterou navštěvoval. Eva se v každém listu vypisuje ze svých pocitů, života, který dala budoucímu vrahovu a splétá v jejich životech ty náznaky, co se dělo, jestli to měli tušit, že se to stane a jak se tomu dalo zabránit.

Franklin se v synovi vidí a Eva vidí, že je všechno špatně. Po narození klidné holčičky jménem Celia do komplikované rodiny je náhled na Kevinovo problematické chování mnohem markantnější. I tak však bobtná černota v jeho duši celým domem. Jenže jak nebýt hysterka, co dělá ze syna démona? Jak si nepřiznat, že vlastní dítě dílem nenávidí a dílem se ho bojí?

Jak přiznat sama sobě, že dala život někomu, kdo jej nakonec jiným vzal…

Série dopisů, které tvoří tuto tlustou knihu, na sebe navazují a mapují život Evy a Franklina od počátku jejich vztahu až k jeho konci. Je to zpověď matky americké rodiny, kde se všechno podělalo, i když se snažili dělat vše nejlépe, jak jenom mohli. Eva se zde vypisuje nejen ze své každodennosti, ale v návaznosti na tu pak z rodinné historie. Navštěvuje Kevina ve vězení a přemýšlí, jak být lepším matkou, protože její syn už lepším člověkem zřejmě nebude.

Příběh je šokujícím svědectvím o tom, jak jednoduché je stát se spoluviníkem zločinu, pokud nešťastnou hrou osudu milujete vraha. Protože Eva i přes problematický vztah ke svému synovi cítí lásku. Mateřské pouto. Které zároveň nenávidí.

Chtěla bych napsat více, ale napíšu jen jedno. Přečtěte si to. Při čtení knihy a tušení, co všechno strašné se může stát na další straně knihy, co se komu stane a jakou roli v tom postupně dospívající Kevin může mít, jsem zažívala až fyzickou bolest. A kniha napětí pomalinku stupňuje a kulminuje až k TOMU činu.

Fakt, že čtenář příběh čte odzadu, že ví, co se stalo a pomalu směřuje přes možné důvody, je hrůzný. Beznadějný.

Je málo knih jako tato. Mapuje to, o čem se příliš nechce mluvit. Že někdy nelze udělat nic dobře ani přes nejlepší snahu a nakonec je nutné mít podíl viny na něčem, co spoluviník ani nespáchal. Eva je však vina vším.

Dala život Kevinovi. A to stačí. Všem.

Román Musíme si promluvit o Kevinovi je koncipovaný jako série brutálně upřímných dopisů, které hlavní hrdinka Eva píše svému odcizenému manželu Franklinovi. Snaží se v nich najít odpověď na otázku, proč jejich syn tři dny před sv... více

Komentáře (0)