SlamLenka přečtené 969

Lustr pro papeže 2019, Jan Tománek

Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních 2018, Chimamanda Ngozi Adichie

Feminismus je pro každého 2018, Chimamanda Ngozi Adichie

Skrytá perspektiva 2024, * antologie

Po stezkách 2023, Raynor Winn

Už potřetí jsem se s Raynor Winn a jejím manželem Mothem vydala Po stezkách a potřetí jsem velmi spokojená. Opět to totiž bylo pěkné čtení a mám pocit, že autorka už se hezky vypsala, protože je to vypravěčsky a jazykově zase ještě o kousek lepší než předchozí dvě knihy. (Pochvala tu náleží i překladatelce, která na tom pochopitelně nese také svůj podíl!) Mothovo neurodegenerativní onemocnění postoupilo tak, že lžičku bez třesu nedonese k ústům, nohy se mu při vratké chůzi klepou, padá v sadu… A jeho žena si přitom vybavuje, jak moc se jeho stav tehdy zlepšil, když se spolu vydali na dlouhý trek přírodou. Ale má na to Moth ještě dost sil? V porovnání s dvojkou tu je dynamičtější rozjezd a netrvá to dlouho a Winnovi si zase jednou prošlapávají svou cestu vpřed, která pro ně symbolizuje naději. Z původně plánované oficiální stezky Skotskem (Cape Wrath Trail) se nakonec vyklube jejich soukromá „Sheigra Trail“, jenže nezůstane jen u ní. Manželé si stanoví za cíl dojít ze severu Skotska až domů, na jižní pobřeží Británie! Co do popisu krajiny mi nejvíc sedla první část, v níž Winnovi procházejí divokou skotskou přírodou, ale i další části jejich pouti jsou zajímavé. Je to o krajině, o její proměně pod rukama lidí a pod vlivem klimatické změny, o lidech, které cestou potkávají, ale hlavně o nich dvou, o boji s nemocí a s vlastními limity. Za mě byla trojka zatím nejsilnější kniha série, takže její přečtení opravdu doporučuji! Při pátrání po tom, zda nás čeká další kniha (ano, čeká – mám radost!) jsem zjistila, že letos vznikl i film, v němž Raynor Winn ztvárnila Gillian Anderson! Takže teď vyhlížím nejen české vydání čtvrtého románu, ale i možnost shlédnout filmové zpracování Rayina a Mothova putování.... celý text

Rodinný ústav: rodinný tragikomiks 2008, Alison Bechdel

Díky studiu genderových studií na Karlově univerzitě jsem natrefila na dva komiksy. Na dějinách feministického myšlení totiž přišla řeč na tzv. Bechdel test, který se poprvé objevil v 80. letech v jednom ze stripů kreslířky Alison Bechdel. Šlo vlastně o pravidlo, jímž se hrdinka komiksu řídí, když uvažuje o návštěvě kina. Na film, který je ochotna zhlédnout, klade následující požadavky: 1. Ve filmu musí být alespoň dvě ženy, 2. které spolu mluví 3. o něčem jiném než o muži. A teď se zamyslete nad tím, na kolik filmů byste mohli zajít, kdybyste tato pravidla brali v potaz? Mě to rozhodně zaujalo a hned jsem si Alison Bechdel vyhledala u nás v knihovně. Po komiksu Lesby k pohledání, z něhož pochází i onen zmíněný test, jsem sáhla po druhém jejím komiksu, a to právě Rodinný ústav: Rodinný tragikomiks. V něm Alison zpracovala svoje dětství a rodinná traumata (nechci úplně spoilerovat, o co jde) a také svůj coming out. Jde o její osobní příběh, který je velmi svérázně podaný. A je v tom i vyrůstání v rodině, která provozuje pohřební službu. Pokud to o mně nevíte, tak můj naprosto nejoblíbenější seriál je Six Feet Under (doporučuji moc a moc!), kde se to má s Fisherovými podobně. Za mě jsou to oba dost povedené komiksy, tak je třeba taky zkuste.... celý text

