Vyhledávání v diskuzi
Krása vyřčeného čili Úryvky z knih:
"Podzim u nás nesetrvá dlouho. Když se jednoho rána probudím a zahledím na nebe, je už to období pryč. Na obloze není ani stopy po ostře řezaných podzimních oblacích, místo nich k nám přes severní hřebeny nahlíží tlustá vrstva olověných mračen jako posel přinášející špatné zprávy.
Podzim je ve Městě milou a vítanou návštěvou, pobývá však jen krátce a odchází náhle a nečekaně.
Po jeho odchodu nakrátko zavládne prázdno. Prázdno podivně tiché, které není ani podzimem, ani zimou."
/Haruki Murakami - Konec světa, Hard-boiled Wonderland/ - Zobrazit vlákno diskuze
Rytíř rudé růže - Co si o něm myslíte?:
V místnosti byla skoro úplná tma, jedinou známku života zajišťoval blikající zlatý odraz od slabě hořících lojových svíček na obou stranách chodby, která k ní vedla. Zničehonic se zlatavý třpyt dal do pohybu a byl doprovázen hřmotným řinčením železa o železo.
Ze stínu vykročila obrovská tajemná ramenatá postava, nyní zalitá ve zlatavém světle blikajících svíček, a kráčela si to kurážně dopředu, držíc v ruce přilbu a nad levým ramenem nesouc vyčnívající, zlatem zářící rokojeť mocného meče. Tajemný figura si to šinula ke dveřím, a když je otevřela, záplava denního světla ukázala doteď záhadnou figuru, v celé její kráse.
Hlava byla posetá krásnými krátkými hustými hnědými vlasy a pod vysokým čelem, pokrytým několika malými jizvami a velkým hustým obočím, se nacházely dvě veliké upřímné jantarové oči. Její tvář v odstínu pouštního písku byla pokrytá krátce střiženým, stářím sivým strništěm, které dodávalo pohledu na vysokého, dobře stavěného muže pocit zkušenosti a jistoty. Avšak na celé postavě, oblečené v těžkém vyleštěném brnění, které se při východu slunce zlatavě třpytilo, nejvíce vynikal její obličej, který zářil vřelým úsměvem a dobrým srdcem.
Po chvíli si muž trochu zvykl na zprvu nepříjemné sluneční světlo, načež vykročil kupředu a opřel se o dřevěné zábradlí na verandě svého malebného domečku postaveného v přímořském stylu, ba i obklopeného rozsáhlými vinnými sady, dlaní si ochránil své oči před stále zraku nelibými slunečními paprsky a podíval se starostlivě mateřským pohledem do svého okolí.
Celý kraj byl obrovský a byl ohraničen mohutnými nepropustnými horskými hřebeny, které do dálky vyzařovaly svůj smaragdový třpyt a držely celý kraj v relativním bezpečí. Hory byly ve svých vrcholcích pokryty slabou vrstvou sněhu, která při jitřním světle vyvolávala pocit, že jsou celé vrcholky zalité ryzím stříbrem. Pod nimi na úpatí hor se nacházel bezpočet krásných idylických vinic, od kterých se táhly nekonečné, vysoké řady světle zelených lístků rostlin vinné révy, jež si to mířily k toku křišťálově čisté řeky Aniky. Mezi řádky se zeleným a modrýn vínem se občas těsnilo několik středně velkých olivovníků a fíkovníků, jež zdobily krajinu sněhově bílími květy, pod kterými se tetelily chumáčky různobarevných lučních květin. Níže pod vinnými lány ležela řeka Anika, jež protékala celým krajem a byla ohraničena na obou svých březích řadou majestátných, z dálky dobře viditelných, vrb. Její břehy byly posety hustými rákosy a na několika místech bylo její koryto spojeno jednoduchými dřevěnými