SlamLenka přečtené 969

Klášter nejsvětějšího srdce 2017, Štěpánka Jislová

Co ti svírá hrdlo 2023, Chimamanda Ngozi Adichie

Možná i tím, že je sama poslední dobou píšu, začínám víc přicházet na chuť povídkám. Pokud jde ale o Chimamandu Adichie, od ní bych si asi klidně přečetla i nákupní seznam, protože pokud mohu soudit podle jejích mnou už přečtených titulů, ona prostě psát umí. I její povídkový soubor Co ti svírá hrdlo hodnotím velmi pozitivně a vřele jej doporučuji. Adichie nepotřebuje velký prostor, aby rozehrála čtivé a emotivní drama a pěkně si se svou hrdinkou pohrála, což mívá někdy až charakter hry kočky s myší. A o hrdinkách (tedy ženách) nemluvím omylem, protože mezi dvanácti povídkami v knize je jen jedna jediná, v níž nehraje žena tak úplně prim. I když Adichie vypráví o hrdinkách ze zcela odlišného prostředí, než v němž žiju já, daří se jí výjimečně dobře zpracovávat to, co je skoro pro všechny ženy společné – to, jak s nimi jednají muži. Právě oni většinou udávají tón a určují, kam se jejich příběh vydá. A tady nenajdete moc hrdinek, jimž by se jejich situace dala závidět Jestli mám nějaké konkrétní povídky vypíchnout jako ty nej, pak vám doporučím hlavně Americkou ambasádu, která ve mně rozehrála celou řadu emocí, a taky Niterný požitek – ty pro mě jsou nejsilnější. Ty slabší se v souboru hledají jen těžko. Tohle byla výborná kniha, kterou se mi Adichie zase jednou zapsala o něco hlouběji pod kůži a kterou vám moc a moc doporučuji.... celý text

Evropanka: Historky z Polesí 2023, Alexej Sevruk

Kdy jste naposledy brečeli u knihy? A kdy se vám to povedlo hned na samém jejím začátku, dříve, než jste se pořádně ponořili do podstaty příběhu? Mně docela nedávno Evropanku jsem rozečetla v rychlíku do Prahy a můžu vám říct, že se na mě otočilo hned několik lidí. Evidentně jsem štkala tak, že to nešlo ani přes hluk železnice přeslechnout. To vše kvůli neskutečně sugestivně popsané porážce prasete, v níž jsem si nemohla pomoct, abych s ním necítila. Troufnu si tvrdit, že s tím nesouvisely moje osobní zkušenosti z porážek, které jsem vídala jako dítě, ani to, že dnes (i kvůli těm traumatům z dětství) maso vůbec nejím. Ostatně to není ani nějak krvavě vylíčené, naopak je to spíš hrozně citlivě podané. Alexej Sevruk mě prostě zvládl rozbrečet tím stylem vyprávění, který se mi zažral pod kůži. Každý z nás někdy naslouchal monologu někoho staršího, kdo vypráví o tom, jak se žilo tehdy na vesnici – takové ty dlouhé a roztříštěné samomluvy, které jsou fascinující tíhou zkušenosti, ale také hutné a časem velmi náročné na posluchačovu pozornost, pokud se tedy nechce dostat do role pasivního přikyvovače, který ve skutečnosti vypravování ani nevnímá. A právě tak k vám ze stránek Evropanky promlouvá Marie. Právě pro onu hutnost to není úplně snadné čtení, navíc se Marie hned několikrát vrací k tíživým prožitkům osobním, rodinným i jiných osob z Polesí. A jak tísnivý dokáže být pohled do skutečné ukrajinské historie a do života staré ženy, která opustí svou vlast, to si snad dnes každý umí představit. Ne nadarmo má navíc román podtitul Historky z Polesí – Marie totiž opakovaně vykládá i o osudech řady vedlejších postav, takže se člověk musí plně koncentrovat, aby s jejím povídáním udržel krok. Román jsem si musela dávkovat, ale stále ve mně rezonuje a doporučuji ho, obzvlášť pokud máte rádi neobvyklé vypravěčské podání.... celý text

