Jana Drtilová
česká, 1940
Populární knihy
/ všech 5 knih
Nové komentáře u knih Jana Drtilová
Vzpoura deprivantů - Nestvůry, nástroje, obrana
„Cetla jsem ji pred lety a pak se bala
mit deti. Urcite kniha, ktera me do dalsiho zivota velmi ovlivnila. Byt autor mi neni sympaticky, tak urcite ma co predat. Ctete drive, nez se stanete rodici!“... celý text
— Twoo
Vzpoura deprivantů - O špatných lidech, skupinové hlouposti a uchvácené moci
„Aktuální jednání v poslanecké sněmovněmne nás přimělo, vrátit se k Prof.nKoukolíkovi: Vzpoura deprivantů. Zlí liné nejsou jen Ti, kteří nám rozkopávají hračky nebo kradou Červenou Karkulku.
Znovu knihu otvírán, protože svět kolem ní ji aktualizuje.“... celý text
— gutman
Vzpoura deprivantů - Nestvůry, nástroje, obrana
„Tuhle knížku by si měl přečíst každý. Je to mrazivé, lekla jsem se, jestli nejsem také deprivant. Snad né.
Kniha je dobře přístupná i běžnému čtenáři, za srozumitelnost patří panu Koukolíkovi a paní Drtilové poděkování.“... celý text
— helena8303
Vzpoura deprivantů - O špatných lidech, skupinové hlouposti a uchvácené moci
„Od této knihy jsem měla velká očekávání, že mi přinese nové informace a mnohem více konkrétních případů dokazujících, jak se "rodí" deprivanti. Kniha je spíše teoretická, konkrétních příkladů je v ní na můj vkus velmi málo.“... celý text
— Zorka
Vzpoura deprivantů - O špatných lidech, skupinové hlouposti a uchvácené moci
„„Jsi normální?“ … obyčejná a docela častá otázka, že?
Jenže … Co je to normalita? A … Kdo je normální?
Vlastně to jsou hodně těžké, filozofické, otázky.
Tahle knížka, jako i další od pana Koukolíka (jeho práci sleduji dlouhodobě) se pokouší povahu lidské normality pochopit, a rozlišit tak – co je ještě normální, a co už je patologické, zaměřila se proto na to – KDO – jsou ti, jež lidské normality nedosáhli, anebo o ní z nějakého důvodu přišli, a – PROČ – jich kolem sebe můžeme vidět, čím dál víc (jedna z tezí, které pan Koukolík v této publikaci obhajuje).
Lidská normalita je něco, co je hodně úzce spojené s našim citovým životem. Citová výchova je totiž základem pro to, abychom vyrostli v člověka normálního – prostě dětství je rozhodující pro to, jací budeme. Hodně, hodně, hodně, záleží na tom, jestli v dětství budete chápat svět jako bezpečné a zajímavé místo pro život – tedy, jestli budete mít normálně nastavenou citovou vazbu („niterné pocity, které získává dítě ve vztahu k matce“), nebo ne. Když to tak totiž není vznikají první patologické vazby – pak se stane, že dětské oči vidí svět jinak, jako místo nebezpečné, chaotické, kde je potřeba být neustále ve střehu, mít se před ostatními na pozoru – výsledkem je „trvalá útočnost“ nebo naopak „zmrznutí, či vypálení duševních možností“.
Pan Koukolík se pak v této publikaci docela podrobně zabývá tím, jak moc může být člověk „postižený“ („nepovedený“, „zmrzačený“ – ale – ne nemocný) v citové (a tedy i hodnotové - morální) oblasti (pozor, ne v intelektuální) – zastává tezi, že v současné době čelíme (v souvislosti se současným vývojem společnosti, kam a jak se ubírá) v nenápadných a často obtížně rozlišitelných podobách, přímo epidemii deprivantství! A tak se nemůžeme pak ani divit jejich rostoucímu vlivu na společenské instituce, kulturu, veřejné mínění, prostě na celý celospolečenský kontext – a z toho vyplývá spousta důsledků.
