Zanechané listy praštěného literáta

recenze

Zanechané listy (2019) / Matematicka

„Takové mrhání slovy, myšlénkami, city i časem může si dovolit jedině praštěný literát, u normálního člověka bylo by to úplně nepochopitelné.“

Toto napsal o své korespondenci v jednom ze svých dopisů Jan Hanč, sprinter, atletický trenér, ale také pozapomenutý básník a prozaik, který byl členem Skupiny 42.

Na začátku byl jeden úryvek z jeho dopisu bratru Oldrovi, na který jsem narazila náhodou někde na internetu. V úryvku popisuje své úvahy o víře v Boha, které vedl v 25 letech. Úryvek mě tak zaujal, že jsem si v knihovně vypůjčila knihu Zanechané listy, z které byl. Jakmile jsem začala knihu dopisů, které Jan Hanč neodeslal, číst, líbilo se mi v ní snad úplně všechno. V dopisech psal o sportu:
Vrcholným číslem programu byla třístovka, kde na sebe narazili Ivan Plachta, Čeněk Hanka a Ivan Hrůša. Mysleli jsme, že s nimi půjde také Víšek, ale ten nechtěl 300 m jít. Ivan si vytáhl první dráhu, Čenda měl druhou a Plachta třetí dráhu. Po startu šel úžasně Plachta, Hrůša na mou radu šel ostře jen první padesátku a pak přešel do rychlé frekvence s cílem porazit je v posledních padesáti metrech. Když vbíhali do cílové rovinky, vedl Plachta o tři metry, na druhém místě byl Čenda a metr za ním Hrůša. V cílové rovince se rozpoutal velký boj. Vyšla nám bezvadně taktika a Ivan Hrůša vyhrál za 35,7, druhý skončil Čenda za 35,8 a třetí Plachta za 35,9. Hrůšův čas je jen o 1 desetinu vt. za Ortmanovým rekordem staršího dorostu. Vzhledem k tomu, že nikdo nepředpokládal, že by je Hrůša pobil, bylo mně, jako kdyby mě Marlen Dietrich hladila na bříšku, obzvláště u cíle jsem viděl zklamané ksichty Jirky Nezbedy a Pavla Formánka. Kdybys ale byla viděla, jak Hrůša nádherně běžel, byla bys bez pochyby stejně nadšená jako já.

o trénování svých mladých svěřenkyň, ať uvažoval o své práci a starostech všedního dne, o lásce:

A to, kromě Tvé veliké krásy, je něco tak úžasného, že moje dopisy nemohou být nikdy dost dlouhé, ačkoliv jsou podstatně delší, než píší všichni „slušní a rozumní“ lidé. Lituji, že nejsem malířem. Maloval bych Tvé akty s větším nadšením nežli Modigliani nebo Matisse. Básníci si bohužel nemohou dovolit tak samozřejmé brutality jako malíři. Posledně jmenovaným zato beznadějně uniká duševní fluidum, které je nerozlučným spojencem tělesné krásy. Svým duchem potěšila jsi mne už nemálo. Kéž bych totéž mohl říci o Tvém nesmírně dokonalém těle. Kdybych mluvil jen o duši, byl bych největším pokrytcem, kterého zplodila tato země. Obdivuji se Tvému břichu stejně jako Tvým myšlénkám, Tvým ramenům jako Tvé duševní osobitosti a Tvým nohám jako Tvé upřímnosti. V pravidlech společenské korespondence se sice o tom nemluví, ale Ty mi to doufám promineš. Nechci Tě nikdy považovat za svůj atribut nebo majetek, ale k smrti rád bych políbil Tvou nádhernou šíji. Není toho mnoho, co Ti sám mohu nabídnout, nemusíš ale pochybovat, že Ti dám všechno, co mám. Neodvažuji se tvrdit, že by mé chabé literární nadání bylo rovnocenné Tvé kráse. Nemám bohužel nic lepšího, co bych Ti mohl složit k nohám.

