SlamLenka
přečtené 969
Zvon v jezeře
2024,
Lars Mytting
Tohle bylo taaak krásné! Mám asi pro severské prostředí slabost, ale vzhledem k tomu, že na trhu z těchto koutů Evropy proudí hlavně kriminální příběhy, nedostanu se do Skandinávie na stránkách knih tak často. Tady mě nalákala už anotace, i když samozřejmě jako vždy nedočtená, abych si náhodou nevytvořila falešnou představu, o čem román bude. =D A v neposlední řadě to byly pozitivní ohlasy. A těm jsem po dočtení taky musela dát za pravdu. Předně je to způsob, jakým je zde vykresleno prostředí – zadírá se do vás severský chlad a drsnost přírody, která na vás zvlášť v zimním období nebere žádné ohledy, a přesto to ve mně vzbuzovalo touhu zase se na sever vydat. I když dnes už to tam sice určitě vypadá jinak než na konci 19. století, kdy se odehrává tenhle příběh. Miluju svébytné hrdin(k)y a Astrid taková rozhodně je. Trochu snílek, trochu holka, která i přes mírné ostýchání nakonec říká to, co si myslí, a k tomu ještě zvídavá. S ní bylo snadné se sžít. Trochu těžší to pak bylo s dvěma mužskými protagonisty, Kaiem Schweigaardem a Gerhardem Schönauerem – moje pocity k nim se pohybovaly v nepravidelných vlnách soucitu a rozpaků, sem tam zaběhly i do negativnějších rovin. Hodnověrnosti jejich charakterů se ale ani u nich, ani u Astrid nedalo nic vytknout, a i když jsem ve finále tušila, jak to s nimi všemi dopadne, bylo to skvělé až do poslední stránky. Až když jsem román Zvon v jezeře začala číst, zjistila jsem, že jde o první knihu trilogie, čímž mi Lars Mytting radost neudělal, protože sérií už mám rozečtených až moc. Po dočtení už ale bezpečně vím dvě věci: 1) Zvon se dá v pohodě dá číst i jako samostatné dílo, 2) bylo to tak krásné čtení, že návrat do tohoto světa v budoucnu uvítám. Nalákalo mě to ale i k tomu, abych si zjistila víc o stávkových kostelech a zatoužila se podívat na druhou stranu Sněžky a kostel Wang, který tam byl v půlce 19. století přestěhován právě z Norska a který Larse Myttinga inspiroval k tomuto románu. Ten prostě jednou musím vidět naživo!... celý text
Ignis fatuus
2024,
Petra Klabouchová
Mlha. Aneb co nedokázal King, zvládla Petra Klabouchová. Fakt mám mlhu ráda, ale v posledních dnech mě poněkud znepokojuje. A může za to Ignis Fatuus. Něco se tam děje, tak tam pojďme poslat skupinku lidí a počkat, co se stane. Asi taková je výchozí situace režimem vybraných odborníků z různých oborů, kteří mají prozkoumat, co se to na Šumavě v oblasti řeky Křemelné děje. Je to oblast prolnutá záhadnou historií a legendami a významně poznamenaná i nedávnou minulostí, kdy z ní komunisté udělali mrtvé hraniční pásmo. Přičtěte k tomu atmosféru přírody, která si tu mezi mokřady, řekami a lesy vždycky dělala, co chtěla, a máte ideální prostředí na rozehrání pěkně strašidelného příběhu. Protože je to hororový román, asi vám nemusím nijak dlouze vysvětlovat, čemu tam asi tak bude muset ona průzkumná výprava čelit. Existují tedy bludičky? Nebo jsou ta podivná světla jiné povahy a vysvětlitelného původu? Ano, četla jsem to jen tehdy, když byl můj muž poblíž. =D Záznamy z vyšetřovacích spisů, jimiž je příběh expedice průběžně prokládán, my zprvu přišly spíš rušivé, pak jsem jim ale přišla na chuť, když jsem díky GPS souřadnicím mohla na mapách procházet reálná místa a pídit se po legendách a historii těch míst. Takové bádání mám ráda. A ještě jedna maličkost k okomentování – střídání vypravěčů. Asi by to na mě vše působilo ještě silněji, kdyby zůstalo jen u ich formy z pohledu Květy, ale chápu, že střídání postav (u jiných nikoli vyprávěno z jejich pohledu) umožňuje rozvíjet samostatně jejich linky a neházet vše na bedra jen té jedné. Ale zase tak moc mě to asi nerušilo. =) Co vám budu povídat… Jsem ráda, že už jsme si Šumavu s přespáváním na nouzových nocovištích prošli, protože teď by se mi tam spalo asi o fous hůř. Ale… Taky mě to trochu láká, víme? =D... celý text
Na konci dne
2024,
Claire Keegan
