SlamLenka komentáře u knih

Tohle bylo taaak krásné!
Mám asi pro severské prostředí slabost, ale vzhledem k tomu, že na trhu z těchto koutů Evropy proudí hlavně kriminální příběhy, nedostanu se do Skandinávie na stránkách knih tak často. Tady mě nalákala už anotace, i když samozřejmě jako vždy nedočtená, abych si náhodou nevytvořila falešnou představu, o čem román bude. =D A v neposlední řadě to byly pozitivní ohlasy. A těm jsem po dočtení taky musela dát za pravdu.
Předně je to způsob, jakým je zde vykresleno prostředí – zadírá se do vás severský chlad a drsnost přírody, která na vás zvlášť v zimním období nebere žádné ohledy, a přesto to ve mně vzbuzovalo touhu zase se na sever vydat. I když dnes už to tam sice určitě vypadá jinak než na konci 19. století, kdy se odehrává tenhle příběh.
Miluju svébytné hrdin(k)y a Astrid taková rozhodně je. Trochu snílek, trochu holka, která i přes mírné ostýchání nakonec říká to, co si myslí, a k tomu ještě zvídavá. S ní bylo snadné se sžít. Trochu těžší to pak bylo s dvěma mužskými protagonisty, Kaiem Schweigaardem a Gerhardem Schönauerem – moje pocity k nim se pohybovaly v nepravidelných vlnách soucitu a rozpaků, sem tam zaběhly i do negativnějších rovin. Hodnověrnosti jejich charakterů se ale ani u nich, ani u Astrid nedalo nic vytknout, a i když jsem ve finále tušila, jak to s nimi všemi dopadne, bylo to skvělé až do poslední stránky.
Až když jsem román Zvon v jezeře začala číst, zjistila jsem, že jde o první knihu trilogie, čímž mi Lars Mytting radost neudělal, protože sérií už mám rozečtených až moc. Po dočtení už ale bezpečně vím dvě věci: 1) Zvon se dá v pohodě dá číst i jako samostatné dílo, 2) bylo to tak krásné čtení, že návrat do tohoto světa v budoucnu uvítám.
Nalákalo mě to ale i k tomu, abych si zjistila víc o stávkových kostelech a zatoužila se podívat na druhou stranu Sněžky a kostel Wang, který tam byl v půlce 19. století přestěhován právě z Norska a který Larse Myttinga inspiroval k tomuto románu. Ten prostě jednou musím vidět naživo!

2 20.10.2024

Mlha. Aneb co nedokázal King, zvládla Petra Klabouchová. Fakt mám mlhu ráda, ale v posledních dnech mě poněkud znepokojuje. A může za to Ignis Fatuus.
Něco se tam děje, tak tam pojďme poslat skupinku lidí a počkat, co se stane.
Asi taková je výchozí situace režimem vybraných odborníků z různých oborů, kteří mají prozkoumat, co se to na Šumavě v oblasti řeky Křemelné děje. Je to oblast prolnutá záhadnou historií a legendami a významně poznamenaná i nedávnou minulostí, kdy z ní komunisté udělali mrtvé hraniční pásmo. Přičtěte k tomu atmosféru přírody, která si tu mezi mokřady, řekami a lesy vždycky dělala, co chtěla, a máte ideální prostředí na rozehrání pěkně strašidelného příběhu.
Protože je to hororový román, asi vám nemusím nijak dlouze vysvětlovat, čemu tam asi tak bude muset ona průzkumná výprava čelit. Existují tedy bludičky? Nebo jsou ta podivná světla jiné povahy a vysvětlitelného původu?
Ano, četla jsem to jen tehdy, když byl můj muž poblíž. =D
Záznamy z vyšetřovacích spisů, jimiž je příběh expedice průběžně prokládán, my zprvu přišly spíš rušivé, pak jsem jim ale přišla na chuť, když jsem díky GPS souřadnicím mohla na mapách procházet reálná místa a pídit se po legendách a historii těch míst. Takové bádání mám ráda.
A ještě jedna maličkost k okomentování – střídání vypravěčů. Asi by to na mě vše působilo ještě silněji, kdyby zůstalo jen u ich formy z pohledu Květy, ale chápu, že střídání postav (u jiných nikoli vyprávěno z jejich pohledu) umožňuje rozvíjet samostatně jejich linky a neházet vše na bedra jen té jedné. Ale zase tak moc mě to asi nerušilo. =)
Co vám budu povídat… Jsem ráda, že už jsme si Šumavu s přespáváním na nouzových nocovištích prošli, protože teď by se mi tam spalo asi o fous hůř. Ale… Taky mě to trochu láká, víme? =D