Lesby k pohledání 2010, Alison Bechdel

Díky studiu genderových studií na Karlově univerzitě jsem natrefila na dva komiksy. Na dějinách feministického myšlení totiž přišla řeč na tzv. Bechdel test, který se poprvé objevil v 80. letech v jednom ze stripů kreslířky Alison Bechdel. Šlo vlastně o pravidlo, jímž se hrdinka komiksu řídí, když uvažuje o návštěvě kina. Na film, který je ochotna zhlédnout, klade následující požadavky: 1. Ve filmu musí být alespoň dvě ženy, 2. které spolu mluví 3. o něčem jiném než o muži. A teď se zamyslete nad tím, na kolik filmů byste mohli zajít, kdybyste tato pravidla brali v potaz? Mě to rozhodně zaujalo a hned jsem si Alison Bechdel vyhledala u nás v knihovně. Jako první jsem si přečetla její Lesby k pohledání, což je právě komiks, který se zrodil z jejích původních novinových stripů. Hrdinkami jsou vesměs queer ženy, takže tady si můžete být jistí, že Bechdel test bude vyhodnocen pozitivně. Řeší vztahy, politiku, mají strach o klima… Mo to všechno možná řeší až moc, občas mi tím až lezla na nervy, ale na druhou stranu jsem ji dokázala i obdivovat. Bechdel tyhle stripy tvořila v letech 1993 až 2008, čili je její hrdinka docela pokroková. A taky má kočičky, takže jsem to s ní ráda vydržela.... celý text

Neviditelné řemeslo: Tajemství redakční práce 2023, kolektiv autorů

Neviditelné řemeslo – jeden z (mnoha) mých úlovků ze Světa knih 2024, na který v listopadu konečně přišel čas. A bylo to naprosto skvělé! V Česku existuje mnoho profesí, které i přes svůj velký význam zůstávají přehlížené a jejíž výstupy bereme jako samozřejmost. V knižním průmyslu je jich hned několik. V tiráži je sice dost jmen a rolí těch, kdo na knize pracovali, zmíněno, ale ruku na srdce: kdo z vás tiráž čte? Určitého uznání se v poslední době začíná dostávat překladatelům, kteří v některých nakladatelstvích (např. Paseka a Argo) už bývají i jmenováni na obálkách, ale redaktoři stále zůstávají nedoceněni, a to navzdory tomu, kolik odpovědnosti leží na jejich bedrech, než se kniha dostane do rukou čtenářstva. Tahle výborná kniha, ve které sebral Jakub Sedláček (redaktor Paseky) texty svých kolegů z branže, aby nám dal možnost nahlédnout redaktorům pod ruce, má velký potenciál ukázat vám, jak rozmanitá taková redakční práce je. Texty jsou výborné, některé osobnější, jiné více zaměřené na samotnou činnost, ale každý mi něco přinesl. Jako čtenářka Foglarovek jsem třeba konečně pochopila to divné poslední okénko na komiksové stránce (a nepřišla jsem na lepší řešení). Jo, i komiksy procházejí redakcí. A sakra důležitou! Jestli máte literaturu rádi a chcete pochopit, co se děje s knihou, než se dostane k vám, moc vám doporučuji si Neviditelné řemeslo přečíst. A můžete si postupně pročítat jednotlivé texty, následnost mezi nimi není. Na druhou stranu vám je doporučuji všechny, protože se vám naskytne barvitá škála pohledů na proces, kterým se k vám dostává to, co milujete. Tohle si prostě dejte! Třeba pak taky více porozumíte té neviditelné práci za knihou a lépe ji pak také doceníte.... celý text

