SlamLenka přečtené 969

Zpráva o počasí 1999, Jan Hlůžek

Hrst hlíny 2022, Bram Presser

Romány s tématem holocaustu (už) nečtu často, což má do určité míry co dělat i s faktem, že knižní trh je jimi v poslední době docela zahlcený a kvalita je velmi různorodá. Hrst hlíny ale trochu vybočuje. Bram Presser v ní totiž píše o tom, jak se vypravil do historie, aby zmapoval cestu svých prarodičů během jednoho z nejtemnějších období 20. století, a výsledkem je román, v němž propojuje těch pár malých střípků z jejich minulosti s vlastní představou o tom, jak to všechno vlastně mohlo být. Přidává vlastně ale ještě něco navíc něco většího, co je pro židovskou mytologii snad ze všeho nejtypičtější příběh o golemovi. To, jak je kniha koncipována, ji mezi ostatními tituly, které vyprávějí o osudech obětí holocaustu, činí opravdu trochu jedinečnou. Bram Presser se navíc nebojí ukázat, jak málo vlastně věděl o svých prarodičích, kteří byli československými Židy a jako zázrakem patřili k těm málo přeživších, jimž se podařilo vyváznout z pekla těch nejhorších nacistických koncentračních táborů. Mohli tak spokojeně dožít na druhém konci zeměkoule, aby o nich pak mohl jejich vnuk coby australský spisovatel vyprávět, a tak nějak jim tím i vzdát hold a zachovat je v paměti své i řady čtenářů. Oceňuji, že jsou v knize i desítky let staré fotografie a fotokopie historických záznamů, které čtenáři připomínají, že to není tak úplně fikce. Osvěžení v podobě naděje zosobněné bájným golemem váhu dějin a jejich běhu nijak neshazuje, naopak ji činí lidštější. Teď sice zase na nějakou dobu jakékoli příběhy z období 2. světové války a holocaustu ráda vynechám, ale pořád je dobré nezapomínat na to, co za hrůzy se v civilizovaném 20. století dělo a jak moc důležité je usilovat o to, aby už se v tomhle historie pokud možno neopakovala.... celý text

Josefíně všichni lžou 2023, Kateřina Pantovič

Na sítích se opakovaně objevovalo, jak má Josefíně všichni lžou hrozně originální a skvělé hodnocení, takže jsem měla velká očekávání. A světe div se, ona se naplnila! Dokonce se musím přiznat, že jsem ho musela s několika lidmi hned sdílet a mám pocit, že jsem je při tom možná i nalákala na přečtení i zbytku knihy což si tenhle poměrně útlý svazek zaslouží, protože je fakt plný humoru, přitom v něm najdete docela palčivá témata. Kateřina Pantovič mě bavila už ve své prvotině, která mě hodně mile překvapila, ale se svým druhým románem už si mě naprosto získala. Psát totiž tak mile o nemoci, (téměř) smrti, problémech ve vztazích to není jen tak! Je to humorné, svižné, ironické, ale zároveň vás to nutí nad některými situacemi přemýšlet. Závěr byl super, i když mě teda autorka pěkně nachytala. =))) Není to vůbec prvoplánové, je to plné krásné češtiny a nádherně se to čte. Román řadím mezi moje letošní nej, protože jsem se dlouho žádnou knihou tak nebavila. =) Těším se, s čím Kateřina Pantovič přijde příště už teď totiž vím, že si to budu muset přečíst! Mimochodem: já fakt zbožňuju koprovku! Josefínu jsem si sice nestihla moc zamilovat, protože nakonec nemá v knize tolik prostoru, kolik by se dalo čekat podle názvu. Ale kdyby tahle kniha byla omáčka, byla by to rozhodně moje milovaná koprovka.... celý text