8 20.10.2024

Takové maličkosti mě emočně i přes úsporný jazyk a rozsah knihy dostaly, takže jsem si moc ráda od Claire Keegan něco přečetla. Tentokrát to nebyla žádná velká nálož na city, i když jsou povídky z Na konci dne: Příběhy žen a mužů všechny o vztazích. Hodně jsem o nich ale přemýšlela.
Soubor se otvírá s povídkou, po níž byla u nás pojmenovaná celá kniha. Začetla jsem se a měla pocit, že musím Cathala litovat, jenže postupem času jsem ho spíš nechápala. Skvěle je vám tu postupně odkrýváno, k čemu v jeho osobním životě došlo a jak. Byť sympatií ubývalo, jeho vztah k Mathilde mě přece jen nechal o něm přemýšlet jako o citlivém muži.
Nejvíc mě bavil druhý příběh – Pomalá, bolestná smrt. Tam je totiž výborně vykresleno to, čemu se říká syndrom hodné holky. Představte si, že to jediné, co potřebujete, je klid na práci, ale někdo se k vám chce vloudit a uzurpovat si váš čas. Jste ten typ člověka, co ho odmítne, nebo pro něj napečete dort s ostružinami?
Poslední povídka Antarktida byla za mě nejslabší a námět mi vlastně přišel docela béčkový a ze strany obou hlavních postav poněkud méně uvěřitelný (i když aspoň na straně jednoho z nich to asi bylo v souladu s jeho nastavením mysli. Vypravěčsky to ale (až na některé pro mě zbytečné odbočky) bylo zvládnuto perfektně, navzdory
Jo, musela jsem přemýšlet nad motivací postav, nad tím, co si lidi občas vzájemně dělají a co si naopak odpírají, nešlo přitom jen o postavy z knihy, ale i o skutečné lidi kolem mě… Na tak malý rozsah v tom pro mě toho přemýšlení bylo fakt dost.

1 20.10.2024

„Přečti si to,“ říkal kolega.
„Já Hrabala moc nemusím.“
„Ale tenhle se ti bude líbit, fakt.“
Že já na něj dala…
Že je Bohumil Hrabal velké jméno české literatury, neznamená, že se musí líbit všem. A jak mě nenadchnuly jeho dvě jiné knihy, které jsem si troufla číst (Obsluhoval jsem anglického krále, Morytáty a legendy), nezlepšil se můj vztah s Hrabalem ani po přečtení Příliš hlučné samoty.
Samotný styl, který je prostě tokem vět, které přitom jen minimálně posouvají děj vpřed, spíše neustále odbočují, je za mě otázkou zvyku. Stačily dvě kapitoly a tak nějak jsem na to nasedla a vezla se, i když ne úplně radostně. Bokem tu hrdina vypráví anekdotické příběhy jiných, sem tam i úsměvných (třeba mladý a starý, s čepicí a bez), jenže ve mně pořád vězela otázka, proč se tím mám vlastně zaobírat? Navíc to, s jakou lehkostí popisuje ony příhody s lidmi, které znal, a s tím, co dělali zvířatům… A pak ten lis na papír… Ach jo.
Uznávám, že záchvěvy nějakého toho soucitu s protagonistou probleskly. Láska k literatuře a dumání, změna postupu ve zpracování odpadového papíru – jasně, dokázala jsem ho litovat, ale přesto.
Nakonec nejzajímavější pro mě byl nejasný závěr (s ohledem na interpretaci) a doslov, který aspoň něco z přečteného objasnil, přesto mě pro pábení nezískal.
Náš rozhovor s kolegou pokračoval i po přečtení:
„Jak jsi mi to mohl doporučit, když tam dělají zvířátkům takové věci?!“
„Jaké věci?“ (…) „Na to jsem úplně zapomněl.“
Ach jo. Takže pokud jste stejně jako já citlivější na hrozné věci, které se dějí zvířátkům, dejte si na Příliš hlučnou samotu pozor! I když tam tyhle hrůzy nehrají markantní roli (ve dvou případech tady jde dokonce jen o letmou zmínku), ve mně zůstávají vězet vždy velmi dlouho.

3 20.09.2024

V Jež se stala sluncem jsem se spolu s australskou autorkou tentokrát vydala do Číny, navíc Číny 14. století, kdy ji ve svých rukách drží Mongolové. Shelley Parker-Chan se ovšem nedrží zcela historie, naopak by mělo jít o historii alternativní, ovšem já jakožto tématu neznalá míru fabulace nedokážu posoudit.
Nicméně co mě naopak baví, je téma postavení žen, proto si hrdinka velmi rychle získala moje sympatie. Žije jen s otcem a bratrem, v chudobě, kraji vládne hladomor. A zatímco jejímu bratrovi Ču Čchnug-povi je prorokována zářná budoucnost, její osud se zdá být prázdný. Když ale nakonec z rodiny zůstane naživu jen ona, rozhodne se přivlastnit si bratrův osud a vypraví se na cestu k jeho naplnění.
Jasně že takové hrdince fandím, ať už se vydává za chlapce, ať už je v klášteře mezi mnichy nebo kdekoli jinde. Není přece nic horšího, než když vás společnost vnímá jako bytost dobrou jen k tomu, aby se provdala a byla po ruce svému muži. A přesto.
Dívka-Ču nakonec o všechny moje sympatie svým chováním (hlavně v závěru) přišla, protože najednou jako by se z ní vytratila veškerá lidskost a nechala se zaslepit jen vidinou svého zářného osudu.
Atmosféra knihy skvělá, výborně jsou vykreslené ony stíny, které si její úhlavní nepřítel Ou-jang vleče s sebou, dobře jsou provázané vztahy postav, jazyk románu je taky parádní. Ale Ču, proč?
Jde o duologii a na román navazuje Jenž utopil svět a mně se do něj nechce. A pokud se do něj přece dám, bude to nakonec spíš kvůli hlavnímu záporákovi jedničky, tedy Ou-jangovi.