Druhá strana řeky 2024, Nora Eckhardtová

Nový román z pera Nory Eckhardtové jsem netrpělivě vyhlížela už od doby, co jsem se z dobrého zdroje doslechla, že je v přípravě, a ještě netrpělivěji pak od okamžiku, kdy mi jej sama autorka (za což znovu moc děkuji!) nabídla poslat. A teď už vám to můžu říct: Druhá strana řeky je opravdu super čtení! Sledujeme dvě samostatné linky, jejichž hlavním pojítkem je fiktivní řeka Černá a fakt, že na jejím druhém břehu se zdá v minulosti i současnosti docházet k čemusi nekalému. V době vorařů sledujeme skupinu vorařů a hlavně snoubenku jednoho z nich – Lotu, která se k Jakubovu překvapení z plachého děvčete náhle proměňuje ve svéráznou ženu. V současné lince zase Jakub zažívá podivné období, protože mu náhle zmizel táta a s přítelkyní Juditou při procházce najdou krutě zabitého rybáře. Co se to vlastně na březích Černé děje? Nechci vám nic prozradit a radši vám rovnou knížku doporučím, nicméně mohu s klidem říct, že i když jsem si v jedné z hlavních linek jedno konkrétní vyústění přála (ačkoli jsem mu moc nevěřila) a ono se mi to splnilo, celkově je celý příběh vystavěn tak, že se vám vše postupně poodkrývá a předjímat se moc nedá. Což souvisí i s hrou s názvy kapitol, to se mi opravdu moc líbilo! Každá je pojmenovaná podle posledních tří či čtyř slov svého závěru. Takové maličkosti mám moc ráda a moc mě bavilo z názvu tipovat, k čemu to asi tak může vést. A jako milovnice E. A. Poea oceňuji i zapojení jeho sbírky do běhu událostí v Adamově lince – říkala jsem si, že tam ta kniha povídek určitě neleží jen tak, a měla jsem pravdu. A taky jsem ráda, že jsem se dozvěděla, co dělali voraři v zimě a jak nechávali „růst“ led, než ho vysekali a nanosili do sklepů – takhle nenásilně se ráda učím. A v neposlední řadě miluji jazyk knihy a přiléhavost jazyka podle toho, o kterou z dvou dějových linek se zrovna jedná. Prostě super čtení to bylo!... celý text

A jestli umřeli, žijí tam spolu dodnes 2024, Margaret Atwood

Margaret Atwood je pro mě zárukou dobrého čtení, které má navíc přesah – samozřejmě mám ráda Příběh služebnice, ale miluju i její Alias Grace a nejvíc asi Kočičí oko. Když jsem teda u Arga objevila tuhle novinku, hned jsem ji taky potřebovala zkusit. Nečekejte ale román, protože A jestli umřeli, žijí tam spolu dodnes (ano, skutečně tam není zápor, ano, opakovaně jsem to vyslovila se záporem =D) jsou totiž sbírka povídek. A není to jen tak ledajaké čtení! Začínáme a končíme s příběhy Tiga a Nell (alias samotné autorky), které jsou hlavně o vztahu a o ztrátě milovaného, ale ta show, kterou Atwood rozehrála v osmi povídkách ve druhé ze tří částí knihy – to je teprve něco! Tyhle povídky jsou tak různorodé a nápadité, že jsem opravdu autorku poznala docela z jiné perspektivy. Najdete tu vtipné, fantastické i sci-fi příběhy, ale hlavně jsou každá úplně jiná, no fakt! Obzvlášť jsem si užila Máti čarodějku, Metampsychózu aneb O stěhování duše, Rozhovor s mrtvým (kdybych si já mohla promluvit s mrtvým spisovatele, Poe by byl moje jasná volba) a Netrpělivá Griselda. A až budete knihu číst vy (což vám jen a jen doporučuji), věřím, že si v ní taky najdete svou nej povídku!... celý text

