Odvaha k proměně

recenze

Odpoledne křesťanství: Odvaha k proměně (2021) / Matematicka

Tomáš Halík je jedním z českých katolických kněží, jehož jméno rezonuje i ve světovém měřítku. V roce 2014 získal Templetonovu cenu, čímž se zařadil po bok takových osobností jako matka Tereza, Chiara Lubichová, Jean Vanier nebo Jane Goodallová. V češtině vydal už mnoho knih (např. Chci, abys byl, Dotkni se ran, Vzýván i nevzýván), které byly přeloženy do angličtiny, němčiny, italštiny, polštiny a dalších jazyků. Pravidelně je zván na zahraniční univerzity a některé své výzkumné projekty realizuje v širší zahraniční spolupráci.
Na nejnovější knize Tomáše Halíka Odpoledne křesťanství je znát, že ji koncipoval jako svou poslední knihu. Psal ji dlouho a pečlivě ji promýšlel. Shrnuje v ní své předchozí myšlenky, znovu formuluje své postoje k víře a k současnosti a budoucnosti církve. Také ale vzpomíná na důležité zážitky svého života. Takhle v knize vzpomíná na svou konverzi ke křesťanství:
Ke světu náboženství mne přitahovala nejprve jeho estetická stránka; prvními dveřmi do světa víry bylo pro mne umění, architektura starých pražských kostelů, těchto pokladnic výtvarných děl, a duchovní hudba tyto nesmazatelné stopy posvátného uprostřed uniformní šedi doby státem vnucené primitivně materialistické ideologie. Intelektuální iniciaci do křesťanství, následující až po tom emocionálním okouzlení, mně nenabídly teologické knihy ani katechismy, nýbrž literatura: eseje G. K. Chestertona a romány Fjodora M. Dostojevského, Grahama Greena, Heinricha Bölla, George Bernanose, Francois Mauriaca, Leona Bloy a mnoha dalších, také dílo českých katolických básníků, zejména Jana Zahradníčka a Jakuba Demla. Když jsem se stal věřícím, hned od prvních let misionářského zápalu konvertity jsem uváděl mnoho svých přátel a kolegů do tehdy zakazovaného světa katolicismu především šířením tohoto typu literatury, meditacemi nad výtvarnými díly s náboženskou tematikou v galeriích nebo společným poslechem hudby od gregoriánského chorálu přes Johanna S. Bacha a Georga F. Händela po Igora Stravinského a Oliviera Messiaena. K současné teologické a filozofické literatuře, která je dnes mou hlavní četbou a mým duchovním světem, jsem se dostal až mnohem později, až skrze trhliny v železné oponě komunistické cenzury.
Později jsem dával potenciálním konvertitům do rukou také katechismy, avšak vždy s varovným dodatkem, že ani dokonalé seznámení s články víry, ba ani rozumový souhlas s nimi to, že je považujeme za pravdivé nelze považovat za víru, nanejvýš za předsíň víry. S velkým intelektuálním potěšením jsem pak studoval dogmatiku, tuto architekturu katedrály katolické kultury, avšak s pomocí dějin dogmatu, které umožňují poznávat dějinný kontext, zápasy, z nichž se články víry rodily. Pokud však studium dogmatiky nedoprovází pěstování silné a zdravé spirituality, pokud práci intelektu neprozařuje intelekt srdce, pak je pro nás tato katedrála jen muzeum, nikoliv živý dům Boží. Někteří studenti teologie a adepti kněžství, s nimž jsem se setkal, mi připadali jako lidé, kteří vysedávají celé dny nad partiturami oper, avšak nikdy nezaslechli hudbu a nikdy nebyli v divadle.
V knize se vrací ke svým názorům na víru a křesťanství i ke svým teologickým východiskům. Boha představuje jako neproniknutelné tajemství, ke kterému se přibližujeme jen s chvěním a pochybnostmi:
Bůh sám o sobě zůstává neproniknutelným tajemstvím a skryté je i jeho působení v hlubinách lidského srdce (v nevědomí). Vnitřní život Boží je tajemství, nepochopitelné a neuchopitelné našimi smysly, rozumem i fantazií, nepostižitelné našimi pojmy. Možná je tomu nikoliv proto, že by byl Bůh cizí a vzdálený, nýbrž právě proto, že je nám tak neuvěřitelně blízký. Bůh je nám bližší než naše vlastní srdce, tvrdil svatý Augustin. Právě pro tuto jeho blízkost, proto, že od něho nemáme žádný odstup, z něj nemůžeme učinit naproti stojící předmět (Gegen-stand) a každý pokus ho zpředmětnit činí z Boha modlu. Boha nevidíme, jako nevidíme vlastní tvář; vidíme jen její obrácený odraz v zrcadle. Podobně i Boha jak učí apoštol Pavel vidíme jen jako v zrcadle, v náznacích, v hádankách. Bůh je non-aliud (ne-jiný), jak tvrdil Mikuláš Kusánský.
Takto se Tomáš Halík dívá na současnou teologii a navrhuje, kam by měla směřovat a kde čerpat nové impulsy:
Teologie několika posledních staletí čerpala především z definovaných článků víry; dnes se teologii nabízejí další bohaté zdroje: živá zkušenost víry, spiritualita, mystika, rozvíjí se teologická interpretace umění, které je důležitým projevem duchovního života. Řekli jsme si, že podstatnou součástí lidských dějin je kultura, to jest lidské hledání smyslu a snaha porozumět sobě a dějinám. Teprve kultura činí dějiny lidskými dějinami a společnost společností vpravdě lidskou. Proto oním místem, kde je třeba především hledat znamení doby, je právě kultura. Je-li kultura médiem hledání smyslu, včetně nejzazšího smyslu (ultimate concern), pak ji můžeme považovat za locus theologicus, legitimní předmět teologického výzkumu.