Čtyři ženy a jeden pohřeb 2023, Narine Abgarjan

Narine Abgarjan (respektive její tvorbu) jsem poprvé ochutnala s Třemi jablky spadlými z nebe a líbila se mi tak moc, že když se objevila informace o připravovaném vydání Simona, nemohla jsem se dočkat. A letos vyšel, i když oproti originálu s pozměněným názvem Čtyři ženy a jeden pohřeb. Hlásím se tedy s ohlasem na ni. Očekávání byla veliká, a i když je to opět moc pěkné psaní, tak velké nadšení jako s Jablky se bohužel nekonalo. Chyběly mi tu silné a svébytné postavy, tady se totiž postupně setkáváme se čtyřmi Simonovými milenkami a (až na tu úplně poslední) jsou to vlastně ženy, které jsou si co do osudu i osobnostních rysů jedna druhé tak podobné, že mi po dočtení takřka splývají. Jen Suzanna trochu vybočuje, ale i tu nakonec přebíjí pátá žena. Všemi čtyřmi ženskými příběhy totiž prochází Vardanuš, která mě naopak přišla neskutečně zajímavá a chtěla bych jí tam mít mnohem více! Tam byl veliký potenciál, ale bohužel tu Vardanuš hraje druhé housle. Nějak mi taky nedává smysl, že by se všechny čtyři milenky tak snadno stavěly ke svým románkům že by opravdu s takovou lehkostí nechávaly Simona jít? Navíc Simon je tu vykreslován skoro jako jejich zachránce, nikoli jako muž, který své ženě zahýbá. Hůř z románu v důsledku vychází Melanie, která svému manželovi občas udělá scénu V celém románu se mi tak nakonec nejvíce líbila první část, v níž se u mrtvého scházejí truchlící (mezi nimi i všechny milenky) a řeší, co to má mrtvý Simon s ušima a jak to vyřešit to mě bavilo. Napsáno je to krásně a Abgarjan si umí s jazykem pohrát, ale příběh mě nijak neokouzlil. Rozhodně vás od čtení nechci zrazovat, ale mně to spíš nesedlo. Zůstávám na pochybách, jestli si za to můžu sama vysokými nároky, nebo jestli je to mými hodnotami, v nichž je nevěra prostě nemorální Každopádně nad zesnulým bych rozhodně netruchlila.... celý text

Sidonie 2021, Tereza Srbová

U severní zdi 2023, Petra Klabouchová

Kdybych před lety, když jsem kolem hřbitova v Ďáblicích procházela, věděla o historii, kterou se za jeho zdmi komunistický režim pokusil pohřbít, nezůstala bych před jeho branami. Další (a dost ostrý!) střípek do mozaiky českých dějin mi tentokrát doplnila Petra Klabouchová s románem U severní zdi. Je to kniha pro každého? Ne. Ale o tom, o čem se v ní píše, by rozhodně každý vědět měl. Popravdě i já s ní měla menší problém, i když ji jinak považuji za výbornou a důležitou. Nesedl mi ale onen přístup, který je patrný už z hesla na obálce (já prostě princip msty neuznávám), proto jsem si úplně neužívala onu linku Mužem s dírou v srdci. Na druhou stranu příběhy z černých desek byly prostě síla! Asi nejvíc mě položil osud Mariky a popravdě jsem po jeho dovršení trochu pochybovala, jestli to vůbec zvládnu dočíst Ale nakonec jsem to dala, protože pokud dnes mohu udělat něco pro všechny ty lidi a jejich životy, které byly za oné doby nekonečné temnoty a zla tak bezcitně předčasně ukončeny, pak je to věnovat jim svůj čas ve vzpomínce. A k tomu je taková kniha rozhodně skvělým prostředkem. Román je vyprávěn krásným barvitým jazykem, až je s podivem, jak jím autorka dokázala vyprávět tak ponurý příběh, který se jinak v mé hlavě odehrával v obrazech vymalovaných paletou odstínů od šedé po černou. A přesto to tak podivně ladilo! Jsem ráda, že je kniha zakončena doslovem, protože romány odkazující na reálie by je podle mě v ideálním případě měly mít vždy. Pro ucelení představy o tom, k čemu v pankrácké věznici v 50. letech docházelo, doporučuji přečíst/poslechnout si některý z rozhovorů s autorkou. A mimochodem: když jsem dočetla až na konec a dospěla k těm 54 řádkům jmen a dat topila jsem se v slzách.... celý text