Všechny vůně Evropy: Literární soutěž 2024, * antologie

Sudetenlove 2023, Filip Raif

Když jde o lásku ze Sudet, je zajímavé uvažovat i o tom, co to ty Sudety vůbec jsou. Jsem z Ústecka a pro mě jsou Sudety hlavně tenhle náš severský kraj, hlavně tedy krušnohorský. Pro někoho z Jesenicka (odkud je autor) to je ale zase tenhle kout Česka, pro obyvatele Šumavy oblast jejich hor. Jenže pro příběh to vlastně nehraje roli. Tahle lovestory se totiž mohla odehrát kdekoli. Podstatné totiž je, že je to příběh docela univerzální. Kluk z českoněmecké rodiny, holka z německé – národnosti lze v jiných příbězích různě variovat, a přesto to bude funkční – se do sebe zamilují, jenže na dveře klepe druhá světová válka a všechno je nakonec docela jinak, než by si tihle dva přáli. Není to příběh nějak zvlášť šokující a dost pravděpodobně jste už podobný třeba v románu či novele i četli, protože takové příběhy se prostě stávaly. Ostatně velká část děl napříč historií stojí na lásce dvou, jimž běh dějin (či třeba osud, chcete-li to tak nazývat) v jejich lásce prostě nepřál. Komiks je pěkně barevně zpracovaný, hezky si hraje s paletou barev, obzvlášť ty růžovo-červené snové části mi přišly moc fajn. Poslední tři strany s dohrou z 21. století bych možná i oželela, ale jinak mě to bavilo.... celý text

Zvon v jezeře 2024, Lars Mytting

Tohle bylo taaak krásné! Mám asi pro severské prostředí slabost, ale vzhledem k tomu, že na trhu z těchto koutů Evropy proudí hlavně kriminální příběhy, nedostanu se do Skandinávie na stránkách knih tak často. Tady mě nalákala už anotace, i když samozřejmě jako vždy nedočtená, abych si náhodou nevytvořila falešnou představu, o čem román bude. =D A v neposlední řadě to byly pozitivní ohlasy. A těm jsem po dočtení taky musela dát za pravdu. Předně je to způsob, jakým je zde vykresleno prostředí – zadírá se do vás severský chlad a drsnost přírody, která na vás zvlášť v zimním období nebere žádné ohledy, a přesto to ve mně vzbuzovalo touhu zase se na sever vydat. I když dnes už to tam sice určitě vypadá jinak než na konci 19. století, kdy se odehrává tenhle příběh. Miluju svébytné hrdin(k)y a Astrid taková rozhodně je. Trochu snílek, trochu holka, která i přes mírné ostýchání nakonec říká to, co si myslí, a k tomu ještě zvídavá. S ní bylo snadné se sžít. Trochu těžší to pak bylo s dvěma mužskými protagonisty, Kaiem Schweigaardem a Gerhardem Schönauerem – moje pocity k nim se pohybovaly v nepravidelných vlnách soucitu a rozpaků, sem tam zaběhly i do negativnějších rovin. Hodnověrnosti jejich charakterů se ale ani u nich, ani u Astrid nedalo nic vytknout, a i když jsem ve finále tušila, jak to s nimi všemi dopadne, bylo to skvělé až do poslední stránky. Až když jsem román Zvon v jezeře začala číst, zjistila jsem, že jde o první knihu trilogie, čímž mi Lars Mytting radost neudělal, protože sérií už mám rozečtených až moc. Po dočtení už ale bezpečně vím dvě věci: 1) Zvon se dá v pohodě dá číst i jako samostatné dílo, 2) bylo to tak krásné čtení, že návrat do tohoto světa v budoucnu uvítám. Nalákalo mě to ale i k tomu, abych si zjistila víc o stávkových kostelech a zatoužila se podívat na druhou stranu Sněžky a kostel Wang, který tam byl v půlce 19. století přestěhován právě z Norska a který Larse Myttinga inspiroval k tomuto románu. Ten prostě jednou musím vidět naživo!... celý text