mosty, které spojovaly dlážděné komunikace táhnoucí se celičkým územím zdejšího panství. Cesty byly obrostlé sytě barevnými, oku lahodícími, pestrobarevnými záhony zdejších lučních květin pokropených k ránu několika kapkami rosy díky nimž se na slunci vytvářel kouzelný pocit, že jsou posety bílými perlami. Celý kraj dováděl návštěvníky k zamyšlení a úžasu. Probouzel v nich jejich dětské sny, fantazie a vášně a vyvolával v jejich očích výjevy z dětských pohádek. Pro sebe si říkali: „Jak je to to možné? Není to sen?“ Avšak jejich ústa brzo utichla a namísto nich jejich ouška začala poslouchat okolní koncert, když se celý kraj začal probouzet k životu. Hejna ptáků letěla z oblohy sem dolů ke svým přátelům, ryby v řece nad vodní hladinou vyvalovaly svoje bílá břicha, zajíci si to vesele skotačili po zdejších loukách a celý kraj byl doprovázen a umocňován pestrou škálou rozmanitě barebných písní zdejšího ptactva. Na pozadí toho se zdější nekonečné silnice neohroženě táhly tímto snovým královstvím, jako vystřiženým z děckých báchorek, a všechny si to šinuly k tomu stejnému místu, spíše kopci, na kterém se vyhřívalo hlavní město tohoto kraje, Lyta Tellir, neboli Zářivé Jitro.
Celé město bylo obehnáno půvabnými cihlovými hradbami, které byly zbarvené v odstínu střídající se červené a zelené barvy líbezné červené růže a jež byly obrostlé kolem dokola rozpínajícím, hustým, zeleným, krátce střiženým živým plotem ze zimostrázu. Na každé světové straně města se mezi hradbami nacházel malý průchod s obloukovou klenbou obrostlou královským vínem Rima, ze kterého nad hlavami příchozích vysela mohutná modrá hrozna. Pod nimi masy lidí proudily branami do města skrze široké dlážděné cesty, které byly ve městě na obou stranách poseté stánky s nejrůznějšími druhy zboží. Od prodejce lízátek, až po kováře, kteří se svými velikými kleštěmi, drženými ve svých svaly vyrýsovaných rukách, nabízeli bezbolestné vytrhávání zubů. Nad nimi, nějaký ten kousek dál a metr výš, v městském parku na lavičkách seděly zamilované páry, užívajíce si pohledu touženého magického rána ve stínu pod stále se zelenajícími olivovníky. Čas od času byly ovšem dvojice vyrušeny klapotem kopyt koně přijíždějících rytíře o dlážděnou cestu a jedoucího vstříc úplnému vrcholu kopce, na kterém se tyčil majestátný hrad postavený z bílého mramoru a se čtyřmi obrovskými věžemi, které pokryty rudě červenými došky velkolepě vyčnívaly nad celým pohádkovým královstvím a v jitřním svitu nabývaly pocitu, jako by si dopřávaly stříbrné koupele. Celý komplex se nacházel v úplném středu celého města a samotném srdci zdejšího království. Mezi jeho věžemi se nacházely veliké obloukové podchody pro všechny čtyři světové cesty, které byly vyplněné opěrnými korinskými sloupy, a jež byly přímo spojeny s obrovským hradním komplexem, který podle svých přilehlých lesklých věží dostal výstižný název Nim Tari, teda Bílá královna. - Zobrazit vlákno diskuze
Čičičí, kočky kočičí:
bamba: Tak Vy máte také kočičky. Já Oggynku také každý den češu. Ale moc ráda to nemá.
Utíká mi a ohání se po mně a chce mě rafnout.
Ale stejně to dělám. Je to - jak píšete - důležité. Vždyť já jí vyčešu - a zvlášť teď - tak.. tři plné hřebeny chlupů.