Essex County 2019, Jeff Lemire

Zase jsem jednou měla chuť na komiks, a tak jsem si jich v knihovně pár nabrala. Brala jsem do ruky ty, které jsem viděla i tady na IG a na něž byly dobré ohlasy. A jedním z nich byla i Essex County. Šlo o moje první seznámení s Jeffem Lemire a už teď vím, že pouze u tohohle titulu nezůstanu. Tohle se tak skvěle četlo! Ilustrace tu jen podtrhují pošmournost venkova a ještě víc jsem si užívala každou tu tvrdou a nekompromisní linku v kresbě postav, které díky takovému stylu působí drsně, přitom vlastně ztvárňují citlivé a vlastně až křehké osoby s propracovaným pozadím a různorodými charaktery. Postavy se navíc skvěle propojují, a jak se postupně vypravováním propracováváte k pointě, jako by doslova vystupovaly z těch černobílých stránek a ve vaší hlavě ožívaly. Nečekejte (super)hrdinské story! Tahle kniha totiž vypráví silný a krásně lidský příběh. Za mě velké doporučení a slibuji, že i když je to (obzvlášť na komiks!) pořádná bichle, budete to mít za chvilku dočtené a pravděpodobně budete taky smutní, že už jste na konci. Moc doporučuji!... celý text

Bledý snílek / Píseň úsvitu 2023, Samantha Shannon

Čtení dosud nedokončených knižních sérií může být trápení, když jste odsouzeni k netrpělivému vyhlížení další knihy do řady. Kostičas se přehoupl přes polovinu, ale čekání na pátou knihu jsem si teď mohla zkrátit nově vydanou jednohubkou. Ovšem tyhle dvě novelky mi vystačily jen na dva dny a spíš mě navnadily na další plánované tři romány nedočkavé vyhlížení je zase zpět! =D Ale teď krátce k oněm novelám: Bledý snílek byl skvělý, dějově nás přenáší před první knihu, která dala sérii jméno, a ilustruje Paiginy začátky u Sedmi pečetí. Moc jsem si užila první její úkol pro Jaxona. Tady taky získává svou přezdívku Bledý snílek, za čímž jsem sice čekala nějakou větší pointu, ale i tak to byl docela podstatný moment. A Jax je prostě Jax. Já ji vlastně obdivuji, že pro něj Paige vůbec kdy začala dělat. Píseň úsvitu je za mě trochu slabší, protože do jisté míry postihuje totéž, co se dočtete ve čtvrtém románu. Naštěstí jsou tu záblesky do minulosti, konkrétně do Prvního šeolu, kdy se Arcturus a Bledý snílek poznávají, aniž by věděli, jak se bude jejich vztah dále odvíjet. Ve střípcích se vracíme i k tomu, jak byla Paige později mučena, ovšem popis jejích prožitků v současnosti a jejího souboje s démony, které si s sebou z vězení přinesla, je bohužel tak moc shodný s tím, co mám načtené z Když spadne maska, že mě to moc nebavilo. Jako celek to ale bylo super čtení a ze série jsem pořád stejně nadšená. Za mě je to parádní spojení fantasy a dystopie se silnou hrdinkou, která přitom není a priori superhrdinka, protože k dokonalosti má hodně daleko. O to je ale snazší si ji oblíbit. Kéž by už byla celá heptalogie celá hotová. =D Ale ne, já si ráda počkám, jen když to bude stát za to!... celý text