Vyhlídky Českého středohoří 2024, Jaroslav Hercík

Ignis fatuus 2024, Petra Klabouchová

Mlha. Aneb co nedokázal King, zvládla Petra Klabouchová. Fakt mám mlhu ráda, ale v posledních dnech mě poněkud znepokojuje. A může za to Ignis Fatuus. Něco se tam děje, tak tam pojďme poslat skupinku lidí a počkat, co se stane. Asi taková je výchozí situace režimem vybraných odborníků z různých oborů, kteří mají prozkoumat, co se to na Šumavě v oblasti řeky Křemelné děje. Je to oblast prolnutá záhadnou historií a legendami a významně poznamenaná i nedávnou minulostí, kdy z ní komunisté udělali mrtvé hraniční pásmo. Přičtěte k tomu atmosféru přírody, která si tu mezi mokřady, řekami a lesy vždycky dělala, co chtěla, a máte ideální prostředí na rozehrání pěkně strašidelného příběhu. Protože je to hororový román, asi vám nemusím nijak dlouze vysvětlovat, čemu tam asi tak bude muset ona průzkumná výprava čelit. Existují tedy bludičky? Nebo jsou ta podivná světla jiné povahy a vysvětlitelného původu? Ano, četla jsem to jen tehdy, když byl můj muž poblíž. =D Záznamy z vyšetřovacích spisů, jimiž je příběh expedice průběžně prokládán, my zprvu přišly spíš rušivé, pak jsem jim ale přišla na chuť, když jsem díky GPS souřadnicím mohla na mapách procházet reálná místa a pídit se po legendách a historii těch míst. Takové bádání mám ráda. A ještě jedna maličkost k okomentování – střídání vypravěčů. Asi by to na mě vše působilo ještě silněji, kdyby zůstalo jen u ich formy z pohledu Květy, ale chápu, že střídání postav (u jiných nikoli vyprávěno z jejich pohledu) umožňuje rozvíjet samostatně jejich linky a neházet vše na bedra jen té jedné. Ale zase tak moc mě to asi nerušilo. =) Co vám budu povídat… Jsem ráda, že už jsme si Šumavu s přespáváním na nouzových nocovištích prošli, protože teď by se mi tam spalo asi o fous hůř. Ale… Taky mě to trochu láká, víme? =D... celý text

Na konci dne 2024, Claire Keegan

Takové maličkosti mě emočně i přes úsporný jazyk a rozsah knihy dostaly, takže jsem si moc ráda od Claire Keegan něco přečetla. Tentokrát to nebyla žádná velká nálož na city, i když jsou povídky z Na konci dne: Příběhy žen a mužů všechny o vztazích. Hodně jsem o nich ale přemýšlela. Soubor se otvírá s povídkou, po níž byla u nás pojmenovaná celá kniha. Začetla jsem se a měla pocit, že musím Cathala litovat, jenže postupem času jsem ho spíš nechápala. Skvěle je vám tu postupně odkrýváno, k čemu v jeho osobním životě došlo a jak. Byť sympatií ubývalo, jeho vztah k Mathilde mě přece jen nechal o něm přemýšlet jako o citlivém muži. Nejvíc mě bavil druhý příběh – Pomalá, bolestná smrt. Tam je totiž výborně vykresleno to, čemu se říká syndrom hodné holky. Představte si, že to jediné, co potřebujete, je klid na práci, ale někdo se k vám chce vloudit a uzurpovat si váš čas. Jste ten typ člověka, co ho odmítne, nebo pro něj napečete dort s ostružinami? Poslední povídka Antarktida byla za mě nejslabší a námět mi vlastně přišel docela béčkový a ze strany obou hlavních postav poněkud méně uvěřitelný (i když aspoň na straně jednoho z nich to asi bylo v souladu s jeho nastavením mysli. Vypravěčsky to ale (až na některé pro mě zbytečné odbočky) bylo zvládnuto perfektně, navzdory Jo, musela jsem přemýšlet nad motivací postav, nad tím, co si lidi občas vzájemně dělají a co si naopak odpírají, nešlo přitom jen o postavy z knihy, ale i o skutečné lidi kolem mě… Na tak malý rozsah v tom pro mě toho přemýšlení bylo fakt dost.... celý text

