Nebyl den jako druhý

recenze

Eduard Marek se narodil v roce 1917 na pražském Žižkově a zemřel v roce 2022 ve věku 104 let. Měla jsem to štěstí, že jsem ještě mohla vidět jeho rozhovor pro DVTV, kde mě velice zaujal svým životním optimismem a vitalitou ve více než sto letech. Na jeho knižní vzpomínky jsem se tedy velice těšila. Jeho vzpomínky, které zahrnují ještě celý život jeho rodičů, tak mapují posledních více než sto let českých dějin. On i jeho rodiče žili životy veskrze obyčejné, ale to, jak je prožívali, je pro nás cenným svědectvím o tehdejší době.

Přijde mi proto škoda, že vzpomínky Eduarda Marka někdo lépe neuspořádal a neupravil, aby se běžnému čtenáři lépe četly. Jako spoluautorka je uvedena Michaela Tučková, nejsem si ale jistá, v čem její role spočívala. Eduard Marek vzpomíná často napřeskáčku. Spolu s jednou událostí nebo osobou se mu vybavuje jiná, často i časově vzdálená. Občas jsou uvedeny menší nadpisy, které napovídají, čemu se bude věnovat, občas nadpisy zcela chybí. Je tedy těžké se v jeho vzpomínkách orientovat, námaha čtenáře ale stále stojí za to, protože jeho život byl velice pestrý.

Eduard Marek byl celoživotním skautem. Vzpomíná na své dětství ve skautském oddíle i na svoji činnost skautského vedoucího vždy, když byla činnost skautingu povolena. Podrobně vzpomíná na schůzky i tábory oddílů, které vedl, na vydařené programy u táborových ohňů i na své výchovné působení na kluky. Mimo jiné prošel jeho oddílem i Jiří Suchý, který si připravoval scénky k táborovým ohňům a možná právě na skautských táborech tak objevil svůj talent.

Za komunismu byl Eduard Marek sedm let vězněn, jeho synovi Edovi bylo v době tatínkova uvěznění šest let. O nesmyslném odsuzování za velezradu v dobách komunismu i o poměrech v komunistických věznicích podává Eduard Marek smutné svědectví. V závěru knihy ho shrnuje takto:
Prof. E. Goldstücker píše: Člověku uvězněnému lze vrátit svobodu, lze odvolat obvinění, lze vrátit všechna práva, hmotně odškodnit, ale již nikdy nelze beze stopy zahladit jizvu po ráně, kterou utrpěla jeho lidská důstojnost.
Po celou generaci bude mít číslo 231 nasládlou chuť krve a slz. To bylo ono Kainovo znamení, které dávalo právo Někomu zabít Každého. Popravy, vraždy na silnicích, polích, šibenicích, ranou do týlu, na dolech, v celách i sebevraždy a šílenství. Tím vším jsou vinni.

Komunistické vězení nebylo ale bohužel poslední z jeho útrap. Čekal ho ještě rozpad manželství a událost asi nejbolestnější, tragická smrt jediného syna. Je až s podivem, že navzdory všem těmto situacím si Eduard Marek dokázal zachovat radost ze života, naději a pevnou víru. Takto o nich píše opět v souvislosti se svým pobytem v komunistických věznicích:
Nastoupili jsme tuto křížovou cestu ne proto, že si to komunisti usmysleli, ale abychom sami sebe lépe poznali, své chyby odčinili a abychom poznali, že všude je s námi On. Ten, který nás neopouští a naopak v nejtěžším prostředí svou přítomnost ukazuje. Cítíme, že být šťastný nezáleží na prostředí, ale na stálém spojení s Jeho láskou.

Srdečně bych přála všem, kdo otevřou knihu Eduarda Marka, aby se nakazili jeho životním optimismem, pevnou nadějí i vírou. On i jeho rodiče zažili mnoho zajímavého, vydávají o tom upřímné svědectví a v mnohém nás mohou inspirovat.

Pod tímto názvem a s podtitulem Touhy a sny kluka ze Žižkova vydala farnost u kostela sv. Anežky České Praha-Spořilov životopis skauta a odbojáře a od roku 1978 také spořilovského souseda Eduarda Marka. Jak výstižně poznamenala v ... více

Komentáře (0)