Mnich 2015, Matthew Gregory Lewis

Pokud jste četli Mnicha i Ďáblův elixíe (Hoffmann) a nacházeli v nich jistou podobnost, není se čemu divit. Tento román Gregoryho Matthewa Lewise totiž byl inspirací Hoffmannovi a jeho Ďáblovu elixíru. A hlavním hrdinou je v obou případech hříšný mnich. Opakovaně se tu v recenzích objevovalo označení knihy za příběh typu telenovel a já s tím přirovnáním souhlasím. Osudy hrdinů se tu vzájemně až neuvěřitelně prolínají, je tu tragická láska, tajemství, zcela jasný padouch s plánem na zničení neposkvrněné duše, nečekané rodinné vazby (i když tady jsem ji tušila od samého počátku) i dramatický závěr, který se předem taky dal docela očekávat. Bála jsem se toho, obzvlášť když jsem u Hoffmannova románu tak trpěla, ale světe div se, já se docela bavila. Ano, mohlo to být kratší a tím i svižnější, ale jinak to bylo docela fajn čtení. Poe a Stevenson byli sice v tomhle kole jednoznačně nejlepší, ale Mnich byl pořád významně lepší čtení než zbytek titulů, ač byl zároveň nejstarší (vyjma Záhad Udolfa, které jsem nečetla). Výtky pochopitelně mám, například básně, kterými je román proložen, mi vůbec nesedly, vývoj děje jen málokdy překvapil, ale v kontextu doby, kdy kniha vznikla, to je třeba brát s nadhledem.... celý text

Ukrajinské a ruské sešity 2022, Igort (p)

Dosud jsem si myslela, že v množství prolitých slz žádný jiný komiks nepřekoná Spiegelmanova Mause, ovšem spletla jsem se. Bezkonkurenčně ho předstihly Ukrajinské a ruské sešity z dílny italského výtvarníka a spisovatele Igora Tuveriho, který publikuje pod jménem Igort. A tohle si dejte, i když vás předem varuji, že je k tomu třeba mít pevné nervy a silný žaludek Vlastně se mi o tom nepíše snadno. Zhltla jsem to během jednoho večera, přečteno už mám pěkných pár dní a pořád mi kniha doma leží a já přemýšlím, jak na to, jak to shrnout. Protože je to bolavé čtení a nedokážu si představit, jak bolavé muselo být pro Igorta vyslechnout si takové lidské osudy a pak o nich kreslit a psát. To nejhorší totiž je, že se něco takového skutečně dělo. (A že se někde něco podobného děje dosud, případně dít by se v budoucnu mohlo ne, o tom nehodlám ani přemýšlet!) V první části najdete příběhy Ukrajinců o tom, jak se jim žilo za Sovětského svazu. V kontextu dnešního dění je to zajímavá a hlavně děsivý ilustrace toho, kam může dojít bezskrupulózní touha po moci z toho vážně mrazí, kam může bažení po moci zajít a jak se v tom všem potom ztrácí i poslední zbytky lidskosti. Druhá část je o tom, jak těžké je z pozice novináře pravdivě vypovídat o dění v Rusku a že kvůli tomu můžete levou zadní přijít o život. Někdo vypadne z okna, někdo podlehne novičoku, Anna Politkovská byla prostě a jednoduše zastřelena. Jako novinářka přitom chtěla jen pochopit, co někoho vede k páchání takových zvěrstev, jaká byla odhalena v Čečensku. (A k tomu mimochodem doporučuji taky Kočku a Generála od Nino Haratischwili.) Obrňte se, připravte si haldu kapesníků a mějte po ruce něco, do čeho můžete beztrestně vzteky uhodit, když bude nejhůř až se na to připravíte, zalistujte v Ukrajinských a ruských sešitech. Se zlomeným srdcem doporučuji.... celý text

Ďáblův elixír 2001, E. T. A. Hoffmann (p)

