Nové komentáře u knih Damon Galgut
Slib
„Mohli jsme být svědky mnoha košatých hnutí mysli, přetvářky, znechucení, odsouzení a nezájmu. Prolnutí a útěcha snad jediné, toužebně očekávané a patrně neuspokojivé. Nutí to k přemýšlení nad tím, zda oběti mají smysl a pro koho. A je obětování ambicí, vztahů, požitků a majetku osvobozením, odvetou nebo sebetrýzní? Ironie tomu slušela moc.
"Jak se máš? Já nevím?"
"Buď toho na mě bylo málo nebo zase moc, svět na mě těžce doléhá."
"V duších máme cosi zrezlého, opršelého, pošramoceného a někdy to zaznívá i v hlase."“... celý text
— hermína14
Slib
„"Odeonky" čtu ráda, a tak občas číhám, kdy se nějaké objeví ve slevě, abych jich pár ukořistila, přečetla – a poté vesměs poslala dál, do dobročinných bazarů. Podobně tomu bylo i s knihou "Slib". Nečetla se mně úplně snadno, občas jsem se ztrácela v ději, ale z velké části to bude tím, že o Jihoafrické republice jsem měla dosud jen mlhavé znalosti. Chystáte-li se knihu číst, doporučuji zjistit si předem (pokud to nevíte), co za jazyk je afrikánština, respektive kdo jsou afrikánci, protože to v mnohém usnadní chápání. Nebylo by od věci zařadit na konec knihy slovníček se základními pojmy, jako tomu je u mnoha jiných knih z exotického prostředí.
Kniha je to drsná. Ať už vezmete fyzické líčení prostředí (vedro, sucho, prach, chudoba původního obyvatelstva v době apartheidu, ale i po něm), anebo psychologii hlavních hrdinů, zejména Antona a Amor, kteří vyčnívají z toho, co považujeme za normální, a působí jako postavy tragické (zejména Anton), případně těžko pochopitelné. Jestli se chcete těšit na konec, kdy Salome konečně dostane doklad, že domek je teď její, nechci vám to těšení brát... ale tato kniha prostě není žádná červená knihovna, je to drsná jihoafrická realita, i když místy trochu s příměsí magična (bleskem zasažený strom na kopci). Doporučuji pro zamyšlení, pro rozšíření obzorů – ale určitě ne pro chvíli, kdy máte depresivní náladu.“... celý text
— BabaJaga11
Slib
„Cosi v této knize mě nutilo číst dál a dál. I když téměř všechny postavy jsou vesměs zavrženíhodné a čtenář sleduje úpadek rodiny, farmy i země. Vyprávění proudem vědomí má něco do sebe.“... celý text
— hko
Slib
„Ačkoli to bylo náročnější čtení, má letošní prvotina, vydržela jsem od začátku do konce. Příběh mě formou psaní uchvátil, psaní v er, ich formě skvělé a absence přímých řečí už je klasika.
A slib? Naplněn, či ne? Dozvíme se na konci příběhu? ...
Příběh nás zavede do Jihoafrické republiky, k bělošské rodině, které slouží černošská služebnice Salome (ach, Salome).
Začátek se odehrává u lože umírající matky Rachel, která složí Salome slib, že jí po smrti bude náležet dům s farmou. Svědkem tohoto slibu je malá Amor (ta Amor! chvíli jsem si myslela, že je z té podivné rodiny nejvíc normální... dokud se neobjevil Anton), která, ač se zbytku rodiny straní, chce, aby byl slib dodržen, a snaží se tak o jeho naplnění. Aby pozemek zdědila černošská služka je však nepřijatelné... O (ne?)naplnění slibu pojednává tak celá kniha, do příběhu jsou postupně začleněni (a vyčleněni) i ostatní členové rodiny
(SPOILER: kteří se v knize setkávají jen na pohřbech).
ve zkratce si knihu značím hashtagy: #rasismus #černá #bílá #křivda #zrada #láska #neporozumění #nenaplnění #nepochopení #náboženství(!!!) #jar“... celý text
— Erys
Slib
„ocenění Booker Prize, edice světové literatury Odeonu - co by se asi tak mohlo pokazit?
například to, že postavy knihy nejsou lidé, ale koncepty. a to koncepty často jen velmi zhruba načrtnuté: v první řadě služka Salome, kolem níž se má příběh jakoby točit, a o níž víme jen to, že přechází mezi domem vrchnosti a domkem, kde bydlí. že vychovala děti pánů a v domě chodí bosa.
nevykreslená a tím pádem neživá je i (hlavní postava?) Amor, již definuje to, že nechce být v kontaktu se svou rodinou, je skromná na hranici sebezničení, a přeje si, aby byl dodržen slib a Salome dostala nuzný domek do svého vlastnictví. Amor, která je ve 45 letech autorem zcela bezdůvodně popisovaná jako sešlá babička, co skoro nevyleze do kopce, a co už má život v podstatě za sebou. nebo třeba otec rodiny, projevující se pouze tím, že je křesťan a že se chová jako idiot. nejvíc prokreslenou postavou byl jakž takž Anton, tipuju samotnému autorovi nejpodobnější.
dál mi potěšení z četby kazila misogynie a rasismus: až na ony dva výše uvedené ženské koncepty jsou v knize všechny ženy megery (za všechny zmíním nesnesitelná tetu, terorizující rodinu svými dorty), žárlivky, povrchní materialistky a/nebo cizoložnice. navíc jsou bez výjimky nahlíženy výhradně skrze prizma svého vzhledu. zajímavé jsou pouze coby velmi mladé, pak jejich půvab uvadá, postava se kazí po dětech. a kolem 30 jsou prakticky odepsanými, politováníhodnými, oteklými a zmalovanými subretami. pročpak tomu tak je? že by měl Damon Galgut nějaký problém se ženami? že by?
rasistický pohled ohroženého bílého muže jasně ilustruje skutečnost, že černoši jsou v knize zastoupeni v těchto rolích: služka a její zkrachovalý syn, pak zloděj a vrah v jedné osobě, bezdomovec, úplatná policistka a cizoložný politik. skutečně nechápu, jak takto jednostranný a rasistický román mohl vyhrát prestižní ocenění.
postavou asi nejživější je v knize sama JAR. popisované reálie a historický vývoj jsou zajímavé, i proto že je pro nás Jihoafrická republika dosti vzdálená, a každé svědectví se počítá. to ale na kvalitní literaturu nestačí. tím spíš, že ambiciózní a pro mě atraktivní jazyk, v němž vypravěč střídá postavy i ich, du a er osobu, nezakryje nedostatky v konstrukci story. s postavami nelze nijak soucítit, protože o nich nemáme dost informací. například o matce rodiny, jejíž pohřeb knihu otevírá, víme jen to, že se vrátila k židovské víře, jinak nic. nevíme tedy ani, co znamenala pro své děti a hlavně pro Amor. matka se také po své smrti vrátí do domu jako duch. to ale není v knize nijak vytěženo ani dál použito a zůstává to pouze pozérskou arabeskou. a sám slib, podle něhož je kniha pojmenovaná, zůstává chabou linií, unaveně se vinoucí kdesi na spodu. doufala jsem třeba, že autor prováže nedodržení slibu s následujícími tragédiemi v rodině, že je za to ta nechutná bělošská rodinka trestána prokletím. ale nic takového z vyprávění nevyvstává, snad jen info, jak hluboko je zakořeněna nerovnost mezi bílým a černým obyvatelstvem JAR. a že některé sliby mohou být splněny až ve chvíli, kdy je na ně příliš pozdě.“... celý text
— SynD
