Doubravka Olšáková

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1977

Populární knihy

/ všech 11 knih
Dějiny Francie
Dějiny Francie
Věda jde k lidu
Věda jde k lidu
Niky české historiografie
Niky české historiografie
Kult jednoty: Stalinský plán přetvoření přírody v Československu 1948-1964
Kult jednoty: Stalinský plán přetvoření přírody v Československu 1948-1964

Nové komentáře u knih Doubravka Olšáková

Ernest Denis Ernest Denis

„"Jméno Ernesta Denise patří k těm, na něž si dnes málokdo vzpomene," začíná knížka složená ze dvou identických částí, jedné v češtině a druhá ve francouzštině. Je to pravda. Přitom jsme měli pomník na malostranském náměstí, vedle Wilsonova a Masarykova nádraží jsme za první republiky měli i Denisovo nádraží, zkrátka tento francouzský historik a přítel českého živlu byl pro prvorepublikové intelektuály svým způsobem ikona. Však jistě by Češi měli ocenit cizince, který se o ně zajímá a to tak daleko, že se kvůli studiu pramenů naučí obstojně česky, setká se ještě s Palackým, obdivuje Riegra, polemizuje s Masarykem a aktivně vystupuje v rozvíjení francouzsko-českých vztahů. (Zajímali ho i Srbové a Rusové, ale nejvíc pozornosti věnoval Čechám.) Jeho knihy ve francouzštině pomohli vnést česká témata do mezinárodního kontextu, aktivně se snažil podpořit české poslance, aby vystoupili za samostatnou republiku ve vídeňském parlamentu. Kniha ve dvou studiích představuje střídmě a věcně život, dobu, dílo a kontext česko-francouzské vzájemnosti, je obdivuhodné, jakou cestou Denis prošel, jak se protloukal provinčními univerzitami, jak bojoval s nepřízní církve při výkladu francouzské revoluce, jako příznivce husitství byl ještě v 19. století málem za kacíře. I když si s Masarykem nerozuměl, oba věděli, že pro založení republiky se potřebují a i když Denis dva dny po své poslední návštěvě Čech zemřel, první republika mu zásluhy nezapomněla. A co druhá? A co třetí? A co dnes? Už o něm nikdo neví. Díky za tuto knihu, která je bohužel vydaná jako propagační publikace česko-francouzské společnosti ASSO´90, nemá ani ISBN, není na pultech a nemá se jak dostat k lidem. Škoda pro Denise. Škoda pro dobrý text.“... celý text
— Apo73

Dějiny Francie Dějiny Francie

„Dejiny Francúzska sú pre mňa asi najzaujímavejšie zo všetkých. Preto som sa veľmi tešil na toto čitanie. Celá koncepcia kniyh je trocha zvláštna, no na to upozornoval samotný autor v úvode. Aj keď je kniha písaná nie uplne chronologicky, pre mna osobne sa jedná a jedno z najlepších diel celej edície.“... celý text
— Igor1311

Dějiny Francie Dějiny Francie

„Z tejto edície Nakladatelstva Lidové noviny mám toho načítaného už dosť a toto je jednoznačne najhorší kúsok z ich dielne. Už od samého začiatku sa jedná o maximálne chaotickú záležitosť, ktorá sa ani postupom pribúdajúcich strán akosi nedokáže usporiadať. A v prvom rade: toto nie je popis histórie pre človeka neznalého faktov. Autor totiž nemá v úmysle čitateľovi históriu detailne približovať. On naopak už u čitateľa znalosť všetkých historických faktov automaticky predpokladá a snaží sa ich podať alternatívnym spôsobom a usporiadaním. Pre mňa totálne fiasko.“... celý text
— Nyctophile

