Žít naplno a umírat s úsměvem

recenze

Jsou světla, která nevidíme (2015) / Rinoa18

Na pulty našich knihkupectví přišla kniha, která už nějakou dobu podléhá poměrně solidní mediální masáži. Pro některé tento aspekt může být ukazatelem toho, co si nekupovat. Často se totiž stává, že hodně propagované knihy jsou pro čtenáře později spíše zklamáním. Ne však v případě Světel. Dalo se očekávat, že udělená Pulitzerova cena bude jistou známkou kvality. Já k tomu můžu dodat jedině to, že titul dalece předčil veškerá má očekávání.

Přesně čtyři. Takový je počet lidí, které jsem na knihu nalákala pouze tím, že jsem je přímo násilně přinutila přečíst si alespoň počátečních pět stran (byli to nečtenáři… byli). Na těchto stranách dochází k prvnímu seznámení se slepou dívkou. Prvnímu seznámení s bombardéry mířícími na přímořské městečko Saint-Malo. A nakonec k prvnímu seznámení s chlapcem ubytovaným v hotelu Včelín a později pod jeho sutinami. Nebudu ale předbíhat.

Otevřete oči a dívejte se jimi, než se zavřou navždy.

Člověk musí využít každé situace a vychutnávat si život plnými doušky. Zvlášť ve chvíli, kdy na dveře pomalu klepe válka. Marie-Laure, dívčí hrdinka našeho příběhu, se už dívat nemůže. Jako malá holčička o zrak přišla. Je ovšem velice inteligentní a s pomocí hmatu a sluchu zvládne určit víc, než někdo, kdo očima doopravdy vidí. Zpočátku žije se svým tatínkem v Paříži nedaleko jednoho velkého muzea, kde otec pracuje. Pak ale přichází světová válka. Ta druhá. Pomalu pohlcuje velkou část země a v Paříži už není bezpečno. Rozhodně ne pro slepé dívky…

Vzal ji za ruku a ona se trochu zklidnila.
„Co teď děláme, papa?“
„Doufáme, že se dostaneme do vlaku.“
„A co dělají všichni ostatní?“
„Taky doufají.“

Ve stejnou dobu, kdy Marie-Laure vyrůstá, stárnou i všichni další lidé. Jedním z nich je Werner – německý sirotek přibližně stejného věku, který má ohromnou zálibu v technice. Poté, co jednomu vysoce postavenému pánovi spraví jeho rádio, dostane se na školu – a ne tak ledajakou! Jedná se o školu pro německou mládež, pro ty nejlepší z nejlepších. Školu, kde z vás udělají lidské stroje.

Pak pochodovali dál a do okna se nesla jejich píseň.
Vezměte mě do svých řad, abych nezemřel obyčejnou smrtí!
Nechci zemřít zbytečně, svým životem chci přinést oběť.

Wernera povolají do služby mnohem dřív, než dovrší osmnáctých narozenin. A tak se svojí skupinou brázdí zemi a pomáhá v boji proti „zlu“. Marie-Laure se mezitím spolu s tatínkem přestěhuje do dočasného bezpečí města Saint-Malo ve Francii. Ubytují se u Étienna, Mariina strýce, který je již dřívějšími válečnými dobami a skonem svého bratra značně poznamenán. Tak moc poznamenán, že už mnoho let nevyšel z domu. Slepá dívka mu ale přece jen vnese zase trošku světla do jinak velice pochmurných dní.

Nakonec se vždycky posadili zpátky na pohovku a bušili do polštářů, až se okolo nich opět zhmotnila pracovna. „No vida,“ řekl pak tišeji a do hlasu se mu opět vkradla nepatrná stopa obav. „Jsme tady. Doma.“

A válka udeří naplno. Doléhá na velké množství životů a zanechává v nich nesmazatelné a hrůzné stopy. Kromě ní je tu ovšem ještě jedna věc. Něco, co z jinak neobyčejného románu dělá ještě neobyčejnější román… Moře plamenů. Jedná se o velice cenný a velice starý kámen, drahokam opředený legendami, který putuje mnoha kouty světa a dle lidí okolo sebe rozsévá jen a pouze smůlu. Není ale jednodušší věřit tomu, že za všechno může jakási vyšší moc? Lidské schopnosti jsou přeci neotřesitelné…

Jak je tedy možné, děti, že mozek, který nikdy nespatří jedinou jiskřičku, zobrazuje náš svět prozářený světlem?

