Jevgenija Někrasovа
ruská, 1985
Nová kniha
Kůže - Jevgenija Někrasovа
Román vypráví příběh dvou žen, černošské otrokyně z amerického Jihu a ruské nevolnice, jejichž osudy se prolnou. Stylově odvážná próza tematizuje otroctví, ne... detail knihy
Nové komentáře u knih Jevgenija Někrasovа
Kůže
„Přečteno krátce po Ráně od Vasjakiny. V něčem podobné, minimálně v tom, že autorky jsou poučeny ohledně poststrukturalistických a feministických teorií. Zvláštní nádech magického realismu. Uprostřed příběhu trochu došel dech, ale pak se opět rozběhl, jen bylo trochu otravné opakování, že ta a ta hrdinka je v kůži té druhé. Někdy to až ztěžovalo uvědomit si, která je která.“... celý text
— Marmarek
Kůže
„Něco tak ve všech směrech originálního a přitom tak poutavého, jsem asi ještě nečetla. V podrobnostech podepisuji komentář SlamLenky, knihu moc doporučuji, byl to jedinečný a krásný zážitek.“... celý text
— blacklucie
Kůže
„Zvláštní, experimentální styl psaní, přesto se kniha čte dobře a relativně rychle.
Nepatetické a víceméně bez popisu emocí, přesto to v člověku spoustu pocitů vyvolá.
Zaměřené na diskriminované skupiny a jejich boj za svobodu, ale bez moralizujících a "poučných" pasáží.
Historické prostředí věrohodně vykreslené, skvělé magické prvky.
Děj byl trochu moc komplikovaný (spoustu ne tak významných událostí a lidí v mezičase), ale ve výsledku do sebe všechno celkem zapadlo, a nebyly tam žádné úplně hluché momenty – vždycky jsem chtěla vědět, co bude dál. Ženský pohled.
Celkově dobrá atmosféra.
Doporučeníhodné.“... celý text
— eliska2669
Kůže
„Musím se přiznat, že s tímhle zvláštním románem se i dva týdny po přečtení pořád peru. Kůže se totiž nečetla snadno, a to i navzdory docela jednoduchému jazyku. Ale i v tom je háček!
Jevgenija Někrasova patří k mladé ruské vlně autorů a na jejím stylu je to silně znát – nebojí se experimentovat a dokáže kombinovat naturalistické popisy s magickými prvky, k nimž patří nejen nadpřirozenost hlavní zápletky, ale i oživlé střípky mytologických příběhů. A i když používá opravdu docela jednoduchý jazyk, který dokonce prakticky postrádá jakékoli emotivní zabarvení (prostě jen popisuje), přesto po čtenářích vyžaduje naprosté soustředění.
Příběh stojí na dvou hrdinkách, u nichž je nepravděpodobné už jen to, že se kdy setkají, natož že si vzájemně prohodí kůži. Přesto se to černošské otrokyni z Ameriky a ruské nevolnici podaří a mají tam možnost vyzkoušet si, jaké je to žít v kůži té druhé. Bude to jiné? Nebo ne? Záleží vůbec na kůži?
Přiznávám, že nejvíc zvědavá jsem byla právě na ten podivný swap – a ten byl skutečně velmi naturalisticky popsán! Bavilo mě ale i to, jak Někrasova vykreslovala realitu jejich životů do té doby, z čehož jde člověku samozřejmě mráz po zádech, protože Hope v Americe i Domna v Rusku jsou nehledě na kůži a status nevolnic především ženy, čímž je už z podstaty věci určeno jejich nehodné postavení, ať už tehdy žila kdekoli.
Experimentální styl mi na druhou tak úplně nesedl a časem mi některé opisy, které autorka používá, už lezly krkem, na druhou stranu mě udržovaly v bdělosti. To je pořád Domna v Hopině kůži a Hope v Domnině kůži, až vám z toho jde hlava šejdrem A k tomu to máme ještě intermezza, během nichž se setkáváme se samotnou vypravěčkou v podobě Lebky.
S klidem mohu prohlásit, že jsem nikdy nic podobného nečetla, což je v dnešní době už co říct. Ale rozhodně to není žádná odpočinková literatura – na Kůži musíte být naopak odpočatí, abyste ji zvládli unést. A jestli se v něčem ztratíte, zorientuje vás na konci doslov Václava Štefka, za který jsem byla hodně vděčná.
Do Maratonu ještě jednou děkuji, že mi knihu poskytli k recenzi – vážím si toho!“... celý text
— SlamLenka
Kůže
„ „ Mám právo psát fikci o sobě a o nevolnících, ale o otrocích s černou kůží psát nemůžu, protože mám bílou kůži. Avšak možná se o to mám právo pokusit – protože zkušenost zotročených předků je podobná, protože podobné jsou i dnešní předsudky (okamžité vůči nebílé kůži, poměrně rychlé kvůli přízvuku nebo ruskému jménu), a hlavně – because of my love for black people´s literature and folklore.“
Úplně krátce a jednoduše –Hope je černošská otrokyně, která je v dětství odtržena od své matky a odvezena novým majitelem na jiný kontinent. Domna pochází z ruské nevolnické rodiny a svého majitele změní díky tomu, že ji ten původní prohraje v kartách. Osudy obou postav se v jistém okamžiku propojí a vygradují tím, že si dívky mezi sebou vymění kůži.
Společným znakem pro obě postavy je otroctví / nevolnictví a s nimi spojená touha po svobodě. A to nejen vnější, ale i vnitřní. Upřímně můžu říct, že chvíle, kdy si Hope a Domna své kůže vyměňují, byla pro mě asi tou nejsilnější a nejnaturalističtější. Druhým, velmi silným momentem bylo vyústění životní cesty Medvědice Nasti.
Obě hrdinky navíc zjišťují, že ne vždy lze svobody dosáhnout za pomocí prostředků, které pro ně k jejímu získání byly důležité. Že cesta k úplnému osvobození je těžká a nezávisí jen na nich samotných.
Dalšími zajímavými tématy jsou například: stereotypní vnímání Ruska a ruské společnosti, předsudky spojené s barvou kůže (popř. národností, jazykem) nebo síla ženství, která mnohdy překoná i nemožné.
Bylo to perfektní! Silné, poutavé, čtivé, dávající prostor pro pokládání otázek a přemýšlení nad jejich odpověďmi.
Doporučuji!“... celý text
— Mojepočteníčko
