OFarrellová v Kdo mě vzal prvně za ruku dokazuje, že psát umí skvěle

recenze

Kdo mě vzal prvně za ruku (2024) / Terkaodkafe

Po skvělém Hamnetovi a Portrétu novomanželky se českého překladu dočkala i raná kniha Maggie OFarrellové Kdo mě vzal prvně za ruku. Je to román o ženství, mateřství, umění, tajemství. Každý si v něm najde to své.

Lexie v padesátých letech utíká z maloměsta do Londýna za dobrodružstvím a za svou osudovou láskou. Proniká do uměleckého světa, stává se z ní uznávaná novinářka a žije svůj sen. V současnosti žije Elina svůj sen jen zdánlivě. Prošla si těžkým porodem, mateřství si vůbec neužívá a jejího partnera cosi trápí. Dvě zdánlivě nesouvislé linky. Propojí se?

Maggie OFarrellová je skvělá vypravěčka a Kdo mě vzal prvně za ruku je výjimečná kniha. Obě příběhové linky jsou dobře vystavěny. Střídají se v pravidelných intervalech, ale čtenáře nezmatou. Postavy mají hloubku a jsou uvěřitelné. Navíc mají tajemství, kterému se čtenář snaží celou dobu přijít na kloub. A ví, že jakmile se tak stane, dvě časové linky, které dělí přes padesát let, se propojí.

Londýn padesátých a šedesátých let dokáže OFarrellová popsat tak přesně, že přímo ožívá před očima. Nespoutanou postavu Lexie, která proniká do bohémské scény, si nejde nezamilovat. S Elinou zas musí každý soucítit a jejímu muži člověk drží palce, ať přijde na to, co ho trápí.

Z Elininy části přímo prýští frustrace prvomatky, která narozením dítěte přišla o část sebe samé a jediné, co ji v jeho prvních měsících života definuje, je právě její dítě. Okamžikem zrození nastává i okamžik smrti (jakkoliv možná dočasné) – smrti jejích koníčků, přátelství, kariéry, ambicí. Ať zvedne ruku ta matka, která se alespoň párkrát necítila stejně. Lexie zase sledujeme na pouti za hledáním svého štěstí a poslání. Což pro ženu v padesátých letech bylo složitější, než je teď. Na emancipované ženy nechtějící se vázat se každý díval skrz prsty.

Kniha je napsaná jazykem plným imaginace. Ke skvělému čtenářskému prožitku přispívá i překlad Terezy Markové Vláškové. Příběh člověka opravdu pohltí a pustí až na konci. Nemůžu říci, že je nečekaný a že by si ho člověk přál. Dokazuje, že velká tajemství vždy vyplavou na povrch a zjištění pravdy může být sice děsivé, ale i uzdravující.

V románu Kdo mě vzal prvně za ruku Maggie OFarrellová ukazuje, jaký potenciál v ní dřímá. A plně ho pak rozvíjí v Hamnetovi a Portrétu novomanželky, které napsala později. Jedná se zkrátka o skvělou spisovatelku. Vyplatí se ji sledovat a hlavně číst.

Knihu mi nakladatelství poskytlo k recenzi.

Když se Lexie Sinclairová setká s kultivovaným šéfredaktorem a obchodníkem s uměním Innesem Kentem, uvědomí si, že už nemůže dál jen čekat, až její život doopravdy začne. Odjíždí z venkova do Londýna a v srdci umělecké scény Soho ... více

Komentáře (0)