Rozum a cit

recenze

Rozum a cit (1996) / Matematicka

V rámci Čtenářské výzvy 2023 jsem sáhla po knize Jane Austenové a zcela náhodně jsem si vybrala titul Rozum a cit. Shodou okolností krátce potom, co jsem knihu začala číst, jsem s kamarádkou viděla v televizi filmovou adaptaci z roku 1995 v hlavní roli s Hugh Grantem. Dozvěděla jsem se tak děj dřív než z knihy.

Nakonec mi to ani trochu nevadilo, protože kniha mi přišla propracovanější a zajímavější. Barvitě vykresluje svět předviktoriánské Anglie. Přijde mi, že z knihy je srozumitelnější uvažování postav i to, jak jsou tlačeny k tomu přizpůsobit se dobovým konvencím. Pro dobu vzniku knihy je asi příznačné, že ač jde o romantický román, jehož středem zájmu jsou vztahy mezi mladými muži a ženami, nepadne v něm snad ani jediný polibek (vůbec už nemluvě o něčem dalším). Spíše tu jsou neustálé dialogy o tom, jestli ano, či ne, případně proč. Kniha je ale psána velice čtivě a je stále živým svědectvím o své době. Sestry Dashwoodovy na mě působily sympaticky a ráda jsem vstoupila do jejich světa.

Jaké měly dívky názory na mladé muže, se dozvídáme například v této řeči, kde Marianna hodnotí nápadníka své sestry Elinor:
Možná mě to prostě překvapilo, začala Marianna. Edward je moc sympatický a mám ho doopravdy ráda. Nicméně není to zrovna mladík jako by mu něco scházelo nemá zrovna skvělou postavu, chci říct, že mu chybí půvab, který bych čekala u muže, jenž dokázal upoutat mou sestru. Jeho oči postrádají zápal, nějakou jiskru, která prozrazuje ctnosti a inteligenci. A krom toho všeho, maminko, mu bohužel chybí i umělecké cítění. Hudba ho skoro nepřitahuje, a i když značně obdivuje Elinořiny kresby, vlastně nechápe jejich hodnotu. Přestože ji často při kreslení sleduje, ve skutečnosti o tom nic neví. Obdivuje ty výtvory, protože ji má rád, ale nerozumí jim. K mé spokojenosti by se obojí muselo spojit. Nedokázala bych být šťastná s mužem, jehož vkus by cele nesouzněl s mým. Musel by sdílet všechny mé city a záliby musely by nás okouzlit stejné knihy, stejná hudba. Maminko, jen si vzpomeňte, jak bezvýrazně nám Edward včera večer četl! V tu chvíli mi bylo sestry až líto. A ona to přitom nesla s takovým klidem, jako by to snad ani nevnímala. Sotva jsem vydržela sedět. Bolelo mě poslouchat, jak ty nádherné verše, ze kterých jsem často byla přímo unesená, recituje s tak bohorovným klidem, s tak strašlivou lhostejností!

K Mariannině cti budiž řečeno, že v průběhu knihy dokázala své názory a postoje docela razantně změnit. A zcela si mě získala tím, jak vášnivá byla čtenářka:
Elinor to sice moc nezajímalo, ale přidala se k nim a Marianna, která si v každém domě hbitě dokázala najít cestu do knihovny, byť se majitelé této místnosti převážně vyhýbali, si brzy obstarala knihu.

Od knihy Rozum a cit jsem čekala oddechovou letní četbu a té se mi také dostalo. Autorka píše velice čtivě. Prostředí panských sídel a dlouhých procházek v krajině působí velice sympaticky, ale Jane Austenová dokáže vnímat i stíny tohoto prostředí a této doby a upozorňovat na ně. Přijde mi zajímavé se nad nimi zamyslet i v dnešních souvislostech. Ráda si v budoucnu přečtu i nějakou z jejích dalších knih.

První publikovaný román Jane Austenové Rozum a cit (1811) dodnes nachází vděčné čtenáře a především čtenářky, neboť hrdinkami jsou dívky a ženy, které se musí smířit s tvrdostí života a najít rovnováhu mezi rozumem a citem. I po t... více

Komentáře (0)