Lidé jsou spolutvůrci dějin a životního prostředí nejen tehdy, když naplňují Boží příkaz přetvářet zemi, nýbrž celým svým specifickým způsobem bytí uvnitř přírody a dějin; k němu bytostně patří i jejich duchovní život. Svým tázáním po smyslu a svým porozuměním svému bytí (tedy svou kulturou) přesahují sebe samotné, objevují a naplňují možnosti, které se jim postupně otevírají. Svou kreativitou člověk naplňuje poslání, které mu bylo Stvořitelem uloženo a dává konkrétní výraz své podobnosti s Bohem.
A takto shrnuje svou víru a v tomto shrnutí s ním hluboce souzním:
Naše svoboda vykoupení z otroctví všeho druhu je tím nejpřesvědčivějším svědectvím o vzkříšení Kristově, o tomto úhelném kameni naší víry.
Jednou z hlavních myšlenek knihy, která jí dala i název, je představa, že křesťanství se ocitlo v jakémsi odpoledni, pokud si jeho pouť v dějinách představíme symbolicky jako jeden den. Polední žár už vychladl, máme už za sebou mnoho z tíhy dne. Je to ale také čas, kdy Kristus umíral na kříži. A možná také příležitost začít se na vlastní problémy dívat nově:
Po staletí spočívala průprava kandidátů kněžství na katolických teologických fakultách v tom, že se před studiem teologie ve vlastním slova smyslu věnovali studiu filozofie a přirozené teologie. Tato struktura studia ovšem vedla k tomu, že na otázku, koho mínil Ježíš, když mluvil o svém Otci v nebesích, měli už předem připravenou odpověď: v onoho Boha, o jehož povaze a vlastnostech se mnohé naučili v kurzech metafyziky. Obávám se, že toto předporozumění vedlo k osudovému nepochopení, ba zkreslenému chápání samého jádra evangelia.
Ježíš nevěřil v Boha filozofů, nýbrž v Boha Abrahámova, Jákobova a Izákova, v Boha, který mluvil k Mojžíšovi v plamenu ohně. Tento rozdíl nahlédl Pascal ve svém nočním osvícení. Předpokladem křesťanské teologie musí být naopak odvaha radikálně zapomenout, dát do závorky všechny naše lidské představy o Bohu od metafyzických konstrukcí po naše osobní fantazie a s pokrokovým přiznáním (či moudrým poznáním), že nevíme, kdo je Bůh, nevíme, co lidé (včetně nás samotných) mínili a míní tím slovem musíme hledat, koho mínil Ježíš, když mluvil o Otci. Toužíme vstoupit do Ježíšova vztahu k Otci tedy pokusit se o to, co je nemožné, pokud nám Ježíš sám nepošle Přímluvce a Pomocníka.
Nový pohled nabízí Tomáš Halík třeba i na otázku nových kněžských povolání, v české katolické církvi stále tolik aktuální:
Katolická církev v rámci celé západní civilizace prožívá těžkou krizi kléru. Široce probírané skandály se sexuálním zneužíváním jsou jen jedním aspektem této daleko širší a hlubší krize kléru jako stavu. V čem spočívá identita kněze, jeho role v církvi a ve společnosti? Dosavadní odpovědi na tuto otázku jsou proměnami společnosti a zejména zmíněnou krizí otřeseny.
Na otázku, jak má vypadat kněz budoucnosti, budeme stěží nacházet srozumitelné a věrohodné odpovědi nejen ve veřejném mínění sekulární společnosti, která většinou kněze považuje za relikt minulosti; s rozpaky se setkáme i v řadách věřících a také u mnoha kněží samotných. Za zbožnými frázemi se často skrývá nejistota. Tradiční patriarchální role kněze identitární obraz, k němuž je stále zaměřena výchova v mnoha kněžských seminářích zjevně neodpovídá skutečnosti a podmínkám současnosti.
Zájemců o duchovní povolání drasticky ubývá a celá síť farní správy, jak se vytvořila před několika staletími, se v řadě zemí nevyspravitelně trhá. Záchranné pokusy hierarchie dovoz kněží z Polska, Afriky a Asie, slučování farností a podobně nejsou reálným řešením a prohlubování této krize nezastaví ani nezmírní; jde spíše o přesouvání lůžek na Titaniku. Uspokojení z toho, že do jistých seminářů a klášterů se hlásí nadšení tradicionalisté, většinou brzy pomine; tradicionalismus bývá buď přechodnou dětskou nemocí nezralých konvertitů, nebo zakrýváním psychické nevyrovnanosti lidí, kteří do církevních struktur přinesou těžké problémy. Jestliže desetiletí trvající celocírkevní modlitební akce za nová kněžská povolání zůstávají nevyslyšeny, možná tím Bůh vzkazuje, že od nás očekává, že místo tvrdohlavého bušení na dveře, které on sám zavřel, budeme hledat jiné dveře a jiná řešení.
i na mnohé další.
Stejně jako předchozí knihy Tomáše Halíka, které jsem už četla, pro mě byla kniha příjemným setkáním, které mi umožnilo přemýšlet nad otázkami současné církve. Nesouhlasím s Tomášem Halíkem ve všech odpovědích, ale líbí se mi otázky, které klade. Čtenáře zve na dobrodružnou cestu kladení si dalších otázek a hledání vlastních odpovědí. Kéž bychom k tomu měli odvahu!

Kniha Odpoledne křesťanství pojednává o proměnách víry v lidských životech i v dějinách a využívá k tomu metodu kairologie – teologicko-sociologické interpretace změn v oblasti náboženství, kultury a společnosti. Současnou krizi c... více

Komentáře (0)