Nenávidím bolest, ale jestli jsi, dej ji radši mně!

recenze

Novela Nonstop Eufrat je debutem české spisovatelky Veroniky Bendové. Na cca 150 stránkách malého formátu vypráví příběh mladého kněze Tomáše, který si uvědomuje, že s jeho povoláním není vše úplně v pořádku. Po náhodném setkání v Praze s Annou, svou spolužačkou z gymnázia, v něm náhle vzplanou city, které zatím asi ještě nepoznal. Stráví s Annou týdenní dovolenou a čekají spolu miminko. Zažádá o laicizaci, uzavře s Annou civilní sňatek a najde si novou práci. Ani v novém životě však nemá na růžích ustláno a útěchu hledá po večerech v nonstop baru s názvem Nonstop Eufrat.

Anna se do Tomáše bláznivě zamiluje, hlavně už ale také tikají její biologické hodiny. Dítě do jejich vztahu přijde jaksi příliš brzy  dřív, než se stihnou víc sblížit a sžít. Anna se začne plně věnovat synovi a pro Tomáše najednou jaksi nezbývá místo. Nesdílí ani nechápe jeho víru a navíc se začíná hroutit svět, který si pro sebe vystavěla, dokud byla sama. Jako lékárnice a mladá žena žila zcela bez bolesti  na všechno se našel v jejich lékárně nějaký ten prášek. Najednou se ale střetává s tím, že od bolesti nedokáže pomoci těm, které miluje  v první řadě svému synovi. Obrací se pak na Boha, jehož alespoň hypotetickou existenci nějak vpustila do svého života spolu s Tomášem, zoufalým výkřikem: Nevávidím bolest, ale jestli jsi, dej ji radši mně!
Veronika Bendová píše stručně a sevřeně, ale přesto rozehrává mnohá dramata a otevírá mnohé otázky. Jedno z dramat se odehrává mezi Tomášem a Annou, pokud jde o výchovu jejich syna. Názorů na výchovu je přece dnes tolik a oba jsou s nimi bolestně konfrontováni na oslavě synových prvních narozenin v pizzerii:
Otec, jehož tiky se s pokračujícím boucháním holčiččiných dlaní o stůl horšily, rozhněvaně zašeptal: Kdyby tady seděl, nemuselo se to stát. Destinko, nech už toho!
Holčička se na něj podívala užasle, matka vyčítavě. Pak řekla dceři: Ale mohla bys jít chvilku na to hřišťátko, než nám udělají pizzu, co?
Ne! řekla Destiny a začala běhat kolem stolu.
Otec pohlédl na ženu s výrazem dobytčete trpícího pod hejnem ovádů. Zasykla: To chceš, aby tě poslouchala jen ze strachu? Víš, co pak z takových dětí roste?!
Normální lid, zahučel otec, zatímco Deinny spadla přes jeho nohu a začala plakat.
Ne! Lidi bez sebevědomí! Matka zvedla děvčátko a utěšovala je a foukala mu na koleno. Myslíš, že mě to neunavuje? Unavuje!
Inženýr Kopina, který spolu s ostatními scénu chtě nechtě sledoval, se obrátil k Tomášovi a zakroutil hlavou: To jsou šílený děcka. Tohle bych teda nesnes.
Anna utřela synkovi bryndáčkem pusu a podotkla nejistě: Ale ona má asi pravdu podle nejnovějších výzkumů z dětí vyrostou přiměřeně sebevědomé a tvůrčí bytosti, jenom když je rodiče v dětství berou vážně a nechají je dělat, co si sami vyberou. Když je to teda neohrožuje na zdraví.
Toho otce to ohrožuje na zdraví zcela evidentně, řekl Chrobák. Za chvíli ho klepne pepka.
Destinnino vřískání se ztišilo, protože ji matka odnesla na dvorek a začala s ní vyrábět na písku bábovky.
Ale oni zjistili, že děti už ten tradiční model ovládání a příkazů neakceptujou. Ale když jim dáte vybrat, sami si instinktivně vyberou to dobré. Jenom se musí rodič smířit s tou novou rolí
Tomáš položil příbor a podíval se na Annu.
Oni zjistili? Kdo přesně to jako zjistil?
Asi nějací odborníci, ne? Psychologové, sociologové, co já vím!
No to bys měla vědět, kdo tady určuje, jak máš vychovávat děti. Já takhle rozhodně svého syna vychovávat nechci.
A co přesně ti na tom vadí?! řekla Anna útočně.
Vadí mi, že tenhle model vede u dětí akorát k nekonečnému sobectví.
A není to sobectví rodičů, když chtějí, aby bylo všechno po jejich? Anna pohlédla na Alžbětu s nevyřčenou žádostí o podporu.
Alžběta se zavrtěla, ale pak řekla zdráhavě: No, mně teda tyhle přijdou dost rozmazlený.
Destinnina matka, která se právě vracela dovnitř z pískoviště, zaslechla poslední slova a proti své vůli se zastavila.
Víte, řekla rozbolavěle, oni vypadají rozmazlení podle běžných měřítek. Ale já chci, aby uměli být svobodní, víte? A nejen vyhovovat přáním rodičů ze strachu. Nebo nevyhovět ze vzdoru.
Tomáš zavrtěl hlavou. Vrchní nesl k vedlejšímu stolu misky s kouřící polévkou, Destinny se vyřítila s veselým křikem ze dvorku. Mávala bagrem, ze kterého odpadával po cestě písek. Matka ještě řekla k Tomášovi: Nemyslíte si, že i malé děti mají právo dát najevo, co by chtěli a co mají rádi? Já svým dětem tohle právo chci dát! Destinko, pozor, stůj, pán nese horké!
Holčička nikterak nezareagovala, takže srážka s číšníkem se stala neodvratnou.
Narazila prudce muži do nohou, ten se i s tácem polévek odvrátil mimo dráhu dítěte, ale rána bagrem do holeně ho instinktivně ohnula dopředu.
Tác se nachýlil a horká voda vycákla.

Autorka nám dává nahlédnout do vnitřního života těch několika postav, které v příběhu vystupují. V její knize nic nechybí, ani nepřebývá. Kniha je stejně aktuální jako v roce 2012, kdy vyšla. Dává nám uvěřitelně nahlédnout do dramat našich současníků a zamyslet se nad nimi. Za to jí patří můj dík.

Bývalý katolický kněz se musí vypořádávat nejen se svou novou rolí manžela a otce, ale také s tajemnými esemeskami od neznámého odesilatele. V rámci pátrání se vrací nejen k tomu, co jeho odchodu ze služby bezprostředně předcházel... více

Komentáře (0)