To je takový náš ranní rituál. Po snídani. Vezmu do ruky hřeben na její srst a říkám:
"Tak pocem, budeme česat." A ona zdrhá a já za ní.. Aspoň mám po ránu rozcvičku.. - Zobrazit vlákno diskuze
Milí přátelé ptáků,:
Díky velkému zájmu čtenářů rozšíříme novou knihu M. Nevrlého o další ptačí vyprávění!
Milí přátelé ptáků,
upřímně děkujeme za vlnu podpory, která se zvedla po uveřejnění projektu Vzpomínky Miloslava Nevrlého na portálu Hithit.com. Za pouhých 52 hodin jsme dosáhli 100 % částky, za další den to již bylo 125 % a v neděli 1. 10. stoupla vybraná částka na 150 % původní sumy!
Díky 346 přispěvatelům můžeme do knížky přidat i další dva autorovy texty o ptácích! Pokud stále váháte, zda si knížku předplatit, a pochybujete, jestli by vás čtení o historii české ornitologie vůbec bavilo, vězte, že přidané texty jsou nadčasové. V Ptačích pranostikách autor popisuje, co se děje na svátky vybraných světců ve světě ptáků. I když jde o tak trochu rozmarné verše, jsou založeny na zkušenostech, získaných celoživotním pozorováním přírody. A krásně ladí s ilustracemi z knihy Eduarda Eisenacha z roku 1835.
Podělíme se s vámi třeba o tu dnešní:
Mlha se za jitra nad zemí vytrácí,
za svatým Františkem spěchají zpěváci
V Roce s ptačími křídly nás pak autor vezme na toulky přírodou a ukáže, co je v jednotlivých měsících možné pozorovat, máme-li oči a uši ptákům otevřené. Atmosféru každého ročního období přiblíží akvarely Martina Kupky.
Zbývá nám ještě 14 dní na to, abychom oslovili čtenáře, kterým by knížka mohla udělat radost. Máte ve svém okolí někoho, kdo často vyráží do přírody, rád čte vzpomínky nebo má ve své knihovně na čestném místě Karpatské hry či Knihu o Jizerských horách?
Dejte mu vědět, že si na https://www.hithit.com/cs/project/3936/vzpominky-miloslava-nevrleho může knížku přepdplatit za zvýhodněnou cenu, případně i s podpisem autora. Pokud bude chtít svou podporu vyjádřit ještě více, uvedeme jeho jméno v poděkování přímo v knížce.
Mnohokrát děkujeme!
S přáním krásného podzimu,
Alena Klvaňová a Lucie Hošková
Česká společnost ornitologická
PS. Nemůžeme odolat a přidáváme ještě ukázku z přidané části Rok s ptačími křídly:
„Říjen byl pro mne králem měsíců Žlutým měsícem, v němž táhli od severu k jihu, ze zimy do tepla zpěvní ptáci. Choulostivé druhy odlétaly sice už v září, žluvy dokonce v srpnu, ale většina pěvců opouštěla domovy teprve v říjnu. Chodíval jsem tehdy nejraději časně zrána na hřebeny holých kopců. Ta místa znávali již staří čihaři a ptáčníci. Tažní ptáci je znají dodnes. Tisíciletí táhnou stejnými cestami, horskými sedly, úvaly. I v okolí tvého bydliště musí být takové místo, stačí se jen pozorně dívat. Usedneš-li tam zrána, poznáš brzy, že drobní pěvci netáhnou k jihu v ohromných hejnech, která by zastiňovala oblohu. Nebudeš-li spěchat (a nic není ptáčnictví tak vzdálené jako spěch!), uvidíš brzy, jak se nizoučko nad hřebenem přehupuje jedno hejnko ptáků za druhým. …“ - Zobrazit vlákno diskuze
Nightlybird´s YJ Night pub:
Sapfó by možná (pro mne) byla zajímavější v původním znění. Nechci být podezírán ze znalosti řečtiny - umím jen pozdravit, poděkovat a zvolat "Jámas" - takže bych se pokochal jen předpokládanou zvukomalebností těch veršů (s pomocí gůglu, pochopitelně).