Tak zase jednou malé knižní trápení. Hecla jsem se, že si zase jednou přečtu vše ve stávajícím kole #klasikomilove a to znamená i Hoffmannův román Ďáblův elixír. Dočetla jsem, to ano, ale v průběhu jsem měla asi stokrát chuť hlavního hrdinu chytnout a praštit něčím po hlavě. A pozitivní vztah jsem si vlastně nevytvořila ani vůči autorovi, protože jeho rozvleklé vyprávění, které je navíc často i cyklické (jednu věc se dozvídáme z úhlu vícero postav, a to s minimem obměn děje). Skoro bych řekla, že je to psané bez jakékoli vstřícnosti vůči čtenáři, ale na druhou stranu je třeba si přiznat, že kniha poprvé vyšla v roce 1815, asi by tak bylo marné očekávat, že to bude svižné čtivo. Protagonistou je kapucínský mnich Medard, který podlehne svodům Ďábla a dá se na cestu hříchu. Vydá se za zdi kláštera, aby splnil jemu zadaný úkol, ale v tu dobu už zvažoval vzít kramle, takže jen využije situace a naprosto se zvrhne. Doslova. Četla jsem vydání, na jehož konci je k dispozici Medardův rodokmen, který on sám postupně v průběhu románu odkrývá. A postupně se ukazuje, že smilnění a obecně hřích jsou asi jistým dědictvím rodu. Pokud mě na knize přece jen něco překvapilo, pak je to rozhodně závěr, protože osobně jsem očekávala, že toho superhříšného mnicha dostihne poněkud jiný osud. A jestli jsem si mezi hrdiny někoho oblíbila, pak to byl ztřeštěný Peter Schönfeld neboli Pietro Belcampo. =) Zdlouhavé čtení bylo vedle spisovatelova stylu určitě podpořeno hutným textem, který je jen velmi málo členěn do odstavců a přímá řeč je tu jen výjimečně. Z celé knihy pak více než cokoli strašidelného čiší hlavně neukojitelný chtíč. A mimochodem: autor zemřel poměrně mladý bylo mu teprve 46 let, když ho skolila syfilis.... celý text

Introvertka chodí na terapii 2023, Deborah Tung

Průzkumník krabic a jiná důležitá kočičí zaměstnání 2023, Lisa Swerling

Utažení šroubu 1994, Henry James

Při štědrovečerním líčení děsivých příběhů nás na začátku knihy Douglas informuje o tom, že by mohl posluchačům posloužit také jedním takovým vypravováním, jen k tomu potřebuje rukopis, který vlastní rukou pořídila žena, jež vše, co sepsala, sama také prožila. Po několika dnech rukopis dorazí a z něj na čtenáře začne promlouvat guvernantka, která možná viděla něco, co jiní vidět nemohli, ale možná to taky celé bylo jinak. Henry James v novele svého čtenáře opravdu nijak nevodí za ručičku a nechává ho, aby si sám vytvářel obraz o popisovaném. Je to o to těžší, že nám to servíruje v první osobě z pozice oné bezejmenné guvernantky. Vidět však do hlavy někomu, kdo chvílemi působí jako pod vlivem nějakých omamných látek, jindy jako psychicky vyšinutá, pak zase oběť, to je úkol takřka nemožný. Je přesvědčená, že děti, které by měla vychovávat, jsou ve spojení s mrtvými, ale zdá se, že v takovém názoru zůstává osamocená. Přesto je rozhodnuta malou Floru a jejího bratra před nimi za každou cenu chránit. A pak ten závěr uf! Čekala jsem všechno možné, dokonce i zápletku ve stylu horrorového filmu Ti druzí, který mám strašně ráda, ale takový závěr jsem nečekala. Tohle rozhodně patří ke knihám, u nichž bych bez doslovu byla naprosto ztracená. Nepředstírám ale, že už jsem znalá a naprosto zorientovaná, toho jsem opravdu daleká. Pořád tak nějak nevím, co si o tom myslet, obzvlášť pak o oné guvernantce.... celý text