Příliš hlučná samota 1989, Bohumil Hrabal

„Přečti si to,“ říkal kolega. „Já Hrabala moc nemusím.“ „Ale tenhle se ti bude líbit, fakt.“ Že já na něj dala… Že je Bohumil Hrabal velké jméno české literatury, neznamená, že se musí líbit všem. A jak mě nenadchnuly jeho dvě jiné knihy, které jsem si troufla číst (Obsluhoval jsem anglického krále, Morytáty a legendy), nezlepšil se můj vztah s Hrabalem ani po přečtení Příliš hlučné samoty. Samotný styl, který je prostě tokem vět, které přitom jen minimálně posouvají děj vpřed, spíše neustále odbočují, je za mě otázkou zvyku. Stačily dvě kapitoly a tak nějak jsem na to nasedla a vezla se, i když ne úplně radostně. Bokem tu hrdina vypráví anekdotické příběhy jiných, sem tam i úsměvných (třeba mladý a starý, s čepicí a bez), jenže ve mně pořád vězela otázka, proč se tím mám vlastně zaobírat? Navíc to, s jakou lehkostí popisuje ony příhody s lidmi, které znal, a s tím, co dělali zvířatům… A pak ten lis na papír… Ach jo. Uznávám, že záchvěvy nějakého toho soucitu s protagonistou probleskly. Láska k literatuře a dumání, změna postupu ve zpracování odpadového papíru – jasně, dokázala jsem ho litovat, ale přesto. Nakonec nejzajímavější pro mě byl nejasný závěr (s ohledem na interpretaci) a doslov, který aspoň něco z přečteného objasnil, přesto mě pro pábení nezískal. Náš rozhovor s kolegou pokračoval i po přečtení: „Jak jsi mi to mohl doporučit, když tam dělají zvířátkům takové věci?!“ „Jaké věci?“ (…) „Na to jsem úplně zapomněl.“ Ach jo. Takže pokud jste stejně jako já citlivější na hrozné věci, které se dějí zvířátkům, dejte si na Příliš hlučnou samotu pozor! I když tam tyhle hrůzy nehrají markantní roli (ve dvou případech tady jde dokonce jen o letmou zmínku), ve mně zůstávají vězet vždy velmi dlouho.... celý text

Jež se stala sluncem 2024, Shelley Parker-Chan

V Jež se stala sluncem jsem se spolu s australskou autorkou tentokrát vydala do Číny, navíc Číny 14. století, kdy ji ve svých rukách drží Mongolové. Shelley Parker-Chan se ovšem nedrží zcela historie, naopak by mělo jít o historii alternativní, ovšem já jakožto tématu neznalá míru fabulace nedokážu posoudit. Nicméně co mě naopak baví, je téma postavení žen, proto si hrdinka velmi rychle získala moje sympatie. Žije jen s otcem a bratrem, v chudobě, kraji vládne hladomor. A zatímco jejímu bratrovi Ču Čchnug-povi je prorokována zářná budoucnost, její osud se zdá být prázdný. Když ale nakonec z rodiny zůstane naživu jen ona, rozhodne se přivlastnit si bratrův osud a vypraví se na cestu k jeho naplnění. Jasně že takové hrdince fandím, ať už se vydává za chlapce, ať už je v klášteře mezi mnichy nebo kdekoli jinde. Není přece nic horšího, než když vás společnost vnímá jako bytost dobrou jen k tomu, aby se provdala a byla po ruce svému muži. A přesto. Dívka-Ču nakonec o všechny moje sympatie svým chováním (hlavně v závěru) přišla, protože najednou jako by se z ní vytratila veškerá lidskost a nechala se zaslepit jen vidinou svého zářného osudu. Atmosféra knihy skvělá, výborně jsou vykreslené ony stíny, které si její úhlavní nepřítel Ou-jang vleče s sebou, dobře jsou provázané vztahy postav, jazyk románu je taky parádní. Ale Ču, proč? Jde o duologii a na román navazuje Jenž utopil svět a mně se do něj nechce. A pokud se do něj přece dám, bude to nakonec spíš kvůli hlavnímu záporákovi jedničky, tedy Ou-jangovi.... celý text