Takové maličkosti mě emočně i přes úsporný jazyk a rozsah knihy dostaly, takže jsem si moc ráda od Claire Keegan něco přečetla. Tentokrát to nebyla žádná velká nálož na city, i když jsou povídky z Na konci dne: Příběhy žen a mužů všechny o vztazích. Hodně jsem o nich ale přemýšlela. Soubor se otvírá s povídkou, po níž byla u nás pojmenovaná celá kniha. Začetla jsem se a měla pocit, že musím Cathala litovat, jenže postupem času jsem ho spíš nechápala. Skvěle je vám tu postupně odkrýváno, k čemu v jeho osobním životě došlo a jak. Byť sympatií ubývalo, jeho vztah k Mathilde mě přece jen nechal o něm přemýšlet jako o citlivém muži. Nejvíc mě bavil druhý příběh – Pomalá, bolestná smrt. Tam je totiž výborně vykresleno to, čemu se říká syndrom hodné holky. Představte si, že to jediné, co potřebujete, je klid na práci, ale někdo se k vám chce vloudit a uzurpovat si váš čas. Jste ten typ člověka, co ho odmítne, nebo pro něj napečete dort s ostružinami? Poslední povídka Antarktida byla za mě nejslabší a námět mi vlastně přišel docela béčkový a ze strany obou hlavních postav poněkud méně uvěřitelný (i když aspoň na straně jednoho z nich to asi bylo v souladu s jeho nastavením mysli. Vypravěčsky to ale (až na některé pro mě zbytečné odbočky) bylo zvládnuto perfektně, navzdory Jo, musela jsem přemýšlet nad motivací postav, nad tím, co si lidi občas vzájemně dělají a co si naopak odpírají, nešlo přitom jen o postavy z knihy, ale i o skutečné lidi kolem mě… Na tak malý rozsah v tom pro mě toho přemýšlení bylo fakt dost.... celý text
Příliš hlučná samota
1989,
Bohumil Hrabal
„Přečti si to,“ říkal kolega. „Já Hrabala moc nemusím.“ „Ale tenhle se ti bude líbit, fakt.“ Že já na něj dala… Že je Bohumil Hrabal velké jméno české literatury, neznamená, že se musí líbit všem. A jak mě nenadchnuly jeho dvě jiné knihy, které jsem si troufla číst (Obsluhoval jsem anglického krále, Morytáty a legendy), nezlepšil se můj vztah s Hrabalem ani po přečtení Příliš hlučné samoty. Samotný styl, který je prostě tokem vět, které přitom jen minimálně posouvají děj vpřed, spíše neustále odbočují, je za mě otázkou zvyku. Stačily dvě kapitoly a tak nějak jsem na to nasedla a vezla se, i když ne úplně radostně. Bokem tu hrdina vypráví anekdotické příběhy jiných, sem tam i úsměvných (třeba mladý a starý, s čepicí a bez), jenže ve mně pořád vězela otázka, proč se tím mám vlastně zaobírat? Navíc to, s jakou lehkostí popisuje ony příhody s lidmi, které znal, a s tím, co dělali zvířatům… A pak ten lis na papír… Ach jo. Uznávám, že záchvěvy nějakého toho soucitu s protagonistou probleskly. Láska k literatuře a dumání, změna postupu ve zpracování odpadového papíru – jasně, dokázala jsem ho litovat, ale přesto. Nakonec nejzajímavější pro mě byl nejasný závěr (s ohledem na interpretaci) a doslov, který aspoň něco z přečteného objasnil, přesto mě pro pábení nezískal. Náš rozhovor s kolegou pokračoval i po přečtení: „Jak jsi mi to mohl doporučit, když tam dělají zvířátkům takové věci?!“ „Jaké věci?“ (…) „Na to jsem úplně zapomněl.“ Ach jo. Takže pokud jste stejně jako já citlivější na hrozné věci, které se dějí zvířátkům, dejte si na Příliš hlučnou samotu pozor! I když tam tyhle hrůzy nehrají markantní roli (ve dvou případech tady jde dokonce jen o letmou zmínku), ve mně zůstávají vězet vždy velmi dlouho.... celý text
Jež se stala sluncem
2024,
Shelley Parker-Chan
V Jež se stala sluncem jsem se spolu s australskou autorkou tentokrát vydala do Číny, navíc Číny 14. století, kdy ji ve svých rukách drží Mongolové. Shelley Parker-Chan se ovšem nedrží zcela historie, naopak by mělo jít o historii alternativní, ovšem já jakožto tématu neznalá míru fabulace nedokážu posoudit. Nicméně co mě naopak baví, je téma postavení žen, proto si hrdinka velmi rychle získala moje sympatie. Žije jen s otcem a bratrem, v chudobě, kraji vládne hladomor. A zatímco jejímu bratrovi Ču Čchnug-povi je prorokována zářná budoucnost, její osud se zdá být prázdný. Když ale nakonec z rodiny zůstane naživu jen ona, rozhodne se přivlastnit si bratrův osud a vypraví se na cestu k jeho naplnění. Jasně že takové hrdince fandím, ať už se vydává za chlapce, ať už je v klášteře mezi mnichy nebo kdekoli jinde. Není přece nic