Počkej na moře 2022, Veronika Opatřilová

Tahle kniha má už teď jisté místo v mém výběru z nejlepšího letošního čtení. Tedy, já obecně moc romány, kde je tak moc v centru téma lásky, vlastně moc nečtu, ale Veronika Opatřilová si mě tímhle příběhem dokázala získat raz dva. A vlastně je úplně jedno, že je to o vztahu dvou chlapů, protože je to prostě o lásce, a to je něco velkého a mocného vždy, na podstatě těch, jichž se zmocní, vůbec nesejde. Ale v jednom přece jen hraje roli, že jde o stejnopohlavní pár zasazení do doby 60. let, kdy nastavení společnosti bylo o dost jinačí. Relikty nepochopení samozřejmě přetrvávají do dneška, ale tabuizace a stigmatizace už se hroutí, pomalu, ale jistě. O trochu komplikovanější se to může jevit, že si do oka padli student (ze Švédska) a profesor (anglické literatury), jenže i to se prostě stává a tipla bych si, že mnoho z vás si stejně jako já vybaví ve svém okolí případ, kdy se do sebe student*ka a profesor*ka zamilovali Ale zpět ke knize. Vztah oněch dvou protagonistů občas působil jako hra na kočku a myš, a když autorka z pozice mladšího ze zamilované dvojice popisuje pocity vůči svému milovanému, dokázala jsem se do něj naprosto vcítit a prožívala jsem to s ním. Oproti tomu profesor vlastně po celý román působí, jako by byl po jeho boku, ale zároveň stále mimo dosah. Tohle jsem si fakt užívala a pravidelně jsem si na čtení nacházela čas i přes dovolenou ve Skotsku, ačkoli většinou u mě na cestách knihy bývají až daleko na xté koleji. Tady jsem se pravidelně vracela na jih Británie, abych se dozvěděla zase o kus více. A samozřejmě jsem si dohledala ostrov Wight (i švédský Tynningö) a na oba bych se jednou taky ráda koukla. Tak už to bývá: když čtu skvělou knihu, mívám chuť se vydat na místa, kudy (na papíře) chodili její hrdinové.... celý text

Hora mezi námi 2017, Charles Martin

V práci (knihovně) jsme dostali nabídku poslechnout si zdarma jednu audioknihu ze seznamu několika desítek titulů. Z výběru mi nakonec oko padlo na román Hora mezi námi. Ne, nebyla to úplně moje běžná četba (byť do uší), ne, Charles Martin se nestane mým novým oblíbeným spisovatelem, ale co už K poslechu při domácích pracích to bylo docela dobrý. =) Tak nějak už od začátku, kdy se novinářka Ashley s doktorem Benem setká, tušíte, jak to s nimi dopadne. Já tajně doufala, že z toho nevzejde kýč, a mezitím jsem se snažila soustředit více na tu dramatickou a dobrodružnou část příběhu přesně to by totiž člověk od příběhu, jehož pointou je boj o přežití po havárii letadla v zasněžených horách čekal. Ale kdo by si tu chtěl vychutnávat popis krajiny, ten bude zklamán. A vlastně i to přežívání v divočině je tu tak nějak povrchně a technicistně popisováno. Ostatně brzy hrají prim především střípky vzpomínek ze života Bena, o tom, že se se svou ženou nepohodl, že se nevídají A mě ty jeho manželské peripetie vlastně moc nezajímaly, ale když pak nakonec vyšlo najevo, jak se věci mají, nebudu předstírat, že mě to nedostalo! Ashley, která se chystala vrátit včas na svou svatbu, mi zase ve své nerozhodnosti trochu lezla na nervy a velmi brzy jsem měla pocit, že se jí do vdávání vlastně ani moc nechce. No, nakonec jsem měla nejradši asi toho psa, který tam s nimi celou dobu musel trpět. =))) Jinak mám takové tušení, že Ben by skvěle zapadl do nějaké verneovky. Jestli mě u nich něco štvalo, byla to ta schopnost hrdinů obstát v každé situaci a poradit si s jakýmkoli teoretickým problémem. A Ben mě tím taky štval! A pak ten humor Ano, humor někdy člověka v blbé situaci fakt podrží, ale udržet si v takové prekérní situaci nejen smysl pro humor, ale taky takovou míru ironie a sarkasmu? Ne, tomu nevěřím. =))... celý text

Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (navíc 2 povídky) 2014, Robert Louis Stevenson