Nebojsy: Ženy, které měly odvahu stát si za svým 2021, Pénélope Bagieu

Vzhledem k tomu, že já se ve svých bezmála 40 letech konečně naučila trochu ozvat, nepřestávají mě udivovat příběhy žen, které se za sebe umí a uměly postavit. Proto jsem moc a moc ráda, že se ke mně dostaly Nebojsy: Ženy, které měly odvahu stát si za svým. Tenhle skvělý komiks od francouzské kreslířky Penélope Bagieu představuje příběhy 30 žen na jejich cestě za tím, co považovaly či považují za smysluplné. A už jejich výběr musím pochválit, protože tu najdete jak ženy z více či méně dávné historie, tak i ženy dosud žijící, dokonce i některé (moje) vrstevnice. Navíc jich je jen pár opravdu notoricky známých (např. Tove Jansson, Nellie Bly, Betty Davis či Hedy Lamarr), takže se máte velkou šanci se seznámit se svými novými hrdinkami. Vše je sice s ohledem na komiksovou formu podané značně zjednodušeně, ale zase je tu pěkně využitý potenciál i pro vtip, a to dokonce i v případech žen, jejichž životy nebyly zrovna procházkou růžovou zahradou. Tak jako tak je ovšem podstatné hlavně poselství knihy, tedy že my ženy za to prostě stojíme, a i když to ženy v našem dnešním stále ještě převážně mužském světě často nemají jednoduché (a obzvlášť v některých místech světa, vzpomeňme třeba na poslední vývoj situace v Afghánistánu), stojí za to být silná a v rámci svých možností být nebojsou a jít si za svým. Takže Nebojsy doporučuji určitě všem, zdaleka ne jen ženám. Přečtěte si v nich třeba o mých oblíbených Las Mariposas, k nimž snad nikdy nepřestanu vzhlížet, nebo o strážkyni majáku Giorgině Reid. Inspirativní jsou ale všechny.... celý text

Jak voní tymián 2021, Marcel Pagnol

Když se mluví o knihách, které nás přivedly k lásce k literatuře, mně se jako první vybaví román Jak voní tymián, i když to zdaleka nebyla první z knih, které jsem kdy přečetla. Rozhodně je to však jedna z těch, které se mi hluboko zaryly do srdce. Tentokrát jsem si ale román dala zcela výjimečně jako audioknihu – a do uší byla snad ještě hezčí! Ve skutečnosti to není jen román, ale románová řada. (V audioknize byly všechny v jednom.) Marcel Pagnol vás v nich bere do svých vzpomínek na počátek 20. století, kdy v Provence vyrůstal. Vypráví nám to pohledem chlapce, který zdaleka ještě všemu nerozumí, a tak to jen srší milým humorem. Mnohé z knihy jsem za tu dobu, co jsem ji četla, zapomněla. Třeba to, jak moc tu chodí na lov (s puškou i pastmi). Zrovna jsem si jela do Prahy nechat vytetovat orebici rudonohou a poslouchala jsem první část (Tatínkova sláva), ve které jim dvě tyhle roztomilé koroptvičky padly za oběť. „Jak se mi to tehdy mohlo líbit?“ pomyslela jsem si nejdřív. Ale pak mi došlo, že to s dneškem prostě nemůžu srovnávat. A když opominu ty jejich úlovky, které jim ovšem nesloužily jako trofeje, nýbrž jako obživa, vážně jsem si to celé moc a moc i po těch letech užila. Jak Marcel v knihách vyrůstá, přechází postupně od chlapeckých dobrodružství v přírodě k prvním láskám a gymnaziálním příhodám. S tím se trochu mění i styl vypravování, přesto si to zachovává humor a nadsázku. (Snad jen ono vypravování o době moru mě v tomhle směru moc neuspokojovalo.) Vracení se ke kdysi čteným knihám se občas nevyplácí, protože pohled na ně se může dost razantně změnit, ale tady to pořád fungovalo. Pokud Marcela Pagnola neznáte, zkuste to s Tymiánem – moc vám ho doporučuji.... celý text