Severka 2023, Nina Špitálníková

Svědectví mě nadchlo, takže jsem se moc ráda zapojila do sbírky na Doniu, abych další tvorbu Niny Špitálníkové podpořila. Román Severka mi přišel s tím nejdivnějším (ač zároveň docela drsně pravdivým) věnováním a musím říct, že očekávání jsem měla velká. Prvně jsem ovšem narazila na velmi strojený jazyk, s nímž jsem z počátku hodně bojovala. Později problém zmizel (zvykla jsem si, nebo se jazyk změnil?), tak jsem se mohla soustředit víc na obsah a konečně se začíst. Docela zajímavá je pozice vypravěčky, která sama sebe staví do role obžalované, která má pykat za to, jak se chovala ještě v době, kdy žila ve své rodné KLDR. V důsledku tu ale vůbec nejde o obžalobu jedné severokorejky, ale obžalobu systému, který takové osoby produkuje. Ri Jŏ-Čŏng by totiž s největší pravděpodobností vedla svůj mladý život úplně jinak, kdyby nevyrůstala v nesvobodné zemi, jejíž obyvatelé jsou víceméně jen loutkami, které vedou jiní, protože v případě, že by se režimu „vymkli z rukou“, nedopadlo by to pro ně nejlépe. Na druhou stranu mi v hlavě Ri Jŏ-Čŏng vůbec nebylo dobře, protože i když jsem ji v kontextu prostředí, v němž vyrůstala, docela chápala, bojovala jsem s vlastní morálkou, abych ji neodsuzovala Pak ale přišel ten dovětek k jejímu příběhu a já se neubránila lítosti. Zatím mě více oslovuje Ninina publicistická tvorba, přesto jsem knihou mile překvapená, protože nejen že je to její románová prvotina, ale navíc je zajímavě koncipovaná. Bývalo by se mi líbilo, kdybych dostala více různých pohledů – třeba výpověď poškozené Kim Čŏk-U, která je tu bohužel jedinou protiváhou k obžalované, byla pro mě informačně obohacující. Každopádně je to velice dobrá kniha a Nině přeji, aby podobně dobře vyšla i Tota lítá! =)... celý text

Ráj 2023, Abdulrazak Gurnah

Udělení literárního ocenění je samozřejmě lákadlo, takže když letos nobelistovi z roku 2021 vyšel konečně román v češtině, musela jsem ho hned zkusit. Ráj je určitě zajímavý, ale bohužel musím konstatovat, že jsme se s Abdulrazakem Gurnahem asi moc nepotkali. Poměrně dlouho mi trvalo uvědomit si, co mě na příběhu tak rozčiluje, až jsem pochopila, že je to ta naprostá pasivita hlavního hrdiny. Dokud je Júsuf jenom klukem, dalo by se to i pochopit. Brzy je odtržen od rodiny, ocitá se v cizím prostředí mezi cizími lidmi a logicky je tak spíše pozorovatelem. Jenže jeho přístup k dění kolem sebe zůstává stejný po celou dobu jeho dospívání, mnohdy by navíc mohl aktivně zasáhnout, ale pořád zůstává tak nějak v pozadí a moc se neangažuje. Trochu aktivnější je sice v poslední části a ve vztahu k zahradě, ale ani tam není nijak významným aktérem děje, spíš jen loutkou, která se nechá příběhem provést. Africké prostředí, v němž se román odehrává, je ale fascinující a člověk si zase dělá obrázek o „jiném světě“ a o tom, co mohou jiní považovat docela za běžné. A v tomhle duchu je to docela znepokojivé čtení, ač těžko říct, jestli tyhle moje pocity nevyplývají prostě z mé „evropské zhýčkanosti“ – nebereme snad za běžné právě to, v čem žijeme, respektive vyrůstáme? Každopádně jsem Prostoru vděčná, že román opatřil skvělým doslovem, který mi trochu víc umožnil pochopit historické zasazení a souvislosti a asi se i zorientovat v symbolice Gurnahova jazyka. A to „asi“ tu nepoužívám náhodou. =)... celý text