1 20.09.2024

Vzhledem k tomu, že já se ve svých bezmála 40 letech konečně naučila trochu ozvat, nepřestávají mě udivovat příběhy žen, které se za sebe umí a uměly postavit. Proto jsem moc a moc ráda, že se ke mně dostaly Nebojsy: Ženy, které měly odvahu stát si za svým.
Tenhle skvělý komiks od francouzské kreslířky Penélope Bagieu představuje příběhy 30 žen na jejich cestě za tím, co považovaly či považují za smysluplné. A už jejich výběr musím pochválit, protože tu najdete jak ženy z více či méně dávné historie, tak i ženy dosud žijící, dokonce i některé (moje) vrstevnice. Navíc jich je jen pár opravdu notoricky známých (např. Tove Jansson, Nellie Bly, Betty Davis či Hedy Lamarr), takže se máte velkou šanci se seznámit se svými novými hrdinkami. Vše je sice s ohledem na komiksovou formu podané značně zjednodušeně, ale zase je tu pěkně využitý potenciál i pro vtip, a to dokonce i v případech žen, jejichž životy nebyly zrovna procházkou růžovou zahradou.
Tak jako tak je ovšem podstatné hlavně poselství knihy, tedy že my ženy za to prostě stojíme, a i když to ženy v našem dnešním stále ještě převážně mužském světě často nemají jednoduché (a obzvlášť v některých místech světa, vzpomeňme třeba na poslední vývoj situace v Afghánistánu), stojí za to být silná a v rámci svých možností být nebojsou a jít si za svým.
Takže Nebojsy doporučuji určitě všem, zdaleka ne jen ženám. Přečtěte si v nich třeba o mých oblíbených Las Mariposas, k nimž snad nikdy nepřestanu vzhlížet, nebo o strážkyni majáku Giorgině Reid. Inspirativní jsou ale všechny.

2 20.09.2024

Když se mluví o knihách, které nás přivedly k lásce k literatuře, mně se jako první vybaví román Jak voní tymián, i když to zdaleka nebyla první z knih, které jsem kdy přečetla. Rozhodně je to však jedna z těch, které se mi hluboko zaryly do srdce. Tentokrát jsem si ale román dala zcela výjimečně jako audioknihu – a do uší byla snad ještě hezčí!
Ve skutečnosti to není jen román, ale románová řada. (V audioknize byly všechny v jednom.) Marcel Pagnol vás v nich bere do svých vzpomínek na počátek 20. století, kdy v Provence vyrůstal. Vypráví nám to pohledem chlapce, který zdaleka ještě všemu nerozumí, a tak to jen srší milým humorem.
Mnohé z knihy jsem za tu dobu, co jsem ji četla, zapomněla. Třeba to, jak moc tu chodí na lov (s puškou i pastmi). Zrovna jsem si jela do Prahy nechat vytetovat orebici rudonohou a poslouchala jsem první část (Tatínkova sláva), ve které jim dvě tyhle roztomilé koroptvičky padly za oběť. „Jak se mi to tehdy mohlo líbit?“ pomyslela jsem si nejdřív. Ale pak mi došlo, že to s dneškem prostě nemůžu srovnávat. A když opominu ty jejich úlovky, které jim ovšem nesloužily jako trofeje, nýbrž jako obživa, vážně jsem si to celé moc a moc i po těch letech užila.
Jak Marcel v knihách vyrůstá, přechází postupně od chlapeckých dobrodružství v přírodě k prvním láskám a gymnaziálním příhodám. S tím se trochu mění i styl vypravování, přesto si to zachovává humor a nadsázku. (Snad jen ono vypravování o době moru mě v tomhle směru moc neuspokojovalo.)
Vracení se ke kdysi čteným knihám se občas nevyplácí, protože pohled na ně se může dost razantně změnit, ale tady to pořád fungovalo.
Pokud Marcela Pagnola neznáte, zkuste to s Tymiánem – moc vám ho doporučuji.