Ono je to totiž kolikrát s tím pohledem básníků na svět komplikované a je lepší se nepídit po smyslu a jen se opájet "melodií slov", nemáte pak v hlavě guláš.
To jsem si uvědomil sice už dávno, teď ale připomněl při listování ve Ferlinghettiho Lunaparku v hlavě :
Básníkovo bezostyšné oko
vidí povrch kulatého světa
s opilými hřebeny střech
dřevěnými oiseaux na šňůrách na prádlo
hmotnými muži a ženami
s hbitýma nohama a ňadry jak poupátka
ve skládacích postelích
a se stromy plnými záhad
a s nedělními parky a němými sochami
a s Amerikou
plnou přízračných měst a pustých Ellia Islnadů
a surrealistických krajin složených
z bezmyšlenkovitých prérií
předměstských samoobsluh
hřbitovů s ústředním topením
svatých dnů cineramy
a protějších katedrál
neprolíbatelný svět klozetů z umělé hmoty dámských vložek a taxíků
omámených povalečů a lasvegasských panen
vyvlastněných indiánů a zbiazblazblblích paniček
neřímských senátorů a neodpůrců povinné vojenské
služby
a všech ostatních osudně osamocených fragmentů
přistěhovalcova snu který se splnil až příliš
a byl zahrabán
k těm kdo se sluní na písku
Pochopitelně, názory se mohou různit. - Zobrazit vlákno diskuze
333 & Čtení se strýčkem Míšou na Radio1:
Úryvek prokazující, jak lze slovy vyvolat mrazivou atmosféru, že jí až na kůži, při čtení v teple pokoje, cítíte:
Noc byla klidná a vcelku teplá - teploměr ukazoval - 15,5 ˚C. Nebe bylo poseté nezvyklými souhvězdími, nízko visící měsíc obklopoval sytě modrý modrozelený kruh. Řiďoučké, bledé měsíční světlo stékalo na ledovou bariéru, aniž by jí ozářilo. Kromě anténních stožárů a komínů, které trčely vzhůru jako hřbetní ploutve kosatek, nebylo široko daleko vůbec nic. Číhající hory se svými hřebeny, připomínající hromady obřích kostí, stanové město sněhových homolí na východě - nic z toho Joe ve tmě neviděl. Německá základna mohla ležet pouhých deset mil od nich a mohla zářit jako o karnevalu, přesto zůstávala neviditelná. Na půli cesty k hangáru se zastavil. S posledním křupnutím sněhu pod jeho nohama jakoby umlkl celý svět. Ticho bylo tak naprosté, že bylo náhle slyšet i myšlenkové pochody v jeho hlavě, zprvu jen ševelily, posléze přímo křičely. Skrytý německý ostřelovač by ho snadno zaměřil, dokonce i v panující neproniknutelné tmě, pouze podle ohlušujícího hučení rozbouřené krve v žilách kolem uší nebo podle hydraulického sykotu v jeho slinných žlázách. - Zobrazit vlákno diskuze
Co je to za knihu - IV:
To bylo štěstí , jinak většinou tápu v temnotách :-)
Šero houstlo. Dole ve stromech ležela mlha a chmuřila se na bledých okrajích Anduiny, ale obloha byla čistá. Vyšly hvězdy. Rostoucí měsíc plul na západě a stíny skal zčernaly. Došli na úpatí kamenitých kopců a zvolnili krok, protože sledovat stopu už nebylo tak snadné. Pahorkatina Emyn Muil se zde táhla od severu k jihu dvěma dlouhými hrbolatými hřebeny. Západní svahy obou hřebenů byly strmé a ne- schůdné, ale východní byly mírnější, zbrázděné mnoha roklemi a úz kými stržemi. - Zobrazit vlákno diskuze