Nové komentáře u knih Damon Galgut
Slib
„Cosi v této knize mě nutilo číst dál a dál. I když téměř všechny postavy jsou vesměs zavrženíhodné a čtenář sleduje úpadek rodiny, farmy i země. Vyprávění proudem vědomí má něco do sebe.“... celý text
— hko
Slib
„Ačkoli to bylo náročnější čtení, má letošní prvotina, vydržela jsem od začátku do konce. Příběh mě formou psaní uchvátil, psaní v er, ich formě skvělé a absence přímých řečí už je klasika.
A slib? Naplněn, či ne? Dozvíme se na konci příběhu? ...
Příběh nás zavede do Jihoafrické republiky, k bělošské rodině, které slouží černošská služebnice Salome (ach, Salome).
Začátek se odehrává u lože umírající matky Rachel, která složí Salome slib, že jí po smrti bude náležet dům s farmou. Svědkem tohoto slibu je malá Amor (ta Amor! chvíli jsem si myslela, že je z té podivné rodiny nejvíc normální... dokud se neobjevil Anton), která, ač se zbytku rodiny straní, chce, aby byl slib dodržen, a snaží se tak o jeho naplnění. Aby pozemek zdědila černošská služka je však nepřijatelné... O (ne?)naplnění slibu pojednává tak celá kniha, do příběhu jsou postupně začleněni (a vyčleněni) i ostatní členové rodiny
(SPOILER: kteří se v knize setkávají jen na pohřbech).
ve zkratce si knihu značím hashtagy: #rasismus #černá #bílá #křivda #zrada #láska #neporozumění #nenaplnění #nepochopení #náboženství(!!!) #jar“... celý text
— Erys
Slib
„ocenění Booker Prize, edice světové literatury Odeonu - co by se asi tak mohlo pokazit?
například to, že postavy knihy nejsou lidé, ale koncepty. a to koncepty často jen velmi zhruba načrtnuté: v první řadě služka Salome, kolem níž se má příběh jakoby točit, a o níž víme jen to, že přechází mezi domem vrchnosti a domkem, kde bydlí. že vychovala děti pánů a v domě chodí bosa.
nevykreslená a tím pádem neživá je i (hlavní postava?) Amor, již definuje to, že nechce být v kontaktu se svou rodinou, je skromná na hranici sebezničení, a přeje si, aby byl dodržen slib a Salome dostala nuzný domek do svého vlastnictví. Amor, která je ve 45 letech autorem zcela bezdůvodně popisovaná jako sešlá babička, co skoro nevyleze do kopce, a co už má život v podstatě za sebou. nebo třeba otec rodiny, projevující se pouze tím, že je křesťan a že se chová jako idiot. nejvíc prokreslenou postavou byl jakž takž Anton, tipuju samotnému autorovi nejpodobnější.
dál mi potěšení z četby kazila misogynie a rasismus: až na ony dva výše uvedené ženské koncepty jsou v knize všechny ženy megery (za všechny zmíním nesnesitelná tetu, terorizující rodinu svými dorty), žárlivky, povrchní materialistky a/nebo cizoložnice. navíc jsou bez výjimky nahlíženy výhradně skrze prizma svého vzhledu. zajímavé jsou pouze coby velmi mladé, pak jejich půvab uvadá, postava se kazí po dětech. a kolem 30 jsou prakticky odepsanými, politováníhodnými, oteklými a zmalovanými subretami. pročpak tomu tak je? že by měl Damon Galgut nějaký problém se ženami? že by?
rasistický pohled ohroženého bílého muže jasně ilustruje skutečnost, že černoši jsou v knize zastoupeni v těchto rolích: služka a její zkrachovalý syn, pak zloděj a vrah v jedné osobě, bezdomovec, úplatná policistka a cizoložný politik. skutečně nechápu, jak takto jednostranný a rasistický román mohl vyhrát prestižní ocenění.
postavou asi nejživější je v knize sama JAR. popisované reálie a historický vývoj jsou zajímavé, i proto že je pro nás Jihoafrická republika dosti vzdálená, a každé svědectví se počítá. to ale na kvalitní literaturu nestačí. tím spíš, že ambiciózní a pro mě atraktivní jazyk, v němž vypravěč střídá postavy i ich, du a er osobu, nezakryje nedostatky v konstrukci story. s postavami nelze nijak soucítit, protože o nich nemáme dost informací. například o matce rodiny, jejíž pohřeb knihu otevírá, víme jen to, že se vrátila k židovské víře, jinak nic. nevíme tedy ani, co znamenala pro své děti a hlavně pro Amor. matka se také po své smrti vrátí do domu jako duch. to ale není v knize nijak vytěženo ani dál použito a zůstává to pouze pozérskou arabeskou. a sám slib, podle něhož je kniha pojmenovaná, zůstává chabou linií, unaveně se vinoucí kdesi na spodu. doufala jsem třeba, že autor prováže nedodržení slibu s následujícími tragédiemi v rodině, že je za to ta nechutná bělošská rodinka trestána prokletím. ale nic takového z vyprávění nevyvstává, snad jen info, jak hluboko je zakořeněna nerovnost mezi bílým a černým obyvatelstvem JAR. a že některé sliby mohou být splněny až ve chvíli, kdy je na ně příliš pozdě.“... celý text
— SynD
Slib
„Ze začátku knihy mi dělal styl ,jakým je příběh napsaný problém, už jsem si myslel ,že knihu odložím, ale naštěstí jsem vydržel a ono se to oplatilo.
Kniha je skvělá rodinná sága rodiny Swartových, kteří dají slib ,a čtenář čte ,jestli slib bude splněn. Na pozadí příběhu se odehrává období konce apartheidu, které má nakonec, také vliv na děj příběhu.
Knihu mohu za mě jen doporučit.“... celý text
— jiri77
Slib
„Slib, novodobá jihoafrická literatura. Znám v doslovu uváděnou Nadine Mortimerovou a velmi doporučuju také knihy neuvedeného André Brinka. A teď Damon Galgut, pro mě zcela neznámý autor.
Musím uznat, že literární sousedství s oběma jmenovanými spisovateli je zasloužené, kniha mě velmi příjemně překvapila. Pokud jde o historickou situaci, našla jsem dokonce jakousi paralelu s vývojem v naší republice - i v JAR si asi mnozí představovali, že když se podaří zrušit apartheid a poté se prezidentem stane někdejší vězeň (!) Mandela, tak prosperita, lepší životní podmínky a spravedlnost se tak nějak automaticky dostaví. Jenže se ukazuje, že černošské vlády rozhodně nejsou samospasitelné, spíše naopak. A s postupujícím časem přichází celospolečenské chátrání a rozpad infrastruktury, do níž investovali pouze někdejší bílí mocipáni. Jen velmi volně pak tato degradace souvisí s hlavním příběhem téhle knihy. Jednotlivé oddíly jsou nazvány podle členů rodiny Swartových, jenže kapitol je o jednu méně; jen Amor zůstává, aby konečně mohla dostát slovu.
Překlad Jiřího Hanuše mi připadal dokonalý, absence klasických uvozovek mě nerušila, tiskové ani jazykové chyby jsem nezaznamenala. Na rozdíl od mé poslední odeonky (Barnesova Jediného příběhu) tedy chválím a děkuju.
"Moje matka je mrtvá. Brána, kterou jsem vešel do světa. Není cesty zpátky, ne že někdy byla."“... celý text
— broskev28