Moje oblíbená česká trilogie se dočkala svého třetího dílu a já na konci července otočila poslední stránku knihy. A dojmy? Pořád to jsou romány, které mám pevně usazené v srdci, přesto hodnotím Šikmý kostel 3 jako nejslabší. Snad je to těmi komunisty, kteří dokáží zkazit snad všechno, snad hrálo roli i ono dlouhé (byť pochopitelné) čekání na vydání, které mě od hrdinů trochu vzdálilo, možná jsou na vině i ta velká očekávání…
Rány dostávalo Karvinsko a dostávali je i románové postavy knihy. Asi je to tedy logické, že do určité míry najednou žily jen ve vleku doby, ale pro mě se tím najednou trochu odlidšťovaly. Možná právě to s lidmi režim dělal, ale za mě najednou jejich osudy klouzaly jen po povrchu. Mnohem větší roli pro mě tak v knize najednou hrály příběhy skutečných historických osobností, které se s těmi románovými více či méně protínaly. Jsem proto taky moc ráda, že se jim pak Karin Lednická v závěru ještě faktograficky věnuje, a to slovem i obrazem.
Nerada bych, aby to vyznělo, že jsem si knihu neužila – tak to určitě není! Šikmý kostel je výborná série a já se s rodinami Pospíšilových a Żebrokových neloučila ráda, ostatně jsem si s nimi prožila jejich 67 dost krušných let. Obzvlášť svéhlavá Ženka mi přirostla k srdci. Každopádně jsem zvědavá, zda nás Karin Lednická potěší nějakou další skvělou beletrií – já bych si to moc přála.

4 19.08.2024

„Feministický hororový román, který kritizuje společenský řád a ve Španělsku se stal senzací.“
Tohle uvedení stačilo, abych si Červotoče toužila přečíst. A i když mi přišlo, že rozsahem (128 stran) je to spíš novela než román feminismu a jako horor to nejspíš u fanoušků žánru samo o sobě neobstojí, musím hned na začátek říct, že mně se to líbilo!
Starý dům obývají dvě ženy, kterých se sousedé z nějakého důvodu bojí, postupně vypravují události dávné i nedávné, jejichž stíny se usazují ve zdech. Kniha se profiluje jako feministická, nicméně více než o postavení žen, byť i s tím je tu pracováno, se kriticky vyjadřuje k třídnímu systému žitému ve Španělsku.
Obě nepojmenované vypravěčky vám každá střídavě vyprávějí jen to, co chtějí, abyste věděli, a vynechávají, co se nehodí. Postupně si tak budujete představu o tom, jak si tam vlastně jedna vedle druhé žijí, a zjišťujete, že tyhle dvě – babička a vnučka – cítí zášť nejen vůči lidem, kteří si k nim do domu mezi rašeliništi občas chodí pro pomoc, ale nakonec i jedna k druhé. A pak ti ostatní, co domem procházejí, aniž by jim v tom jedna či druhá mohly zabránit…
Autorka knihy, Layla Martínez, se nejprve vyprofilovala jako básnířka a esejistka, Červotoč je její první próza. Já vám ji s radostí doporučuji, pokud tedy stojíte o trochu té husí kůže. Jen vás varuji, že se vám možná vrátí typicky dětský strach z toho, co je možná pod postelí a co se může skrývat v temnotě šatní skříně, o zdech ani nemluvím!
A to považte, že Layla Martínez vycházela při psaní tohoto příběhu z vlastní rodinné historie a inspirovala se domem své vlastní babička.

3 19.08.2024

Nemusíte být queer, abyste si tuhle knihu přečetli a něco vám dala. Stačí mít v sobě lidskost.
Byli jsme tu vždycky jsem si chtěla přečíst už dlouho, ale teprve na letošním Světě knihy jsme si ji (spolu s dalšími asi třemi tituly z Edice N) s mým mužem koupili. Četla jsem ji pomalu a pozorně, protože téma postavení LGBTQ lidí v naší společnosti považuji za důležité.
Filip Titlbach si pečlivě vybral 16 osobností, které k tomu mají co říct, a s nimi pak vedl 13 rozhovorů. V nich se postupně věnovali řadě oblastí života queer lidí. Některé byly velmi osobní, některé spíš odborné, ale každý z nich mě něco naučil. Někdy jsem se naštvala (třeba když jsem četla o právním postavení queer lidí nebo o tom, jakému nepochopení museli v konkrétních případech čelit), jindy jsem se dojímala, hodně mě to nutilo přemýšlet…
V průběhu jsem uvažovala především o jazyku, který používáme, a o možnostech, jak ho transformovat do podoby, v níž nebude (pokud možno) pro nikoho zraňující. Kromě toho mi přišel vhod také přehledný slovníček: když se v rozhovoru poprvé objevil nějaký pojem, který bylo třeba dovysvětlit, našli jste vše potřebné při okraji stránky. Totéž se týkalo i osobností, případně organizací, na které někdy odkazoval i QR kód.
Když to shrnu, bylo to pro mě zásadní čtení. A moc ho doporučuji!
Něco pro mě tuhle knihu ale dělá ještě trochu osobnější…
Fakt nepatřím k těm, kdo na ulici dobrovolně někoho osloví, ale letos v květnu jsem udělala výjimkou. Cestou ze Světa knihy naproti nám kráčel Filip Titlbach a já byla najednou jako ta můra, která se táhne za světlem. Tahle kniha je pro mě teď ještě cennější, když ji v ruce držel sám Filip!