Celým příběhem se proplétáme postupně. V jednotlivých kapitolách se střídají časové roviny z dob válečných a předválečných (a později i po nich), které sledujeme z pozice dvou hrdinů, jež dělí obrovský kus země. Vytváří to zajímavý kontrast a lepší náhled na to, jakým způsobem přijímali okolnosti války lidé z naprosto odlišných prostředí. V Německu tak živě vidíme, jak účinně jeho představitelé dokázali obyvatelstvo zfanatizovat. Ve Francii pak můžeme zahlédnout jen údiv a strach. Naštěstí existují i tací, kteří se tak lehce zfanatizovat a obalamutit nenechají. A tak zde nemálo dochází i na velmi silné scény, v nichž příslušníci vlastního národa musejí své myšlenky a názory skrývat. V opačném případě je stihne krutý trest. Nemluvě o něčím projevu slabosti…

Tuto recenzi jsem tentokrát pojala lehce netradičně. Naznačit děj a sdělit svůj názor mi tady připadá silně nedostačující. Proto se zde objevuje tolik ukázek. Nechala jsem mluvit i je. Nejde ale ani zdaleka ty nejlepší, nebojte. Takovou ukázku by bylo velmi těžké určit, protože ať už si knihu otevřete kdekoliv a zapíchnete prst na jakékoliv místo, v patřičném úryvku vždycky najdete určitou krásu a mnohdy i poslání. Celá kniha je psána s velmi lehoučkým a poetickým nádechem, a ačkoliv nám autor předkládá množství nevídaných slovních spojení a obratů a i slovní zásoba sama o sobě působí velice bohatě, četba utíká opravdu rychle.

Určitě by ale byla škoda knihu přečíst během dvou nebo tří dnů a mít „odbyto“. Pro mě bylo těžké nutit se do rychlého čtení, i když k tomu styl psaní přímo sváděl. Zaprvé jsem prostě nechtěla, aby už byl konec, a zadruhé dílo patří mezi ty, které je dobré vstřebávat postupně a nad kterými se vyplatí přemýšlet. Doporučuji, abyste se o toto nenechali připravit. Přinese vám to potom naprosto neuvěřitelný a úžasný zážitek a kniha se zařadí mezi tituly, které si ve vaší knihovně jistě najdou své stálé a čestné místo.

A pokud byste mému opěvování stále nevěřili, přikládám ještě několik ukázek z těch, které jsem náhodně vybrala. :-)

Všichni přicházíme na svět jako jediná buňka, bod menší než zrníčko prachu. Mnohem menší. Buňka se dělí. Rozmnožuje. Sčítá a odčítá. Hmota se proměňuje, atomy plynou sem a tam, molekuly se otáčejí, proteiny se spojují, mitochondrie vyrábějí adenosintrifosfát. Náš život začíná jako mikroskopické elektrické hemžení. Plíce, mozek, srdce. Po čtyřiceti týdnech svěrák matčiných porodních cest rozdrtí šest bilionů buněk a my začneme řvát. Pak se na nás svět vrhne.

„Jak může nějaká země přimět jinou, aby si posunula čas? Co když všichni odmítnou?“
„Tak bude spousta lidí všude chodit brzy. Nebo pozdě.“

„Tvůj problém, Wernere,“ prohlásil Frederick, „je to, že pořád věříš, že máš nad svým životem moc.“

Zdroj: stripkypribehu.blogspot.cz

Marie-Laure žije se svým otcem v Paříži nedaleko Muzea přírodní historie. Její otec má na starosti tisíce zámků v budově muzea. V šesti letech Marie-Laure oslepne a otec jí postaví dokonalý model jejich čtvrti, aby si mohla ulice ... více

Komentáře (0)