• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Lorenzo I. Medicejský

Navštívení krásy – italská renesanční lyrika

„Krása vpuštěna na návštěvu a návštěva to byla vskutku lahodná. Renesanční poezie, alespoň některá, stále nezestárla, a tak dochází k oblažení našich duší i po stovkách let.“... celý text
— Liturgievpatek

---

Navštívení krásy – italská renesanční lyrika

„Krátké ale zároveň intenzivní navštívení italské renesanční lyrické krásy, co k tomu víc dodat.“
— Kuža007

---

Karneval

„Trochu jiný obrázek Lorenza Nádherného proti seriálu, kde buduje mocné bankovnictví a bojuje o vládu ve Florencii. Ve společnosti slavných osobností malířů a sochařů, kteří sdíleli nadšení pro krásu, popustil uzdu své vzletné múze Poezii, kde v romantickém duchu oslavuje pomíjivý čas lásky. Citace:" Triumph Bakcha a Ariadny "Jak je krásné zlaté mládí, třebas prchá napořád : Raduj se, kdo chceš být mlád! Nevíme, kam zítřek pádí." Italský naturel v plné síle.“... celý text
— Jaruš7

---

---

Italská renesanční lyrika

„„Na nebi vidím hvězdy, míhající a lesknoucí se víc než dosavad, jako by to byl třpyt těch živých svící, jež vídáváme milým v očích plát. ...“ (Torqauto Tasso) Sborník ilustruje tvrzení z předmluvy, že v italské renesanci básní každý. A tak se setkáváme s autory tak různorodými, jak jenom lze. Abych zmínila jen malou část, například světácký bouřlivák Guido Cavalcanti zní nečekaně dojemně v ballatě, kterou píše ve vyhnanství a se smrtí v plicích. Cecco Angiolieri se ve svých drzých verších posmívá Dantovi, zatímco ten píše básně plné utrpení a jaksi kosmické... veliké, nadpozemské, těžké. Francesco Petrarca se toulá po lučinách, aby na něm bližní nepozorovali strázně lásky. Múzicky nadaný holič Burciello poslouchá, jak se o něj hádají Poesie s Řemeslem, a Lorenzo Nádherný, který ho vyhnal z Florencie, sám prchá z trůnu do přírody, aby se mohl oddávat milostnému zadumání. „Nemohu nevidět v člověku mroucím Tvé věčné světlo bez veliké touhy.“ (Michelangelo) Angelo Poliziano, filosof světla a krásy, prožívá svoji šťastnou lásku (chvála bohu, konečně někdo!), kdežto Lodovico Ariosto sní o sladkosti smrti. Krásná Benátčanka Gaspara Stampa přednáší lyrickou kroniku svých neopětovaných, nadlidsky vášnivých lásek za doprovodu loutny — a završuje je v podstatě barokní pointou, když nachází centrum securitatis v Kristu. Michelangelo se v nádherných, ušlechtilých, gigantických a bolestných verších také rozpřahuje k baroku, když od tělesného směřuje k duchovnímu. Snad nikdo jiný nedokáže básnit o bolestech páteře a o lidské moči tak, aby vytvořil jímavou krásu, jako to dělá on. Giordano Bruno se vysmívá pámbíčkářům. Torquato Tasso evokuje v čarokrásných, hudbou zaznívajících verších louky postříbřené měsícem a zkolébaná moře. A fráter Savonarola, můj milovaný náboženský fanatik, káže k lidské duši: „... Slyšíš boží hlasy z Bibbony a z Prata, není ti však asi žádná řeč už svatá. Tvoji mysl láká hřích a bláto; hle, a za to trest jde ze všech stran. ...“ Napodobovala jsem Petrarku a Lorenza a toulala jsem se s touhle knížkou po lukách a u vod. Recitovala jsem si svého Savonarolu (který mě fascinuje ještě víc než dřív od doby, kdy jsem se ve Florencii podívala do očí jeho soše). A podivovala jsem se, jak příhodně mi Gaspara Stampa mluví z duše: „Přešlo již osm dní, pro mne však celé věky, a od vás nedošlo dosud, žel, ani řádky. ...“ Přesně tak. A dokud ty řádky nepřijdou, odmítám číst něco jiného než renesanční díla a myslet na něco jiného než na Itálii.“... celý text
— JulianaH.

---

Karneval

„„Vy, vzácné dámy, vyšňoření mladí, kdo jste se k zpěvu shromáždili sem, své dny si utrácejte šťastně, rádi, vždyť mládí odchází krok za krokem: Prosím vás pro ten sladký žár, co v něm kdekteré srdce hoří, zaniká.“ Milostná a erotická lyrika florentského vladaře. Nezastírám, že radši bych si přečetla jeho písně náboženské nebo jeho petrarkovské sonety (a mrzí mě, že sbírečka obsahuje jen malou, tematicky vymezenou část jeho tvorby). Ale i taneční a karnevalové zpěvy se k seznámení s Lorenzovou tvorbou, osobností a dobou hodí. Co se týče erotických námětů, překvapilo mě, jak otevřeně k nim přistupuje. Na druhou stranu tím alespoň vybočil z řady ostatních milostných lyriků a ve výsledku pro mě byl mnohem snesitelnější než třeba Pierre Ronsard. „První radost, kterou Amor dává: Hledět do dvou očí, když v nich zraje něžný cit a zář v nich zažíhává, vidět rty, když na nich úsměv hraje, ušlechtilé způsoby — a pravá rozkoš — chůzi, jako když jde z ráje; pohyby a gesta, hrdlo, paže — tím se jemné srdce nejdřív sváže.“ Do Lorenzovy radosti z krásy a lásky se mísí žal nad jejich křehkostí, pomíjivostí a zmarem. Jeho Memento vivere! je zároveň výzvou pro čtenáře, aby přezkoumal svůj život a posoudil, jestli nemarní vzácné hřivny svých dní. I z nejrozmarnějších písní jemně dýchá stesk. – Lorenzo, vladař-básník (a učenec, mecenáš a bankéř), mě utvrzuje v přesvědčení, že renesance je nejkrásnější epocha lidských dějin.“... celý text
— JulianaH.