5 09.07.2024

O tom, že holky, které jsou vedené hlavně k tomu, aby byly hodné a vycházely vstříc všem nárokům, které jsou na ně pro jejich příslušnost k „něžnému pohlaví“ kladeny, to mají v hledání sebe samých extrémně těžké, vím svoje. A ví to i Pacanka, respektive hrdinka stejnojmenné knihy, která je za pacanku jinými označena.
Než jsem si knihu Kláry Elšíkové přečetla, splýval mi ten termín s pojmem pacoška, což je teda naprosto mimo, jak jsem se nakonec dozvěděla.
„To je holka, která si jako malá hraje s klukama, chová se jako kluk, nebojí se a je odvážná.“
Hrdinka knihy, která však o sobě vše vypráví v du-formě, což se jednomu pěkně zadírá pod kůži, se ale při svém hledání pozice, v níž by jí bylo konečně dobře, nakonec i proti tomuhle označení ohrazuje. To, kým jsme, by přece nakonec nemělo vycházet z úst jiných, ale z nás samých, ne?
I když mi hlavní postava byla protivná (což byl zjevně účel, vždyť i ona sama sobě dost často lezla na nervy!), do jisté míry jsem asi chápala, proč se nechávala unášet proudem dění světa kolem sebe a vlnami alkoholového opojení, ale ta míra nevázaného sexu už na mě byla až moc. V jednom jsem ji ale skutečně obdivovala, a to s jakou lehkostí pendlovala z místa na místo, dokonce i přeshraničně. S Pacankou se vedle naší české kotliny vydáte hned do čtyř evropských zemí, na to bych si já nikdy netroufla.
Originální a znepokojující čtení to bylo.

4 03.07.2024

Tentokrát mi to #klasikomilove neudělali zrovna jednoduché, protože se četla humoristická literatura, což je něco, co mě zpravidla zcela míjí. Výjimkou je pan Brouček, toho mám ráda, ale potřetí se mi teď zrovna číst nechtěl. Fan Vavřincová mě neláká, podobně i Poláček, Jirotku nemusím. Ok, zbývá jediný kandidát. Vylučovací metodou jsem se dostala k P. G. Wodehousovi a vybrala jsem si jeden z těch titulů, které byly na Databázi knih nejlépe hodnoceny.
Piccadilly Jim v anotaci sliboval jazykovou komiku, ale musím konstatovat, že na tu jsem v románu nenarazila. Otázkou samozřejmě je, zda se neztratila v překladu. Smutné však je, že jsem v knize nenašla ani mnoho humoru. Wodehouse knihu poprvé vydal roku 1917 a po sto letech se samozřejmě nedá čekat, že se bude čtenářstvo smát stejným věcem (nemluvě o tom, že já vážně nejsem cílovka humoristiky), ale ono mi to vlastně připomínalo nejvíc ze všeho ještě mnohem starší literaturu – Shakespeara! Není to tak dlouho, co jsem ho právě s klasikomily četla, takže mi to při čtení hned vytanulo na mysli.
Tenhle román totiž svým stylem vyprávění, který klade velký důraz na dialogy, vlastně dost připomíná dramatickou tvorbu. K tomu přidejte i fakt, že mnozí hrdinové tu vůbec nebyli těmi, za které je jiní měli, a hned mi na mysli vytanula vzpomínka na Kupce benátského a Dobrý konec všechno spraví. Wodehouse sice nešel tak daleko, aby se hrdinky vydávaly za muže, ale i tak tam ta podobnost byla značná.
Humor mi tedy moc nesedl, a tak s očekáváním vyhlížím další klasikomilské kolo, které bude jistě lepší.

1 03.07.2024

Andrej Kurkov je ukrajinský a rusky píšící autor, který je držitelem několika literárních ocenění. Jeho román Šedé včely vás vezme na Donbas.
Stárnoucí a rozvedený Sergejič má v Malé Starohradivce tak hluboce zapuštěné kořeny, až to vypadá, že se odtud už nikdy ani nehne. A to navzdory tomu, že sem v roce 2014 vtrhlo Rusko, Sergejič nemá elektrický proud, zásoby mu docházejí a v celé vesnici už zůstal jen on a Paška – jeden v Leninově, druhý v Ševčenkově ulici. Jako by uvízli v šedé zóně, zasypáni sněhem a odkázáni naslouchat tu a tam střelbě, tu a tam výbuchu. Ale sněhy jednou roztají a Sergejičovy včely bude třeba vypustit z úlů, aby se mohly pustit do práce.
S jarem se nakonec Sergejič rozhodne pro změnu. Nejdřív ze své Leninovy ulice udělá Ševčenkovu, nakonec dokonce naloží své milované včely na vozík a vyrazí s nimi na západ. Časem dorazí až na Krym.
Celou dobu, co jsem knihu četla, jsem musela přemýšlet o tom, co by se Sergejičem bylo, kdyby neměl svoje včely. A kdyby ony neměly jeho. Jako by bez nich ani neměl jeho život smysl, jako by si nedokázal vytyčit cíl, za kterým by stálo za to jít. Jen ty včely ho snad ještě držely, jen kvůli (a díky!) nim nakonec opustil svůj domek v šedé zóně a vypravil se někam, kde by mohly nerušeny střelbou sbírat pyl. Teprve na cestě dostal Sergejič přece nějaký impuls, potkal Galju a Ajsylu s Ajše…
Ve vší té depce, v níž je Sergejič dlouho spíš pasivní a nejistý, najdete i vtipné momenty. U mě ale převažovala lítost nad tím, s čím se ten docela citlivý chlap musí vypořádávat.
A ještě něco mě při čtení napadlo: kolik já dnes znám ukrajinských měst, a to jen díky těm zvěrstvům, která tam Rusko páchá. Snad si o nich jednou budu moci přečíst i mírovější příběhy.
Román moc doporučuji!