Aktuální klasikomilské kolo četby horrorů mi přineslo možnost dalšího rereadingu, tentokrát dnes už legendárního příběhu starého skoro 140 let. Podivný případ Doktora Jekylla a pana Hyda jsem si s sebou vzala do Edinburghu, kde se jeho autor, Robert Louis Stevenson, narodil. I když se děj knihy odehrává v Londýně, atmosféra hlavního města Skotska mi s tajemným příběhem nádherně ladila. Opakované čtení mě sice připravilo o napětí, ale rozhodně jsem se i tak vezla na vlně tajemna a ponurosti, kterou Stevenson umí zprostředkovat mistrně a znát je můžete i z jeho dobrodružných románů. Horror si sice představuji jinak, v klidu vás to ale nenechá. Pro mě tu ale největší roli hraje ten nesvár odehrávající se u hlavního hrdiny, onen věčný souboj mezi dobrem a zlem, který si často člověk musí vybojovat sám v sobě, než snad může čelit něčemu podobnému v mezilidských vztazích. Četla jsem vydání, které je obohacené o povídky Lupič mrtvol a Markheim, takže jsem s opakováním Jekyllova příběhu dostala i dva nové příběhy. Ty sice zdaleka nejsou tak tajemné, přesto jsou napínavé a jejich předností je navíc i svižnější vývoj děje. Lupič mrtvol si mě získal víc bylo to znepokojivé i lehce děsivé. Markheim měl překvapivější vyústění, ale pořád je to spíš kriminálka a ty já přece jen tak moc nemusím.... celý text

Kočka a Generál 2022, Nino Haratischwili

Když jsem se do románu Nino Haratischwili pustila, věřila jsem, že s takovým kvalitním čtivem překonám stávající čtecí krizi. Kočka a Generál má ale docela pozvolný rozjezd, což spolu s počtem stran znamenalo i pomalé prolamování mé krize. Zhruba v polovině už jsem ale měla jasno hned o dvou věcech trable s čtením jsou fuč a tohle bude jedna z nej knih, které jsem letos četla! Musí se nechat, že Haratischwili umí čtenáře docela dobře manipulovat. Je jako mazaná pavoučice, která před vámi pomalu splétá jednotlivé nitky, až se vám konečně spojí do celistvého mistrného kousku a vy zjistíte, že jste si v hlavě malovali jiný obrázek, než jaký měla celou dobu v plánu ona. A byť je to celé ponuré a bolestné, autorka (a je to jistě i značná zásluha překladatelky!) používá nádherný jazyk a četbu si prostě musíte užít. A ten konec! Nejprve mě zarazil, ale nakonec si myslím, že to je asi ten nej závěr, jakým mohl být děj zakončen. Já mám tenhle typ finiše ráda, ale chápu, že ne každému musí vyhovovat. V centru příběhu stojí jistý příšerný zločin, k němuž došlo před mnoha lety za války v Čečensku. Vlastně si říkám, že s ohledem na to, jak se dnes zase (nebo stále?) Rusko chová ke svým sousedům, je tohle velmi aktuální literatura. Jsem ráda, že jsou autoři, kteří podobné hrůzy připomínají, Haratischwili to přitom ilustruje na konkrétním zmařeném lidském životě, který se tu z pohledu ruské armády jeví jen jako nějaký opomenutelný vedlejší efekt Už Osmý život (pro Brilku) byl naprosto jedinečným literárním zážitkem a po Kočce a Generálovi už se těším na další a další knihy z pera autorky pocházející z Gruzie. Své příběhy vystavuje na skutečných dějinách a nenásilně člověka učí, její hrdinové rozhodně nejsou černobílí a jejich osudy jsou silné. Vřele román doporučuji a těm, kdo s ní ještě neměli tu čest, radím seznámit se i s Brilkou.... celý text

Zen žen: Jednou se tomu zasmějem 2022, Lenka Geislerová

Polibek múzy: Antologie ze severu Čech 2023, * antologie