První světová válka očima „zákopového vojáka“ je hrůzným svědectvím o kruté a zbytečné smrti milionů nešťastníků...

recenze

Dvacáté století je smutně proslulé dvěma světovými válkami, které počtem obětí a materiálními škodami dalece předčily všechny předchozí vojenské konflikty. Zatímco o té druhé toho díky obrovskému množství literatury a dobovým filmovým dokumentům víme prakticky všechno, první světová válka je pro nás událostí už hodně vzdálenou a tudíž i dosti neznámou. Jistě, některé „povinné“ údaje si ze školních lavic ještě pamatujeme (sarajevský atentát na následníka rakousko-uherského trůnu, krvavá bitva u Verdunu, československé legie), ovšem její příčiny, politické aspekty a vlastně i podrobnosti o válečných operacích jsou známy jen úzkému okruhu odborníků na historii.
Válečný deník Ernsta Jüngera představuje pro všechny zájemce o danou problematiku fascinující příležitost seznámit se s Velkou válkou (jak se první světové válce původně říkalo) z bezprostřední blízkosti, tj. očima mladého muže, který do ní dobrovolně (a hnán spíše touhou po dobrodružství než vlasteneckým zápalem) narukoval, bojoval od začátku do konce v prvních liniích, byl mnohokrát raněn a ke svému vlastnímu údivu válečné běsnění přežil. To, co je na jeho deníkových záznamech (které takřka obsedantně pořizoval i v těch „nejnevhodnějších“ chvílích a situacích) nejzajímavější, je právě tato bezprostřední autentičnost, kdy většinou okamžitě po skončení bojových akcí si zaznamenával jejich průběh a své pocity tváří v tvář smrtelnému nebezpečí.
Ernst Jünger se takřka nikdy nevyjadřuje k válce jako takové, tj. k jejímu politickému pozadí, dokonce nijak nezkoumá ani strategická rozhodnutí vrchního velení. Jediným předmětem jeho zájmu je každodenní martýrium obyčejných vojáků v zákopech, všudypřítomná blízkost smrti a adrenalinové zážitky ze ztečí nepřátelských obranných postavení. Statickou válku na západní frontě s nesmírným množstvím zcela zbytečně (protože většinou bez jakéhokoli vojenského významu) zmařených životů autor postupem času čím dál víc vnímá jako jednotvárnou (byť zároveň hrůznou) rutinu, o níž prakticky není možné napsat něco nového. Deníkové záznamy se tak stále častěji mění na čistě informativní zprávy o činnosti protivníkovy artilerie, druhu vystřelovaných granátů, podmínkách v zákopech, alkoholických orgiích a zabitých a raněných spolubojovnících.
Při četbě jeho deníků si čtenář mimoděk klade otázku, zda lze Ernsta Jüngera označit za jakýsi „reprezentativní vzorek“ vojáka první světové války – a vzápětí si odpoví, že nikoli. Psychologický profil tohoto mladého Němce je totiž velmi obtížně „zaškatulkovatelný“, dá se dokonce říct, že se v jeho případě jedná o podivného a snad i podivínského jedince, který sice válku neadoruje a staví se k ní kriticky, současně se v ní však svým způsobem „vyžívá“. Jünger se dobrovolně hlásí na nejnebezpečnější akce, v čele svých vojáků (brzy se totiž stává důstojníkem a velitelem čety) překonává ostnaté dráty a nehledě na dělostřeleckou a kulometnou palbu běží na zteč nepřátelských zákopů. V jeho hrdinství a pohrdání smrtí je silně přítomen fatalismus – je přesvědčen, že „štěstí“ nebude mít věčně a jednoho dne i jej potká osud kulomety rozstřílených či granáty roztrhaných kamarádů. Přesto nerezignuje na své záliby – kromě psaní deníku každou volnou chvíli využívá ke sbírání a preparování brouků. Říká se, že odvážným štěstí přeje – Ernst Jünger se nejenže z války vrátil, ale žil až do roku 1998, kdy zemřel ve věku 103 let!
Jeho válečný deník si zasluhuje mimořádnou pozornost, neboť se jedná o svého druhu jedinečnou memoárovou zprávu o gigantickém vojenském konfliktu, jenž vešel do dějin pod názvem první světová válka. Ta se – jak už bylo řečeno v úvodu – pozvolna stává vzdálenou historií. Zápisky jejího přímého účastníka jsou nejen významným svědectvím, ale též (a především) varovným mementem.

Ernst Jünger odchází do první světové války jako dobrovolník, poté co ve svých devatenácti letech opouští nenáviděná studia. Jeho rozhodnutí není politického ani nacionalistického rázu, nýbrž ryze egoistické povahy a je výsledkem ... více

Komentáře (0)