5 03.07.2024

Nikdy jsem neměla v plánu přečíst si Lolitu, ale nakonec jsem se k ní tak nějak stejně dostala, aspoň teda v podání Lucase Rijnevelda. Ten prý chtěl napsat lepší knihu než Nabokov a já vám vzhledem k tomu, že jsem Lolitu vynechala, nedokážu říct, jak uspěl. Na druhou stranu musím říct, že Ty moje skvostné zvířátko je naprosto podmanivé čtení.
Příběhů o zneužívání nezletilých je mnoho, ale málokdy je vypráví ten, kdo se ho dopouští, jako je tomu v tomto případě. Celá kniha je vlastně vyprávěním veterináře o jeho touze po ptáčkovi, čtrnáctileté dívce, na niž narazí na jednom ze statků, kde se stará o zdraví dobytka. A protože je to celé vypravováno v du formě, v níž „Kurt“ líčí, jak na ptáčka spřádá své plány a co všechno by s ním nejraději dělal, není to čtení zrovna příjemné. Neskutečné je, jak se tu v proudu jeho myšlenek prolívají sexuální fantazie s technicistními popisy veterinární praxe, jako by to bylo něco naprosto srovnatelného, běžného... Ugh!
Du forma mě dokáže neskutečně zneklidňovat, protože ji vnímám osobně, vtahuje mě do knihy a nenechává mě být jen pasivním příjemcem děje na stránkách přede mnou rozehrávaného. Ještě znepokojivější to v případě tématu takovéto knihy... Vypravování je vemlouvavé, intenzivní a hutné, protože věty se přelévají ze stránky na stránku, aniž by se člověk dočkal tečky nebo odstavce. Když jsem konečně dočetla kapitolu, s pocitem úlevy jsem knihu odložila. A vzápětí mi to nedalo a já musela zase číst, i když se ve mně všechno svíralo.
Po zkušenosti s Rijneveldovou knihou S večerem přichází tíseň jsem tušila, do čeho jdu, obrňovala jsem se proti znechucení, ale autorovy vypravěčské schopnosti i z toho rozrušujícího čtení dělají výborný zážitek. Je to zároveň o dost vyspělejší kniha než jeho prozaická prvotina.
Kniha by se neměla soudit podle obálky. Tahle je úžasná (mimochodem ji malovala Blanka Nováková), ale skrývá za sebou obsah opravdu nepěkný, byť výborně literárně zpracovaný. Po přečtení už se mi tak rozkošná nezdá. I ony parohy totiž najednou vidím úplně jinak...

5 30.05.2024

S Jakubem Němečkem jsem byla Na lovu kvizonů, tak vám o tom nesu krátkou zprávu. Však i ty jeho povídky jsou krátké! V téhle kapesní knížečce jich najdete celkem 11 a nespojuje je skoro nic, tedy pokud nepočítáte autorovu neuvěřitelnou představivost a cit pro jazyk, který už jsem ovšem poznala i z jeho překladů.
Snad všechny povídky se pohybují kdesi na hranici absurdnosti a fakt pobaví. Měla jsem sice třeba problém s přečtením jmen jako Hrmf Brškrp či Ĉĥţĺlhâŕĝżæğùǿŏħ (ano, patřím k těm, kteří si v hlavě všechno předříkávají) a sem tam jsem se musela se slovy „Moment, co že se to tam teď stalo“ vracet o kousek zpět, ale aspoň mě to nutilo být vnímavým čtenářem.
Les byl děsivý, teda aspoň pro mě. Ta hutná a ponurá atmosféra mi i přes humorné prvky svírala hrdlo.
Naopak se mi moc líbily Kdo příliš mnoho sní a Pražská povídka, ty jsem si fakt užila! A k té druhé jmenované mám dotaz na autora: kde se dá prosím sehnat to Kindrvejce, ze kterého bych si mohla vypiplat vlastního Ferdyše a/nebo Betynku?
A ta imaginace, sakra, co bych dala za to, abych ji měla aspoň z půlky takovou!