Bludiště 2022, Jeff Lemire

Kterak jsem se asi (dočasně!) přesytila komiksy Nad tvorbou Jeffa Lemire jsem už dvakrát pěla ódu, proto jsem dala na doporučení a půjčila si u nás v knihovně i Bludiště. A bylo to skvělé, přesto jsem nebyla tak nadšená jako u předchozích dvou jeho knih. Čím to? Vážně nevím. Faktem je, že nenacházím nic konkrétního, co bych komiksu vytkla. Naopak výborná mi přišla ona červená nitka rozdrbaného svetru, která se příběhem táhne a Willa jím coby hlavního hrdinu provádí. Miluju staré a polorozpadající se svetry a sama jeden už notných pár let tahám. Opět je to perfektně strukturováno a téma je chytlavé, navíc to v sobě zase nese značnou dávku symboliky, která je poměrně univerzální, přesto velmi poutavá. Jenže s mými emocemi to tentokrát nezacloumalo Příběh je přitom o ztrátě, s kterou je pro člověka vždy nejtěžší se vyrovnat, tedy ztrátě milované osoby, zde dokonce dítěte – znáte něco bolavějšího? Při čtení jsem asi měla mít chuť fandit Willovi v jeho zoufalém bloudění a víře, že lze získat zpět to nejcennější, jenže já s ním sice držela pevně konec červené nitě, ale celou dobu jsem pochybovala Byla na vině určitá dějová čitelnost? Nemyslím si – ta je ostatně plně kompenzována skvělým zpracováním. Tak proč? Sama pro sebe tu záhadu budu muset uzavřít jako přesycení komiksovou literaturou, a tak si dám zase na pár měsíců detox. Ostatně i to nejlepší jídlo na světě člověku dokáže přestat na nějakou dobu chutnat, když se jím přejí. Radši si komiksy budu zase dávkovat po menších soustech.... celý text

Lovec draků 2007, Khaled Hosseini

Zase jednou jedna z dlouho odkládaných knih. Koupila jsem si ji loni těsně před odjezdem mého muže do Afghánistánu (ne, není voják, byl tam s humanitární misí), ale protože jsem se pak o něj během těch tří měsíců bála, neměla jsem odvahu se do toho začíst, přece jen to není nejbezpečnější země, že? Konečně jsem se tedy ke knize Khaleda Hosseiniho, amerického lékaře a prozaika afghánského původu, dostala. Lovec draků svým názvem může svádět k domněnce, že jde o fantasy čtivo, ale byť je to fantastický román, jeho příběh je zcela realistický a vychází ze skutečných poměrů v Afghánistánu. Mně to sice došlo až při bližším pohledu na obálku, ale co už =D Byť vám román naprosto upřímně doporučuji, se stejnou upřímností vás také musím varovat, že to místy není moc lehké čtení. Příběh je v první řadě o přátelství, ale také o pocitu viny, zbabělosti, osobní nedostatečnosti a o životě pod břemenem vědomí, že se člověk nezachoval správně. Naštěstí to však není jen černé a Amír, který je protagonistou příběhu, po letech dostane příležitost, aby v dětství napáchanou křivdu jistým způsobem odčinil. Pobrečela jsem si, opakovaně Protože nejhorší je zlo, které se děje dětem Až na jednu superhrdinskou pasáž, která mi přišla příliš vyhrocená, tomu vážně nemám do vytknout. A vyšla jsem z toho značně obohacená i co se týče znalosti afghánských poměrů a reálií. Za mě jedno velké doporučení a zároveň bych Afghánistánu přála, aby se stal klidnou, stabilní a prosperující zemí, ideálně také demokratickou (zvláště pak to přeju jeho lidu, především ženám) inshallah!... celý text