Ono je samozřejmě dost obtížné už jen to, stanovit, co je a není normální – vlastně ani nejde vyjádřit v tomto smyslu nějakou „absolutní“ definici – že něco je nebo není absolutně správné, takže, ať chcete, nebo ne, nevyhnete se určité relativizaci (mimochodem v současnosti dost probírané téma – člověk se diví, co vše dnes může být relativní ¨) – a před přílišnou relativizací právě pan Koukolík varuje (před představou, že všechny sociokulturní skupiny je možné pochopit jen zevnitř – být jejich členem, tudíž je zvnějšku nelze ani posuzovat, a taky, že si jsou všechny „absolutně“ rovné). Pan Koukolík totiž poukazuje na to, že sice všechny společnosti, od prvopočátku, mají společné a stejné neurobiologické a vývojově psychologické základy – o tom se nelze přít, ale přesto je nelze postavit na jednu rovinu (právě ve smyslu sociokulturního relativismu) – pokud bychom totiž na to přistoupili, pak bychom pod pojem „normální“ museli zařadit např. i nacistický stát zrovna tak jako athénskou demokracii, schizofrenie by byla jen věcí dohody, nebo „sadistický vrah by jen vyjadřoval svou osobnost a právo na svobodu“, atd. ...
Člověk má ale evolučně dané, že je tvor morální – ať už chce, nebo nechce (měla by to být naše evoluční výhoda – umět rozlišovat mezi tím, co je dobré a co zlé), a tak, když chcete uvažovat o tom, jaké chování je nebo není normální, narazíte na společensky různě nastavená kritéria rozlišování a pochopení důsledků lidských činů – tedy na morálku.
A tak jako různě rozlišujeme mezi krásou a ošklivostí (máme různé představy), nebo mezi tím, co je nám příjemné a co není, tak různě chápeme /individuálně, ale hlavně v rámci jednotlivých společenských uskupení/ i otázku toho, co ještě je možné považovat za normální jednání a co už ne.
Pokud o tom totiž začnete přemýšlet, brzy vám dojde, že je opravdu nemožné ve vztahu právě k normálnosti něco stanovit a považovat to pak za „absolutní“ a tedy, že budete prostě muset více méně relativizovat, protože samozřejmě, a tomu se nevyhnete, vždycky záleží na rozdílnosti sociokulturních skupin, a ne každou dokážete tak úplně pochopit, to je fakt.
Takže, jak z toho ven?
No, pan Koukolík říká, že samozřejmě každá společnost měla, má a bude mít svou vlastní stanovenou normalitu, a tím pádem i stanovenou svou hranici pro patologii. Historicky je dané, že lidské společnosti buďto toho byly schopny, v této oblasti rozlišit a stanovit si, co je a není normální, nebo ne – jenže pak samy sebe těžce poškozovaly, a následně většinou zanikly!
Současný vývoj společnosti, podle něj, vede k dalšímu z mezníků - ve skrytých a často obtížně rozlišitelných podobách je v současnosti deprivantství globálně na vzestupu – jako důsledek současného směřování civilizace, stačí se rozhlédnout kolem sebe, deprivanti totiž vidí, jako jediný smysl bytí - samoúčelnou moc! – jako prostředek kontroly nad lidmi a světem (úplně stačí poslechnout si, nebo přečíst každodenní zprávy).
Tahle posedlost mocí vychází z jejich potřeby absolutní kontroly nad něčím, co je pro svou složitost (a to dnešní svět je) nepředvídatelné a nekontrolovatelné – příčinou pak je (další z tezí pana Koukolíka) – „nevyvinutost, poruchy vývoje, zmrzačení nebo amputace niterného základu normality“ – tedy deformace základního celoživotního procesu, který v sobě každý člověk má (je evolučně daný – do vínku nám totiž byly mj. dány schopnosti fantazie a tvoření).
Takže pozor na iracionální rozhodnutí – ovlivněná médii, správně volenými polopravdami, jež upoutávají naši pozornost – a vytvářejí neexistující souvislosti, kombinují informace vzájemně rozporné, apod. – a to především u jedinců, jejichž citová výchova neproběhla tak, jak by měla.
A pro ty ostatní? – použije kritické myšlení jako obranu!
Mozek je nejsložitějším orgánem lidského organismu, je tvořitelem naší osobnosti, ale pozor, je také zdrojem iracionality a myšlenkových chyb .“... celý text
— alef
Jana Drtilová - knihy
Žánry autora
Literatura faktu Literatura česká Literatura naučná Psychologie a pedagogika
Štítky z knih
zlo psychologie poruchy chování vývojová psychologie psychické problémy psychopatologie osobnost člověka člověk a společnost ontogeneze lidské chování, etologie člověka
Drtilová je 1x v oblíbených.