5 30.05.2024

Řadím se k těm, kteří Prostorem ohlášenou novinku Veroniky Opatřilové napjatě očekávali. Po zkušenosti s Počkej na moře jsem si byla jistá, že mi autorčina novinka určitě sedne. Domněnku posílila už zveřejněná obálka knihy a po přečtení už bylo jasno, že jsem se nemýlila!
Píseň L. jsou vlastně dva nádherné příběhy v jednom, ale najdete mezi nimi pevné a jasné paralely, ač se každý odehrává v naprosto jiné době a s naprosto odlišnými postavami. Oscilace mezi anglickým středověkem a současností v Laponsku stvrzuje, že všechny příběhy jsou nakonec o lásce, ač nikoli nutně vždy o té mezi dvěma lidmi.
Miluju, jak je tu láska představená ve své živelnosti. Jako když na sebe působí dva magnety – musejí se jeden k druhému správně postavit, aby mezi nimi vzplála taková touha, že už se nebudou chtít jeden druhého pustit. Ale předtím je nutné vzájemné osahávání, objevování…
Já nejsem zrovna cílovka na vztahové romány (nebo jimi snad nechci být?), ale když se to pojme správně, dokážou mě nadchnout. Přidejte naprosto dokonalý jazyk a trochu toho dramatu a jsem jasný fanoušek!
Co se skrývá za tím L. v názvu? Že by iniciála hlavních postav obou linek? Nebo ta láska? Či snad les, který může nabídnou úkryt, tajemství, klid pro duši…? Najděte si v tom, co je vašemu srdci blízké, a určitě to bude ta správná odpověď! =)
Kdyby se mě dnes někdo zeptal na moje nejoblíbenější české autor(k)y, Veroniku Opatřilovou bych určitě jmenovala mezi prvními, ne-li rovnou jako první. Jako jsem byla nadšená z Počkej na moře, jsem unešená i jejím posledním románem, který vám moc a moc doporučuji! A já už si objednala i Ostrov žije.

5 06.05.2024

Sice už mám docela dlouho koupené první dvě knihy z dračí série od R. F. Kuang, ale její Babylon prostě musel dostat přednost. Magie spojená s překladatelstvím? Tak to je pro mě nutnost!
Způsob fungování magie v knize popisovaný je naprosto originální a s ničím podobným jsem se dosud nesetkala. Propojení koncentrace magické moci v rukách mocných zemí a její využívání ve prospěch vlastních zájmů (zde především k rozvoji kolonialismu a ekonomického zneužívání jiných) navíc dává smysl v souvislosti s tím, jak se v minulosti chovali „civilizované“ země vůči jiným kulturám.
Samotný příběh byl sice místy poměrně předvídatelný a vlastně bych si docela přečetla víc k samotnému studiu na oxfordském Babylonu. Je to sice román značného rozsahu (a taky zahrnuje docela dlouhý úsek života Robina Swifta), ale já bych se tam do studia a jeho podmínek klidně ponořila víc. Otázka je, jestli to není spíš problém mého šprtství...
Asi jsem ještě nečetla beletrii, která by byla v takové četnosti protkána poznámkami pod čarou. U fantasy (snad vyjma Terryho Pratchetta) je to ještě méně obvyklé. Tady jsem si je ale užívala, jen občas jsem byla zklamaná, pokud jsem v poznámce našla jen čínský znak – ten jsem si v pravdě moc neužila). Jinak jsem si jako milovník lingvistiky všechny ty jazykové významy a jejich posuny, objasňované původy slov a všelijaké další jazykovědné libůstky naprosto užívala!
Jazyky pro mě mají neskutečné kouzlo a považuji je za nejlepší lidský vynález všech dob, a to nejen svým systémem, ale i účelem. Kéž bychom se ještě naučili ho opravdu využít k dobru nás všech, tady k tomu, abychom se domluvili a žili společně v míru... Třeba to ale jednou vyjde!

2 26.04.2024

Je to už přes dva týdny, co jsem ji dočetla, ale pořád mi leží v hlavě – tak takový je román Trýzeň a touha. Napsala ji Meg Mason, spisovatelka ze Sydney, která děj zasadila do Británie, konkrétně převážně do Londýna a Oxfordu. A o čem je, že nad ní pořád musím přemýšlet? Paradoxně o vztazích, což tedy rozhodně není téma, které primárně vyhledávám. Jenže ono to není „jen“ o partnerském vztahu, ale také o vztazích v rodině, vztahu k sobě samé a vlastně i životu jako takovému.
Hlavní hrdinka Martha se nevyzná sama v sobě. Mnozí ji mají za někoho, kdo vše moc prožívá a není schopen se dát do kupy, s kým nemá cenu ztrácet čas, protože ona je prostě taková, a podle toho s ní i jednají. Ne však Patrick, její manžel, který nad ní dlouho odmítá zlomit hůl, a tak po ní mlčky uklízí a nechává po sobě stéct její zlostné výbuchy.
A Marthou totiž „není něco v pořádku“, ale než se jí snažit porozumět, je snadnější to prostě nechat být. Ona sama se v sobě nevyzná a neví, v čem je její potíž. Sledujete její depresivní stavy i projevy něčeho, co se snad podobá hraniční poruše osobnosti, jenže v důsledku není podstatné, čím přesně Martha trpí. Právě proto také autorka nemoc nejmenuje. „Mám —“ říká nakonec Martha, když konečně pojmenuje to, co za jejími stavy stojí. V tu chvíli už je jí ale čtyřicet a její život je zhruba v takovém stavu, v jakém byl ten můj někdy těsně po pubertě – v totálním nepořádku.
Vžívat se do Martiných pocitů bylo trýznivě nepříjemné, ale důležité. Sdílení totiž může pootevřít dvířka porozumění, což je klíč k dobrým vztahům – vztah k sobě samému nevyjímaje. Tohle bylo fakt bolavé čtení, ale taky hodně dobré!
Do Arga moc děkuji za knihu k recenzi.