Načmáranec 2020, Serge Lehman

Hele, komiks, který jednou není od Jeffa Lemire! =))) Tentokrát jsem sáhla do jiných vod a sáhla po komiksu, který napsal francouzský spisovatel sci-fi Serge Lehman a výtvarně zpracoval švýcarský ilustrátor Frederik Peeters. (A jestli vám Lehmanovo jméno nezní francouzsky, bude to tím, že jde o pseudonym.) Jejich společné dítě nese název Načmáranec a bylo to pro mě zase jednou čtivo z docela jiného soudku. Když už čtu komiks, raději volím něco realistického, maximálně líznuté kapkou nadpřirozena. Tady to sice chvilku trvá, než se k fantasknímu světu dopracujeme, ale je přece jen docela značných rozměrů a do reality života trojice žen zasáhne fakt hodně. Na mě vlastně možná až příliš Nevím, jak čtete komiksy vy, ale já se většinou po pár prvních stranách, kdy se primárně soustředím hlavně na text, víceméně zcela ponořím do kresby a prožívám celý příběh hlavně skrze něj. Ne že bych přestala číst bubliny, ale hlavně se nechávám unášet atmosférou příběhu, kterou nasávám z výtvarného provedení. Zafungovalo to i tentokrát, takže jsem se docela rychle ocitla ve Francii. Ostatně ta francouzskost jsem z Maud, Betty i Clary cítila z každého Peetersova tahu v jejich tváři, stejně jako ze stužky cigaretového kouře, který se stránkami hojně prolíná. Zlo bylo na mě možná až zbytečně vyhnané do extrému, ale grafické provedení příběhu bylo vážně parádní.... celý text

Šarlatové písmeno 2022, Nathaniel Hawthorne

Bez nucení přiznávám, že nebýt chronický dočítač, asi bych to ještě během úvodu odložila. Příběh, jakým Nathaniel Hawthorne totiž román otevírá, je natolik nudný, zdlouhavý a s dějem samotného šarlatového písmene prakticky nesouvisející, že jsem se fakt nudila. Slavnostně ale mohu oznámit, že jsem se překonala a prokousala jsem se až k příběhu Hester Prynne, tedy ženy označené na hrudi výrazným vyšitým „S“ znamenající smilstvo. A vzhledem k tomu, že se děj románu odehrává v puritánské americké kolonii, asi chápete, že její osud nebyl zrovna lehký. Hypermorální společnost mě vždy dokáže rozpálit, tady je to ale jen pozadí celého příběhu. Ono to v sobě má ještě další dramatickou linku a k tomu mi přijde, že Hesteřina dcera Perla, která se z onoho smilstva narodila, je skoro démonizovaným zpodobněním toho takřka hrdelního hříchu. Inu, přemáhala jsem se a tak trochu litovala, že jsem si radši v americkém kole nedala reread mého milovaného Steinbecka. Přesto musím uznat, že to v sobě cosi mělo, minimálně po jazykové stránce to bylo fakt dobré čtení, ač zároveň nesnadné. Pokud mám vypíchnout to nejlepší z knihy, jsou to rozhodně ilustrace Mary Hallock Foote, které se objevily už ve vydání z roku 1878 ty jsem si nesmírně užívala, ačkoli místy tak úplně neladily s dějem (např. když byla Hesteřina dcera popisována jako osmiletá, ale vyobrazeno je dítě sotva čtyřleté), ale jejich propracovanost je úžasná. Nakladatelství jsem ale vděčná i za výborný doslov, který by podle mého u klasiky neměl chybět asi nikdy.... celý text

