Píseň L.

recenze

Až budu velká, chci umět psát jako Veronika Opatřilová, protože za mě je to jedna z našich nejlepších autorek vůbec. Nevím, jak je to dělá, ale člověk má v jejích knihách pocit, že se ocitá přímo v hlavách, ne-li přímo duších samotných postav. Vlastně asi vím. Má zkrátka obrovský dar slova. Výjimečný dar.

Les. Láska. Laurence. Laila. Píseň L. Ale také Andreas, Vincent, jezero. Dravec. Spřízněné duše.

Píseň L. se odehrává ve dvou časových liniích, ve dvou zdánlivě nesouvislých příbězích, ale díky náznakům vám začne docházet, jak moc jsou spolu provázané.
Jeden příběh nás zavede do středověkého hrabství, druhý do současnosti, do laponských lesů, do chatky u jezera. Oba příběhy jsou o zakázané lásce. Oba příběhy vás přesvědčí, že pravé lásce je jedno mezi kým vzklíčí. Když máte svou spřízněnou duši, najdete se kdekoli a kdykoli.

Píseň L. je plná emocí, niterných pohnutek, melancholie. Je krásná, romantická, poetická. Doopravdy poetická, místy jsem měla pocit, jako bych četla báseň. Veronika vytvořila úžasnou atmosféru, vykreslila naprosto živé postavy, u nichž jsem měla pocit, že jim doslova nahlížím do samotného nitra. A vše je nám vyprávěno nádherným jazykem, který se vymyká naší literární scéně.

Píseň L. je pomalá, ale intenzivní. Její čtení jsem si ohromně užila. Nebudu lhát, trochu jsem se bála, protože Počkej na moře je jedna z mých nejmilovanějších knih vůbec, a dodnes ji doporučuji, kudy chodím, ale obavy nebyly potřeba. Veronika Opatřilová je úžasná vypravěčka .

Šlechtický sirotek na anglickém středověkém hrabství má život předem nalinkovaný: Odejde do kláštera, vrátí se, ožení a zaujme své místo po boku pána hradu, svého staršího bratra. Jenže mladý Laurenc je zkrátka jiný. Má rád nekone... více

Komentáře (0)