• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 21 knih

Nové komentáře u knih Michelangelo Buonarroti

Navštívení krásy – italská renesanční lyrika

„Krása vpuštěna na návštěvu a návštěva to byla vskutku lahodná. Renesanční poezie, alespoň některá, stále nezestárla, a tak dochází k oblažení našich duší i po stovkách let.“... celý text
— Liturgievpatek

---

Navštívení krásy – italská renesanční lyrika

„Krátké ale zároveň intenzivní navštívení italské renesanční lyrické krásy, co k tomu víc dodat.“
— Kuža007

---

Michelangelo: Titan a člověk

„Kniha je rozdělená do několika části. V první jsou uspořádány Michelangelovy básně, zabírají větší část publikace, pak následuje Výbor z Michelangelových listů - jeho sláva a bída ve vlastních svědectvích, Vládce slova a Vládce hmoty. Lidstvo mělo obrovské štěstí, že se takový člověk narodil a dokázal svou pracovitostí a píli využít svého geniálního talentu. V knize jsem si prohlédla sedmnáct vybraných fotografií a skic z jeho díla a také neskutečně úhledný a krásný rukopis - Rukopis jeho znělky na Danta.“... celý text
— Filomena1961

---

---

Luk

„Veľmi krásna zbierka básní, ktorá na tú dobu, od tak známeho umelca, očarila, a donútila ma rozmýšľať nad jeho tvorbou.“
— Peter74

---

Požár smyslů

„Michelangelova poesie je nádherná, těžká a osobitá. Osobitá v tom, že jeho sonety, madrigaly, kanzóny, tercíny atd. nezachycují pouhé dojmy nebo popisy, nýbrž myšlenky, a to závažné. Autor v nich uvažuje mimo jiné o reinkarnaci (zrodí-li se jeho milá v novém těle, bude mít slitování s jeho toužebným mřením, protože sama už poznala smrt?) nebo o platónské ideji krásy (ve Vittorii Colonně a Tommasu Cavalierim miluje mnohem víc než stín smrtelných půvabů — totiž Krásu samu). Jako člověk uvadající renesance a nastupujícího baroka je rozervaný antinomiemi (ohně a ledu, života a smrti, ošklivosti a krásy, hmoty a ducha) a paradoxy; věčně se potácí od drásavé vášně k bolestnému zmrtvění, ustrnutí, ochabnutí; od naděje v lásku k hrůze z hříchu a zatracení. A – jako většina opravdu zbožných lidí – občas nahlíží do propasti hereze. Třeba když klade milovaného Tommasa vedle boha: „... Dvojnásob srdce by se rozjásalo, zírajíc prostřed kůrů andělských s Bohem i boha těch svých zdejších lích.“ Důvody, proč se mi sbírka četla ztěžka (a proč jsem tudíž ve společnosti Michelangelovy deprese strávila tři celé dny), jsou dva: jednak závažnost a drtivost jeho témat, jednak přebásnění Pavla Eisnera. Jako vždycky geniální a jako vždycky obtížně srozumitelné, parnasistické a nic nedarující. — A nevadilo mi věnovat mu všechny ty hodiny navíc. Michelangelova bolest alespoň neplašila moje vlastní nálady. A jeho osobnost jako celek je vzácný společník, zjev ušlechtilé lidskosti, citlivosti, nevypočitatelné geniality, dobroty a vznětlivosti, přesně jako Beethoven. (Umělcovy kresby a úryvky z jeho dopisů, připojené na konci, to potvrzují.) „Jen v živém kameni a z moci umění žít může v letu let to její líce; oč mělo by ji nebe zvěčnit více, když socha dílem mým je, ona dílem Jeho? Ne z rodu lidí, božské zjevení, ne mně jen – pro všechny už zřítelnice. A zmizí přec, host času prchavého, a neposkytne všeho daru svého, když zbude kámen, ji však urve tma. Kdo pomstít sílu má? Jen příroda, když dílo zůstane jejího zplozence, však její odvane.““... celý text
— JulianaH.