Kmotra na e-mailu

recenze

Mezi nebem a zemí je toho, milá Janičko, mnoho, co nevidíme a nechápeme, ale jednou to všechno uvidíme a pochopíme.

I tohle napsala známá česká lékařka, zakladatelka hospicového hnutí, Marie Svatošová, ve svých e-mailech asi jedenáctileté kmotřence Janičce Maršíkové. V e-mailové korespondenci, kterou spolu vedly o letních prázdninách, ji přiměřeně jejímu věku uvádí do života z křesťanské víry. Knížka je stručná a milá, je to taková „jednohubka“ na jeden večer nebo na zkrácení dlouhé chvíle v dopravních prostředcích nebo při čekání u lékaře.

Malá Janička je zvídavá a všímavá a opravdu mě bavilo zkusit se podívat na svět kolem sebe „jejíma očima“. Takhle třeba shrnuje, co už ví o Ježíši:
Napíšu ti to v deseti bodech:
1. Bůh je jeden ve třech osobách (Otec, Ježíš a Duch svatý).
2. Narodil se v Betlémě.
3. Jeho předchůdce se jmenoval Jan Křtitel.
4. Matka Marie.
5. Vybral si dvanáct apoštolů.
6. Aby lidem dokázal, že je vážně Bůh, tak dělal zázraky.
7. Na svatbě v Káně proměnil vodu na víno.
8. Naučil nás modlitbu Otče náš.
9. Ježíš se za nás nechal ukřižovat.
10. Za tři dny po ukřižování vstal z mrtvých.
Tak co tomu říkáš? Vím o něm něco, nebo ne?

Marie Svatošová, Janiččina kmotra, má zase dar o víře, kterou žije, mluvit srozumitelně a stručně. Často také postoje víry převádí do běžného života a konkrétních rozhodnutí a skutků. Takhle třeba uvažuje o své sousedce, která má rakovinu v pokročilém stadiu a blíží už se ke konci svého života:
Každopádně se teď, v souvislosti s vážnou nemocí, o křesťanství začíná zajímat. Vyprávěla mi, že má vedle sebe dva druhy lidí: „Když jedni vidí moji oholenou hlavu, raději se mi vyhnou nebo mě jen politují, a to mi k ničemu není. Druzí, jako ta vaše Janička, se mi snaží pomáhat. Když jsem v noci nemohla spát, hodně jsem o tom přemýšlela. Už asi vím, čím to je. Některé z těch, co si mě ani nevšimnou, znám padesát let. Janičku a ostatní, kteří mi pomoc nabízejí, tak dlouho neznám, a přesto jsou mi mnohem bližší. Co ale je na nich nápadné, že to dělají s radostí a vůbec nic za to ode mě nečekají. To je v dnešním světě hodně neobvyklé. Myslím si, že je to tím, že jsou věřící.“ Ujistila jsem ji, že pro nás křesťany ona přece není žádný cizí člověk, je naše velice blízká bližní a nemusí nám vůbec děkovat, naopak, my jsme vděčni jí. Šlo mi o to, aby se dozvěděla, jak bude probíhat poslední soud: „Cokoliv jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ Je důležité, aby se na brzké setkání s Pánem Ježíšem připravila, ale hodně těžko by se mi říkalo, že před posledním soudem může za chvíli stát. Tak jsem nemluvila o ní, ale o nás, že před ním budeme jednou stát a pak se nám bude moc hodit každý dobrý skutek, ke kterému nám ona dala příležitost. Takhle nám totiž nemocní, ale i jinak potřební lidé pomáhají do nebe, aniž to tuší. Kdyby to věděli, nepřipadali by si zbyteční a neužiteční. Doufám, že ještě někdy budu mít příležitost jí vysvětlit, že ji už Ježíš zachránil a chce jí darovat věčný život ve svém království a že stačí jen tomu uvěřit a ten obrovský dar neodmítnout. Právě za to se musíme modlit. Důležité je, že je takovým rozhovorům otevřená a je i chápavá. Náš poslední rozhovor skončil tím, že nás obě upřímně prosila o další modlitby. Chce i nějakou knížku, ze které by se o křesťanství dozvěděla víc. Nejsem Pán Bůh vševědoucí, nemohu vědět, kolik času jí na to čtení zbývá, ale je na dobré cestě. Pán Ježíš přes šedesát roků trpělivě klepal na dveře jejího srdce a ona (i díky tobě!) to ťukání zaslechla a už mu pomaloučku otevírá. Tak co? Pomůžeš jí přímluvnou modlitbou, o kterou tě prosí?

E-maily v knize jsou krátkým a prostým svědectvím o jedné cestě, jak někoho uvádět do tajemství žité víry. Cest je mnoho a tohle je jen jedna z nich, ale je velice pěkná a upřímná. Malá Janička, ač teprve 11-12letá holčička, nad vírou zajímavě přemýšlí a promýšlí ji. Se svojí kmotrou probírají modlitbu Otče náš a různá Ježíšova podobenství.
Je to taková "jednohubka", ale stojí za přečtení i promyšlení i pro ty, kdo už jsou ve víře "pokročilejší", případně také stojí před úkolem někoho doprovázet jako kmotři. Já jsem si knihu ráda přečetla a děkuji kmotře i kmotřence, že mi otevřely kousek svého soukromí a mohla jsem tak s nimi ujít kus jejich cesty.

O prázdninách přišla moje kmotřenka Janička s nápadem: „Budeme si mailovat.“ A začala. Deštivé počasí nám přálo, stránky přibývaly. Jednoho dne jsem se svěřila Janičce, jak ráda bych si takhle povídala i s jinými svými kmotřenci..... více

Komentáře (0)