Jak tukoni zachránili strom 2019, Oksana Bula

Zubr si hledá hnízdo 2017, Oksana Bula

Medvěd nechce jít spát 2018, Oksana Bula

Jedlička se narodila 2019, Oksana Bula

Hledání dobré smrti 2023, Caitlin Doughty

Vnímáte také, jak se téma smrti ve společnosti většinou vyskytuje jen ve dvou extrémních rovinách? Na jedné straně tu je jistá fascinace, kterou můžeme pozorovat např. v podobě řady true crime podcastů, vlny knih o sériových vrazích a také významného podílu detektivních a podobně laděných románů na literárním trhu a jejich velké čtenosti. Jenže tam se nás ta smrt tak nějak netýká, to jsou příběhy jiných Jako protipól je strach ze smrti a její stále přítomná tabuizace umírá se za zavřenými dveřmi, moc se o tom nemluví, ještě snad abychom si sami plánovali, jak se s námi má naložit poté, co naše duše opustí naše těla. A přitom se to týká nás všech. Někdo o tom možná občas přemýšlí, ale znám jen minimum lidí, kteří svou představu sdílí se svými blízkými. Caitlin Doughty má jako majitelka pohřebního ústavu s tématem hodně zkušeností a letos jí u nás vyšla její druhá kniha pro dospělé Hledání dobré smrti. Autorka vás v ní vezme na rychlou exkurzi světem (do tří států USA a pěti dalších zemí), při níž vás seznámí s unikátními přístupy k nakládání s lidským tělem po jeho smrti. Najdete tu sterilní prostředí, v němž se můžete se zesnulým rozloučit zpoza skla, ale i národy, u kterých je běžné, že se zesnulými sdílí domácnost, než je konečně uloží na místo jejich odpočinku a i tam je pak navštěvují, mluví s nimi, starají se o ně a pořizují si s nimi fotografie. Ať už máte o svém posmrtném životě jakoukoli představu (třeba i žádnou), důležité je, abyste se s ní dokázali smířit s tím, co nás nakonec všechny čeká. Právě přijetí té nevyhnutelnosti je podle mého základ, ostatně je to přirozená součást našeho bytí, no ne? Za mě je to úžasná kniha a podobně skvělá je i ta Caitlinina předchozí, a to i navzdory poněkud bulvárnímu a zkreslujícímu názvu v češtině, tj. Tlouštíci hoří rychleji. A jsem zvědavá, zda u nás nakonec vyjde i Will My Cat Eat My Eyeballs?, v níž Caitlin odpovídá na dotazy dětí ohledně smrti. =)))... celý text

Ty chladné oči 2023, Scarlett Wilková

Co se vám vybaví, když se řekne chladné oči? Já si je asociuju s necitelností a neschopností (nebo dokonce neochotou) brát ohledy na jiné, proto se pod jejich pohledem cítím zpravidla nesvá. Scarlett Wilková takové oči přiřkla hlavní hrdince románu. A protože jsou u Neonily tak významným rysem, dokonce podle nich román pojmenovala. Ty chladné oči mě oslovily více než autorčin předchozí román, a to podle mě proto, že jeho hrdinka mi přijde mnohem jedinečnější a svébytnější než postavy v Až uvidíš moře. Neonila na mě sice prostřednictvím stránek nemohla přímo pohlédnout, přesto mě z ní místy mrazilo. Nejsilnější je pro mě určitě její příběh ještě z doby, kdy žila ve Smolensku. Když čtete, proč se rozhodla pořídit si dítě, uvědomíte si, že nejde o obyčejnou ženu. Její odhodlání za všech okolností i za každou cenu přežít, je obdivuhodná, ač z toho občas naskočí husina. Ať už je Neonila v Rusku, Německu nebo Československu, přesně ví, jak se postarat o to, aby se udržela v bezpečí a naživu. Rozhodně musím pochválit prolog, který mě bezpečně zaháčkoval a já potřebovala vědět víc. Epilog bych naopak klidně vypustila, ale zároveň mě ani neurazil. A výborné je především postupné odhalování toho, co se odehrálo na pozadí některých Neoniliných činů, například jak si ještě v Rusku opatřila koně na cestu. Scarlett Wilková vám totiž neřekne všechno hned a dokáže vás drobně překvapovat během celého románu. Moc zajímavé čtení, které ráda doporučuji.... celý text

Krámek s fantazií 2023, Tabitha Bird

Tak jsem se zase nechala nalákat na kočku na obálce i v příběhu. Naposledy to bylo velké zklamání, co se týče Krámku s fantazií, jsem naopak velmi spokojená! Příběh o kouzelném krámku, v němž jsou telefony, které vám umožní spojit se s těmi, kteří vás navždy opustili, zní neskutečně lákavě. Bála jsem se, že dostanu klišé, možná jsem měla strach i z případné podobnosti s kavárnou Funiculi funicula (série japonského spisovatele Tošikazu Kawaguči), která mě zase tolik nenadchla. Tabitha Bird ale napsala knihu, která mě svou magičností a alegoričností nadchla! A ano, na mém nadšení se určitě podepsala úžasná Nakládaná cibulka kdo by takovou krásnou kočičku nechtěl potkat? =)) Než jsem se do čtení pustila, nutně jsem samozřejmě přemýšlela nad tím, koho, kdo už není mezi živými, bych v kouzelném sluchátku z krámku chtěla slyšet. Odpověď jsem měla jasnou, ale až během četby jsem zjistila, že by to rozhodnutí podle logiky knihy vlastně nebylo na mně, ale právě na tom, kdo je na onom druhém břehu. Automaticky jsem se tam musela ptát, jestli by mi děda chtěl nechat vzkaz, že mi chce brnknout Tak jsem se dostala do situace, kdy nejen vyhlížím dopis z Bradavic, ale také čekám na svůj vzkaz, abych si přišla zatelefonovat do kouzelného Krámku s fantazií. Bylo to opravdu neskutečně milé čtení, a i když do jisté míry trochu předvídatelné, postavy i jejich příběhy jsem si oblíbila. Jo, Cibulku nejvíc, ale to mi snad Tabitha Bird odpustí. =) A ještě jedna pochvala: obálka od Barbory Žižkové je úžasná!... celý text

