Zákony války jsou kruté

recenze

O ženě, která se odvážila smlouvat s doktorem Mengelem
Helena Hannemannová byla Němka, zdravotní sestra, která za manžela měla Roma. Jednoho dne si gestapo přišlo pro jejího manžela a pět dětí, aby je odvezli do Osvětimi. Helena odešla dobrovolně s nimi.
V táboře musela čelit strašlivým podmínkám, nesla ji ale láska k jejím nejbližším – manželovi a dětem:
Přitiskli jsme se k sobě a snažili se udržet na nepohodlném loži a nespadnout do bláta. Blaz téměř okamžitě usnul. Poslouchala jsem jeho pomalý, pravidelný dech a pak jsem začala vnímat i tiché sténání a reptání ostatních vězeňkyň a jejich dětí. Byli jsme v páchnoucím chlévě mezi cizími lidmi. Manžel Johann zmizel a budoucnost byla tak nejistá, že jediné, na co jsem se zmohla, byla chabá modlitba za rodinu. V kostele jsem nebyla téměř sedm let, ale v té chvíli, když jsem mluvila do nelítostné prázdnoty toho hangáru, se zdálo, že to je jediný způsob, jak si uchovat nějakou naději. V hlavě jsem měla nepřehledný zmatek. Zaplavily mě hlad, strach a sklíčenost, měla jsem pocit, že žít v táboře bude jako snažit se dýchat pod vodou. A pak jsem si znovu vzpomněla na krásnou tvář svého muže. Jeho oči říkaly vše. Zase ho uvidím. Neopustí mě ani v pekle. Johann, tak jako Orfeus, jenž prošel podsvětím, aby zachránil svou ženu, mi přijde na pomoc a vyrve mě ze spárů smrti. Té noci jsem myslela na to, že by mě mohl čekat stejný osud jako Eurydiku a můj milovaný muž zůstane na opačném břehu řeky Styx. Noc byla nekonečná. Skoro jsem neusnula, zlomená obavami a nejistotou, avšak odhodlaná nevzdat se. Než pro nás přijde Johann, sílu mi budou dávat děti.

Jednoho dne ji doktor Mengele oslovil, aby v táboře vedla školku a školu pro děti. Slíbil vybudování školky i přísuny zásob, včetně jídla. Helena váhala, zda má nabídku přijmout. Nechtělo se jí spolupracovat s nacisty, ale možnost udělat něco pro děti v táboře a zajistit jim lepší podmínky se nakonec rozhodla využít. Takhle její působení ve školce krátce shrnuje jedna z jejích přítelkyň:
„Nevzdávej to. Pro ty děti děláš něco opravdu nádherného. Od chvíle, kdy ses tu objevila, jako by do tábora zasvítil paprsek naděje. Možná si to neuvědomuješ, ale pro nás všechny jsi inspirací a nadějí. Podívej se, co jsi za pár měsíců dokázala,“ ukázala rukou na školku. „Ale to je jenom začátek. Bouře teprve přijde. Válka se pro Němce nevyvíjí dobře a nevím, jak se zachovají, až si uvědomí, o co mohou přijít. Bojím se nejhoršího, ale právě proto je důležité, aby nás vedli lidé, jako jsi ty.“
„Já nejsem nikdo, Ludwiko. Jsem jen ubohá matka, která se chce postarat o své děti,“ odpověděla jsem.

Za nejsilnější jsem v knize považovala pasáže, kde se Helena Hannemannová střetává přímo s doktorem Mengelem. Dostane se tak do konfrontace přesvědčený nacista s Němkou (proto si také Mengele Heleny váží a mluví s ní osobněji než s ostatními vězni), která zůstává milující manželkou a matkou, a tak se staví proti jakémukoliv zlu působenému druhému člověku. Na druhé straně stojí Mengeleho prohlášení: “Jsme národ, v němž je jedinec nedůležitý.“ Tento názorový střet myslím stojí za to promýšlet i dnes, abychom neopakovali stejné chyby – byť třeba v mnohem menším měřítku.

Pro mě byla kniha především příběhem o manželské i mateřské lásce a hodně, hodně velké odvaze, která s nimi byla spojena. Příběh hodný následování. Děkuji těm, kdo na Helenin příběh upozornili a zpracovali ho knižně, protože sama už ho bohužel vyprávět nemohla. Výborná oddechovější kniha o utrpení Romů v koncentračních táborech. Žádnou přímo o nich jsem zatím nečetla, a tak jsem si ráda a příjemně tuto mezeru zaplnila.

Jednoho všedního rána roku 1943 chystala Helene Hannemannová svých pět dětí do školy, když do jejího bytu vstoupili němečtí policisté. Heleniny nejhorší obavy se naplnily: na přísný rozkaz SS měla být vzata do vazby celá její rodi... více

Komentáře (0)