Dějiny Francie Dějiny Francie

„Někdy se vracím ke komentářům, které jsem sem napsal už dřív, protože kolikrát leccos člověk hned napoprvé nepochopí. Absolutně souhlasím se svým původním hodnocením, ale teprve při druhéma třetím přečtení jsem pochopit genialitu takto podaných dějin. Autor byl i historikem umění (fascinuje mně, jak dokáže použít k demonstraci svých názorů příklady z francouzské kinematografie filmy....) a sociologem, protože místo suchého výčtu událostí (s větší či menší mírou tendenčnosti, jak u podobných děl bývá dost často běžným pravidlem) s maximální mírou poctivosti vysvětluje to, co je na dějinách asi to nejdůležitější - proč se pco stalo a jak to taky mohlo být jinak. Jeho přístup je velmi podobný Paulu Johnsonovi. Snaží se přivést čtenáře k tomu, aby si vyvodil vlastní závěry. Prezentuje nám dobové podání, pozdější často velmi protichůdné hodnocení i vysvětlení událostí, ale především nechává na čtenáři, aby o věcech přemýšlel a hledal i jinde. Pro toho, kdo na podobnou "hru" není z nejrůznějších důvodů ochoten (nebo schopen přistoupit) jsou určeny knihy polopaticky popisné, jako je třeba Mauroisovy dějiny Francie. Teprve se znalostí "kostry" je možné číst Ferrerovy Dějiny Francie. Navíc nám ukazuje (zdaleka ne v pozitivním slova smyslu) co z oné historie najdeme v mentalitě jeho národa dnes, ale i v politických zvyklostech a vůbec postojích jak navenek, tak dovnitř. Ferro se rozhodně nedrží zažitých schémat, má vlastní dělení francouzských dějin, ale také koriguje řadu klišé až fám, které dějiny každého státu či národa doprovázejí. Těch příkladů je celá záplava, včetně úvah o původu a kořenech Francouzů (je to taková latinsko-germánsko-keltská směs, nakonec etnicky čistý národ byl pouze výplodem chorého mozku jistého Hitlera), chápání kdo byl vlastně tím předobrazem Francouze (republikánský Vercingetorix nebo roajalistický Clovis/Chlodvík), přes jinou prezentaci stoleté války, rozpor v pojetí chápaní Ludvíka XIV. a skutečných důsledků jeho "skvělého" století až po francouzskou revoluci a drsně přiznané skutečné motivace Napoleona. Ferremu pomáhá i jeho specializace na ruské a sovětské dějiny, a to zejména tam, kde poukazuje, jak teror Francouzské revoluce inspiroval Lenina a spol.. Nebojí se ani napsat pravdu o dějinách druhé poloviny XIX. století (zejména vysvětlení peripetií vlády Napoleonova synovce je opět velmi podnětné), věnuje se podrobně Dreyfusově aféře (nikde nezmiňovanou skutečností je zde to, že jistý J. Verne byla antisemita a anti dreyfusián, na rozdíl od E. Zoly) jako příkladu, jak lidé mění svoje názory a postoje ve vazbě na znalosti faktů. A nadruhou stranu jako filmový historik třeba odmítá obecně zažitý obraz francouzské armády během květnové kampaně v roce 1940. V populární kultuře má svůj obraz ve filmech o sedmé rotě (Kam se poděla sedmá rota a druhý díl), kdy mýtus o zbabělosti Francouzů nějak nesedí s faktem, že za oněch pár týdnů bojů 100 tisíc francouzských vojáků padlo. Stejně jako není pravda, že z Dunkerku si Britové odvezli jenom své vojáky. Nejde celkově o snahu přepisovat historii za každou cenu buď podle politických "notiček" a nebo podle až hysterické snahy po senzacechtivém "odhalování" rádoby nových skutečností....jedná se o snahu po objektivním vysvětlení a hodnocení dějin vlastní země a vlastního národa, i když i zde se ukazuje, že s těmi okázalými dějinami, jak jsou nám prezentovány z vlastní Francie i tím francouzským národem je to taky trochu jinak.....“... celý text
— jadran

Věda jde k lidu Věda jde k lidu

„Kniha je velmi zajímavá a přehledně seřazená. Dozvěděla jsem se mnoho nového.“
— Heyhey

Přejít na knížky autora