2 19.04.2024

Já věděla, proč si Křídločky šetřit pro vhodný okamžik, kdy budu potřebovat nějaké miloučké čtení. Ta správná chvíle nastala o posledním víkendu, a ačkoli jsem si souborné vydání původně chtěla šetřit a dávkovat si tu krásu postupně po jednotlivých knihách, nakonec jsem zhltla všechny čtyři najednou, respektive dvě v sobotu večer a dvě hned v neděli po ránu. Nelituji, to určitě ne, ale i když rereadingu dvakrát neholduji, už teď vím, že ke Křídločkám se ještě vrátím – a nejspíš ne jen jednou.
První knihu Křídloček vydala Ursula K. Le Guin v roce 1988 a do konce století ji následovaly tři další knihy do série. Až letos (6 let po autorčině smrti) byly vydány v češtině, a to hned souborně a s původními ilustracemi Stevena D. Schindlera, které jsou prostě a jednoduše dokonalé!
Příběhy křídloček jsou sice pohádkové, ale zároveň poučné a taky napínavé – je tu hned několik momentů, v nichž se kočky nacházejí v jasném ohrožení. Celou dobu jsem těm miláčkům fandila a tak trochu jsem záviděla Hynkovi a Zuzance, že se s nimi mohli mazlit – i já bych si je nejradši poňuchňala.
Kdo mě trochu zná, ví, že kočičky naprosto miluju. Představa, že by mohly být okřídlené, mi nejprve přišla lákavá, ale pak mi došly dvě věci:
1) naše Sága občas neví, co s nohama, natož aby zvládla ovládat křídla;
2) znamenalo by to, že by se kočkám před mým mazlením utíkalo ještě snáz (což logicky nechci, že?).
Takže jsem nakonec ráda, že schopnost létat zůstává vyhrazena jen kočičkám na poli fiktivních příběhů – a i v nich jen pár vyvoleným.
Jestli chcete nějaké milé čtení pro děti, přečtěte si s nimi Křídločky. A jestli chcete milé čtení pro sebe, přečtěte si je taky – packu na to!

5 19.04.2024

Po Knize, kterou posypal hvězdný prach, jsem pokukovala už dlouho, ale definitivně jsem se pro její koupi rozhodla až poté, co mi o ní řekla kamarádka Marcela na kurzu, který spolu navštěvujeme. A spokojeně hlásím, že to stálo za to!
Ze všeho nejdřív mě oslovil styl, kterým knihu Nora Eckhardtová píše a který byste u současné literatury asi tak úplně nečekali – je to historizující a naprosto skvěle to ladí s rokem 1874, během kterého se příběh odehrává, a celkově je to jazykově docela vymazlená kniha, jejíž čtení jsem si fakt užila!
Jazykem ale výhody nekončí, protože každého knihomola jistě potěší i prostředí, v němž se příběh odehrává. Nakladatel Max Alfred poměrně neuváženě přijme výzvu svého konkurenta Jonatana Bartoloměje a muži se vsadí o to, čí kniha bude mít větší úspěch. Tihle dva rivalové na knižním trhu snad nemohou být odlišnější a každý k sázce přistupuje jinak, ač by měli směřovat k témuž cíli, byť výchozí situace každého z nich je zcela jiná. Nicméně závod, k němuž se ti dva na večírku odhodlají, se nakonec rozběhne tak, že nebudete věřit vlastním očím.
A tady jsme u dalšího velkého plusu knihy – začíná to jako docela pohodové a zábavné čtení a postupně to získá úplně jiné grády a vy jen čekáte, jak to dopadne, a nedokážete vůbec odhadnout, kdo by z toho mohl vzejít jako vítěz. A nevím, jak jiní čtenáři, ale já jsem v tom našla (poměrně hořkosladké) vítězství nakonec pro někoho úplně jiného, než jsou jmenovaní soupeři.
Tohle bylo moc pěkné čtení a jazykově vlastně úplné pohlazení. Moc jsem si užívala, jak Max Alfred analyzoval slova, která užíval, a taky jak se nám postupně odhaloval nejen samotný příběh, ale i charakter hrdinů.
Tenhle román určitě doporučuji! =)

10 19.03.2024