Sugestivní pohled do fiktivní minulosti a možná i prorocká kniha o blízké budoucnosti!

recenze

Je 20. listopadu 1989, asi čtyři hodiny odpoledne. Nacházím se poblíž brněnského náměstí Svobody, přístupy k němu jsou zahrazeny kordóny chlapů v zelených uniformách, v rukou třímají obrovské bílé obušky. Po Rašínově ulici jde tatínek s malým synkem. Když dítě spatří ty hrozivě vyhlížející bijce, ulekne se, zakopne a spadne. Zvláštní, že se mi v paměti uchoval právě tento detail...
Na lavičce sedí dva starší muži, možná už důchodci. Jeden se zeptá: „Myslíš, že nás budou i dneska mlátit?“ Druhý mu odpovídá: „Dnes už ne!“ Říká to pevným a rozhodným hlasem a mne v tu chvíli napadá, jak si tím může být tak jistý – vždyť brunátné tváře všech těch gestapáků kolem svědčí o něčem jiném. Čekají jen na rozkaz, aby mohli celé náměstí zmasakrovat, lidi nacpat do přistavených antonů a odvézt je na „Leninku“ (což je budova Státní bezpečnosti, v jejímž podzemí se nacházejí smutně proslulé výslechové místnosti). A přece má ten pán pravdu! Policejní komanda najednou mizí a krátce poté je náměstí Svobody plné lidí, mnozí drží zapálené svíčky a v podvečerním soumraku je to vskutku nádherná podívaná.
Proč to tu ale zmiňuji? Důvod je prostý – při čtení Listopádu Aleny Mornštajnové se vzpomínky na dramatické dny roku 1989 vynořují samy od sebe. Možná i proto, že autorka se zamýšlí nad tím, jak by to u nás vypadalo v případě, když by sametová revoluce nezvítězila a u moci zůstaly staré stalinistické struktury. Tehdy ostatně tento scénář neustále hrozil – vždyť v jednu chvíli se v Praze objevili příslušníci Lidových milicí, jindy jakýsi lampasák vyhrožoval, že pošle do hlavního města tankovou divizi, aby potlačila kontrarevoluci a zachránila socialismus, dokonce i obrovská demonstrace na Letenské pláni měla být rozehnána nízko letícími stíhačkami. Dějiny našeho národa se opravdu mohly ubírat směrem, který Alena Mornštajnová popisuje ve své nové knize...
Joska a Maja se nijak neodlišují od většiny manželských dvojic v socialistickém Československu Jakešovy éry. Zařizují si byt, shánějí nedostatkové zboží a snaží se vytvořit útulný domov pro děti. O událostech v Praze, kde je surově potlačen studentský průvod a začíná protikomunistická revoluce, se dozvídají se zpožděním a nedělají si přílišné naděje, že by snad mohlo dojít k nějakým zásadním společenským změnám. Brzy se však radostná atmosféra dostane i do jejich městečka a na náměstí se konají demonstrace proti nenáviděnému režimu. Při jedné z nich se i nesmělá Maja dostane na tribunu a řekne, co má na srdci. Lidé jí nadšeně tleskají a všem se zdá, že utlačený národ se konečně probudil a už brzy se zbaví jha tyranie. Pak je však jedné noci všemu konec – stanné právo, v ulicích vojáci, do bytů „nepřátel socialismu“ vnikají esenbáci, masové zatýkání, přeplněné věznice...
Není sebemenších pochyb o tom, že příslušníci komunistického represivního aparátu (Stb, armáda, Lidové milice...) by postupovali přesně tak, jak to vylíčila Alena Mornštajnová. Spisovatelku ovšem zajímá také to, jak by bylo naloženo s dětmi „antispolečenských živlů“. V knize Listopád je značný prostor věnován právě tomuto tématu a domnívám se, že by je skutečně čekal dlouhodobý pobyt v převýchovných zařízeních a že tedy ani zde autorka nijak nepřehání.
Listopád je naštěstí literární fikce. Přesto mi to nedá, abych se v souvislosti se současnou společensko-politickou situací nezamýšlel nad pozvolným nástupem nové totality. Omezování lidských práv a svobod, tentokrát pod heslem boje proti covidu, mi až příliš připomíná dobu počínající normalizace po potlačení Pražského jara. Chtěl bych se mýlit, ale vypadá to, že Listopád je vlastně knihou prorockou...

Zeptali jste se někdy sami sebe, jaký by asi byl váš život, kdyby to v listopadu 1989 dopadlo všechno úplně jinak? Jaké by asi byly naše osudy, kdyby komunismus neskončil a my bychom zůstali za železnou oponou oddělující nás od s... více

Komentáře (0)