o víře:
Tedy aplikuji víru na svůj dnešní život a pouze prozatím na něj. Tvrdím totiž, Oldro, že víra a zásada víry jsou jediná vnitřní morálka a pevný bod, kterého se můžeš v životě zachytit. Strašně nesnadno se to vysvětluje, ale pokusím se o to. Víra totiž, Tvoje vlastní víra Ti jasně říká, co máš a co nemáš činit. Je to v zásadách křesťanství příliš jasně řečeno. Nedívej se přitom na náboženství, které bylo často falešným výkladem křesťanské víry strhnuto k strašným omylům. Podívej se jenom na život Ježíše Krista a na určité body v Písmě, které o tom jasně mluví. Neexsituje, alespoň tedy pro mě, nic jasnějšího a morálnějšího. Morálka je víc, nežli se dneska předpokládá, a řekl bych ani tak ne morálka druhých, jako čistě vnitřní morálka sebe samého. Nedá se to prostě nahradit něčím jiným. Každý mi namítne: Vždyť je přeci tolik jiných věr, mimo křesťanství, a nemáš práva říkat, že by byly nemorální. Nevím, prozatím jsem je nečetl ani nestudoval, ale jsem šťasten, že právě my máme takové normy dané životem Krista, a pochybuji, že by mě mohlo zviklat učení některé jiné. A kromě toho: Neodsuzuji druhé lidi jiných věr, poněvadž hledám cestu svou a nikoliv druhých. Není to sobectví, poněvadž máš-li někomu ukazovat cestu, musíš ji nejprve tak trochu znát sám. A kolik lidí na světě ukazuje dnes cestu, ačkoliv o ní nepřemýšleli, a ukazují za cestu, kterou nutí druhé se brát, něco, co bez obalu je možné nazvat – rigolem.

nebo později o nemocech a fyzických útrapách, které měl v závěru svého života a které tehdejší medicína neuměla ani diagnostikovat, ani léčit:
V sobotu, právě celé čtyři měsíce od onoho dne, kdy mne pohltil onen podivný svět v bílém s vše pronikající vůní jodoformu a udělal ze mne případ s latinským označením, vyplivl mne zase s nesčetnými ponaučeními a nechal mne s nesmírným podivem dívat se na rozkvetlé stromy, rušné ulice, na řeku a na mosty, jako kdybych je viděl poprvé v životě. Přemýšlím-li nyní doma o posledních měsících, konstatuji, že ve mně zanechaly neméně mocné zážitky nežli památná cesta do Itálie, i když pochopitelně pramálo tanečního rázu.
Za nejpodstatnější události pokládám ony, které se týkají lidí. Po celou dobu mého pobytu v nemocnici připadali mi lidé – mne nevyjímaje – jako ošoupané pětníky, lékaři pak jako neméně ošoupané koruny nebo dvoukoruny. Je možné, že existují hrdinnější, vzdělanější a příkladnější lidé, nežli byla neustále se měnící společnost lazarů na pokoji číslo 132 s vysokým stropem, nalakovanými stěnami a s výhledem na botanickou zahradu u sv. Apolináře, ale rozhodně nebyla tato společnost příliš vzdálena lidskému průměru, jak jsem ho poznal za 45 let. Ačkoliv moji spolupacienti až na vzácné výjimky byli podstatně starší mne, měl jsem neustále dojem, že jsou podstatně mladší, tak naivní, bezradní a bezmocní mně připadali.
Napadlo mne, kolika zbytečným naukám se lidé učili i učí a jak vyděšené a nepřipravené zastihují je chvíle, když jde do tuhého a když začnou balancovat po závratné hranici života a smrti.

Ať mi byla témata jeho úvah bližší nebo vzdálenější, všude vystupovala jeho neuvěřitelná poctivost, pravdivost a hledání smyslu. Netrvalo dlouho a pořídila jsem si kompletní dílo Jana Hanče tak, jak vyšlo v nakladatelství Torst ve třech svazcích. Zanechanými listy jsem začala a na další dva svazky, které zahrnují jeho dílo literární, se ještě těším.

Kniha Zanechané listy i její autor se pro mě staly „srdeční záležitostí“ a k obojímu se ještě ráda budu vracet.

---

Zanechané listy Jan Hanč

Literární dílo Jana Hanče vyšlo v posledních letech v nakladatelství Torst ve dvou svazcích – Události a Dodatečné události. Ty ale nezahrnuly Hančovo literární dílo celé. Stranou zůstaly drobné příležitostné texty, značný počet d... více

---

Komentáře (1)

Přidat komentář

---