Sacculina 2022, Philip Fracassi

Trocha mrazení v příšerných letních dnech neuškodí, proto jsem sáhla po horrorovém čtení. Sacculina od Philipa Fraccasiho mi tedy konečně padla do ruky a byla to docela síla. Jack se konečně dostal ven z kriminálu, a jestli je něco opakem vězeňské cely, je to rozhodně širé moře. Způsob, jakým chce znovunabytí svobody oslavit, je docela pochopitelný Jack se spolu s bratrem Jimem, tátou a kamarádem Chrisem vydá na rybářskou výpravu. Co by se asi tak mohlo stát, když se pár chlapů vydá na moře a vezme s sebou pár piv? Možná nic. Možná se jen trochu opijí. Možná neuloví ani jednu ubohou čudlu. A možná taky narazí na něco úplně nečekaného a poklidná plavba po moři bude najednou v trapu. Pokud si předem nedohledáte, co se skrývá za slovem z titulu této novelky, a vyhnete se spoilerům a nápovědám z ohlasů těch, kteří už knihu četli, čeká vás napínavé, tajemné a ponuré čtení. Já sice pochytila pár náznaků, přesto jsem byla dost napnutá, když konečně přišlo na horrorové prvky. Tedy, to bylo něco! Vlastně nejsem fanda nějakých obřích monster nebo nějakých lekaček, mnohem raději se bojím postupně, nechávám se nejdřív znepokojit a strach se ke mně plíží, až mě chytí a já mám oči navrch hlavy. A tohle Sacullina zvládla skvěle! Možná to bylo od určité chvíle předvídatelné, ale zážitek mi to nijak nezkazilo. Naprosto dokonalá je ovšem obálka, která pochází z tvorby Terezy Laznové. Když jsem viděla obálky jiných jazykových vydání, je ta česká rozhodně nejkrásnější a já si ji zamilovala!... celý text

Potápěč 2021, Jeff Lemire

Vlastně ani nevím, jak to Jeff Lemire dělá, ale nějakým způsobem dokáže zajistit, že si mě jeho hrdinové neodvratitelně omotají kolem prstu. I Potápěč to zvládl naprosto dokonale a já se do knihy ponořila tak, že jsem vůbec nevěděla o světě kolem, prostě jsem jen potřebovala vědět, jak to s Jackem a jeho tátou dopadne. Na Lemirových postavách mi záleží, což se při vší úctě k mnoha autorům ne vždy daří zajistit i v rozsáhlých románech. Jemu ale stačí jen pár obrázků a vážně dobrá zápletka a má vás chyceného. Opět tu není žádný superhrdina a postavy jsou všechno jen ne jasně kladné a jasně záporné jsou to jednoduše lidé a řeší typicky lidské problémy, tedy převážně rodinu a vztahy. Potápěče Jacka čeká důležitý okamžik života má se stát otcem. Jenže stačí jeden podivný zážitek s nadpřirozenými okolnostmi a najednou je důležitější jiný otec, tedy otec Jackův. Ale o toho už před mnoha lety přišel Jack se ponoří do vzpomínek, které plně ovládají jeho bytí a otázkou je, zda se dokáže vymanit z minulosti a zaměří se na to, co ho čeká v budoucnosti. Zhltla jsem to během jednoho večera a moc doporučuji! Navíc se těším na další setkání s Jeffem Lemire a na doporučení Zdenky si určitě brzy přečtu i Bludiště.... celý text

Kateřina v říši kimči 2023, Kateřina Kang

Oblaka, stromy, trávy 2002, Jan Hlůžek