horšího, než když vás společnost vnímá jako bytost dobrou jen k tomu, aby se provdala a byla po ruce svému muži. A přesto. Dívka-Ču nakonec o všechny moje sympatie svým chováním (hlavně v závěru) přišla, protože najednou jako by se z ní vytratila veškerá lidskost a nechala se zaslepit jen vidinou svého zářného osudu. Atmosféra knihy skvělá, výborně jsou vykreslené ony stíny, které si její úhlavní nepřítel Ou-jang vleče s sebou, dobře jsou provázané vztahy postav, jazyk románu je taky parádní. Ale Ču, proč? Jde o duologii a na román navazuje Jenž utopil svět a mně se do něj nechce. A pokud se do něj přece dám, bude to nakonec spíš kvůli hlavnímu záporákovi jedničky, tedy Ou-jangovi.... celý text
Nebojsy: Ženy, které měly odvahu stát si za svým
2021,
Pénélope Bagieu
Vzhledem k tomu, že já se ve svých bezmála 40 letech konečně naučila trochu ozvat, nepřestávají mě udivovat příběhy žen, které se za sebe umí a uměly postavit. Proto jsem moc a moc ráda, že se ke mně dostaly Nebojsy: Ženy, které měly odvahu stát si za svým. Tenhle skvělý komiks od francouzské kreslířky Penélope Bagieu představuje příběhy 30 žen na jejich cestě za tím, co považovaly či považují za smysluplné. A už jejich výběr musím pochválit, protože tu najdete jak ženy z více či méně dávné historie, tak i ženy dosud žijící, dokonce i některé (moje) vrstevnice. Navíc jich je jen pár opravdu notoricky známých (např. Tove Jansson, Nellie Bly, Betty Davis či Hedy Lamarr), takže se máte velkou šanci se seznámit se svými novými hrdinkami. Vše je sice s ohledem na komiksovou formu podané značně zjednodušeně, ale zase je tu pěkně využitý potenciál i pro vtip, a to dokonce i v případech žen, jejichž životy nebyly zrovna procházkou růžovou zahradou. Tak jako tak je ovšem podstatné hlavně poselství knihy, tedy že my ženy za to prostě stojíme, a i když to ženy v našem dnešním stále ještě převážně mužském světě často nemají jednoduché (a obzvlášť v některých místech světa, vzpomeňme třeba na poslední vývoj situace v Afghánistánu), stojí za to být silná a v rámci svých možností být nebojsou a jít si za svým. Takže Nebojsy doporučuji určitě všem, zdaleka ne jen ženám. Přečtěte si v nich třeba o mých oblíbených Las Mariposas, k nimž snad nikdy nepřestanu vzhlížet, nebo o strážkyni majáku Giorgině Reid. Inspirativní jsou ale všechny.... celý text
Jak voní tymián
2021,
Marcel Pagnol
Když se mluví o knihách, které nás přivedly k lásce k literatuře, mně se jako první vybaví román Jak voní tymián, i když to zdaleka nebyla první z knih, které jsem kdy přečetla. Rozhodně je to však jedna z těch, které se mi hluboko zaryly do srdce. Tentokrát jsem si ale román dala zcela výjimečně jako audioknihu – a do uší byla snad ještě hezčí! Ve skutečnosti to není jen román, ale románová řada. (V audioknize byly všechny v jednom.) Marcel Pagnol vás v nich bere do svých vzpomínek na počátek 20. století, kdy v Provence vyrůstal. Vypráví nám to pohledem chlapce, který zdaleka ještě všemu nerozumí, a tak to jen srší milým humorem. Mnohé z knihy jsem za tu dobu, co jsem ji četla, zapomněla. Třeba to, jak moc tu chodí na lov (s puškou i pastmi). Zrovna jsem si jela do Prahy nechat vytetovat orebici rudonohou a poslouchala jsem první část (Tatínkova sláva), ve které jim dvě tyhle roztomilé koroptvičky padly za oběť. „Jak se mi to tehdy mohlo líbit?“ pomyslela jsem si nejdřív. Ale pak mi došlo, že to s dneškem prostě nemůžu srovnávat. A když opominu ty jejich úlovky, které jim ovšem nesloužily jako trofeje, nýbrž jako obživa, vážně jsem si to celé moc a moc i po těch letech užila. Jak Marcel v knihách vyrůstá, přechází postupně od chlapeckých dobrodružství v přírodě k prvním láskám a gymnaziálním příhodám. S tím se trochu mění i styl vypravování, přesto si to zachovává humor a nadsázku. (Snad jen ono vypravování o době moru mě v tomhle směru moc neuspokojovalo.) Vracení se ke kdysi čteným knihám se občas nevyplácí, protože pohled na ně se může dost razantně změnit, ale tady to pořád fungovalo. Pokud Marcela Pagnola neznáte, zkuste to s Tymiánem – moc vám ho doporučuji.... celý text