Svědectví o zármutku

recenze

C. S. Lewis patří k mým oblíbeným autorům. Jeho knihy jsem přečetla téměř všechny v době svých středoškolských a vysokoškolských studií a tehdy jsem je doslova „hltala“. Včetně série Letopisy Narnie, kterou jsem tehdy milovala. Teď jsem od něj už dlouho nic nečetla. Až jsem se na doporučení podívala na film Krajina stínů o Lewisově manželce a jejich manželství. A od něj jsem se zase dostala ke knize Svědectví o zármutku. Asi už jsem ji kdysi četla, ale tato kniha patří k těm, které můžete číst mnohokrát a v různých životních fázích a situacích vás zase nově osloví.

Jaké to tedy bylo tentokrát? Tato kniha je hodně jiná, než ostatní Lewisovy knihy. Je hodně osobní, hodně stručná (C. S. Lewis v knize sám zmiňuje, že si vzal pouze „čtyři sešity“ a víc popsat nehodlá) a píše ji spisovatel, kterého pozdní manželství hodně proměnilo. Tyto proměny v knize i zmiňuje:
Nejvzácnějším darem, který mi manželství poskytlo, byl neustálý vliv něčeho velmi důvěrně blízkého, a přesto stále – a v tom nebylo možno se zmýlit – jiného, kladoucího odpor, jedním slovem reálného. Má snad celé toto dílo vyjít nazmar? Což musí nevyhnutelně dojít k tomu, že bytost, kterou stále ještě nazýváme H., se děsivě promění v něco, co už bude sotva něčím víc než jednou z mých staromládeneckých snílkovských fantazií? Ach, miláčku, drahoušku, vrať se aspoň na okamžik a zažeň ten ubohý přelud! Ó Bože, Bože, proč sis jen dal takovou práci s tím, abys toto stvoření násilím vyrval z jeho ulity, když je teď odsouzeno k tomu, aby se takto plížilo zpátky – ano, co říkám, aby bylo vsáto zpět?
Dnes jsem se potkal s mužem, kterého jsem už deset let neviděl. A celý ten čas jsem se domníval, že se na něj dobře pamatuji – na to, jak vypadal a mluvil, i na to, co říkal. Ale prvních pět minut, když jsem jej viděl ve skutečnosti, dokonale roztříštilo obraz, který jsem si o něm ve vzpomínkách vytvořil. Ne že by se byl změnil – právě naopak, pořád mi přicházelo na mysl: „Ano, ovšem, ovšem. Zapomněl jsem, že takto uvažoval – že toto se mu nelíbilo – že ty věci znal tak a tak – že míval ve zvyku takto vždycky trhnout hlavou dozadu.“ Kdysi jsem všechny tyto věci znal a v okamžiku setkání jsem si je znovu uvědomil. Ale mezitím to všechno stačilo z obrazu, jaký mi o něm uchovávala má mysl, vyblednout: a když skutečně přišel a všechny ty detaily s ním, zarážejícím způsobem se to lišilo od podoby, kterou jsem v sobě po těch deset let nosil Jak tedy mohu doufat, že se totéž nestane i s mou vzpomínkou na H.? A – neděje se to již? Zvolna, tichounce, jako když se snášejí sněhové vločky, ty droboulinké vločky, které přicházejí, když je před námi dlouhá celonoční chumelenice. Malinké vločky mě samého, mých dojmů, mého výběru padají na její obraz – nakonec bude skutečná podoba úplně skryta. Deset minut – deset sekund – skutečné H. by to všechno napravilo. Ale i kdyby mi těch deset sekund bylo umožněno, o jedinou vteřinu později by ty vločky začaly padat znovu. To očistné, drsné, přísné ostří její svébytnosti, jímž se tak lišila ode mne, je pryč.

V knize je patrný typický styl C. S. Lewise, ale je méně „upravená“, než jeho předchozí knihy. Zaznamenává to, jak se postupně se ztrátou milované bytosti vyrovnává i se všemi vzestupy, pády a slepými uličkami. Je v tom obdivuhodně otevřený a poctivý. Samozřejmě kniha nemusí každému „sednout“, protože tyto situace prožívá každý svým osobitým způsobem. Přesto si myslím, že se tu C. S. Lewisovi podařilo mnohé vystihnout. Byla jsem dojata soucitem s ním – a kniha pro mě byla ze všech jeho knih zdaleka nejosobnější:
Právě toto odloučení, myslím, čeká všechny. Oba, H. i já, jsme si mysleli, že jsme zcela mimořádně nešťastní lidé, když se musíme takto násilně rozloučit. Ale tak to asi bude se všemi lidmi, kteří se mají rádi. Jednou mi řekla: „I kdybychom oba zemřeli ve stejném okamžiku, tak společně, jako jsme společně žili, bylo by to právě takové rozdělení jako to, kterého se děsíš!“ Samozřejmě nevěděla o nic víc než já. Byla však nablízku smrti; dostatečně blízko, aby se trefila do černého. Ráda citovala: „Osamocen do Osamění.“ Říkala, že nějak takto to vypadá. A věru je vysoce nepravděpodobné, že by tomu mohlo být jinak! To, co nás spojovalo, byl čas, prostor a tělo: telefonní dráty naší vzájemné komunikace. Odstřihneš-li jeden, odstřihneš zároveň oba. Co naděláš – může to znamenat něco jiného než konec rozhovoru?
Nevezmeme-li ovšem v úvahu, že by se dalo použít nějakých jiných komunikačních prostředků – naprosto odlišných, které by se však zapojily okamžitě a konaly tutéž službu. Ale jaký by to v takovém případě mělo smysl, přestat používat ty staré? Je snad Bůh nějaký šašek, který vám sebere mísu polévky, aby před vás vzápětí postavil jinou s přesně stejným obsahem? Takto šaškovsky si nepočíná ani sama příroda. Nikdy se v ní dvakrát za sebou neozve týž zvuk.
Je těžké mít trpělivost s lidmi, kteří říkají: „Smrt není“ nebo: „Na smrti nezáleží.“ Vždyť smrt existuje. A na všem, co existuje, záleží. A cokoli se stane, má své důsledky – a ta věc sama i její důsledky jsou čímsi nezrušitelným, takže už nelze obnovit stav, jaký byl předtím. To jako byste řekli, že nezáleží na narození. Vzhlížím k nočnímu nebi Je snad v tom nekonečném prostoru a čase něco jistějšího než to, že i kdybych vše probádal, nikde bych nenašel její tvář, hlas a dotek? Zemřela. Je mrtvá. Je tak těžké to slovo pochopit a vštípit si je do paměti?

Kniha, která mě zasáhla hodně do hloubky a ráda se k ní budu zase vracet. Je mi ctí mít ji ve své knihovně.

Jaký vůbec máme důvod věřit tomu, že Bůh je dobrý? Cožpak nás všechno okolo nenutí věřit v naprostý opak? Má utrpení nějaký smysl? Autor se ve své drobné práci emocionálně vyrovnává se smrtí své ženy. Otázky, které se zdály bý... více

Komentáře (0)