• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Komodor - Patrick O'Brian

Po dlouhém a strastiplném dobrodružství ve Velkém jižním moři se kapitán Jack Aubrey a Stephen Maturin vracejí do Anglie, každý do zcela odlišné životní situace... detail knihy

Nové komentáře u knih Patrick O'Brian

Rub medaile

„Kdo četl předchozí díly, tak už ví, do čeho jde. Protože tady je vlastně jen více téhož. Což ale naštěstí vůbec nevadí. První půlka odehrávající se na moři je tradičně suprová. Druhá půlka knihy se odehrává na souši. Zde se opět potvrzuje, že Jackovo štěstí na moři se mu na souši nedaří opakovat. Tentokrát se pouští od obchodu na burze a jak se dá očekávat, nedaří se mu tak, jak by si asi přál. Po autorově poznámce na začátku knihy jsem tedy čekal, že soudnímu procesu bude věnováno více prostoru. Stephenova špionážní linka a jeho cesta s Thomasem Pullingsem jsou rozhodně taky fajn. Celkově je tedy Rub medaile další velmi kvalitní zážitek.“... celý text
— schmell

---

Picasso: Životopis

„Strašlivě obtížně čtivá kniha - při jejím zdolávání si připadám, jako bych se prodírala hustým mlázím, O'Brian je opravdu důkladný... Zajímavé je, že v té knize není jediná fotografie, jediný obraz (kromě hřbetu knihy a přebalu). z časopisu Pèl i Ploma (který sponzoroval výstavu Picassových a Casasových obrazů v jedné galerii v Barceloně), kde v roce 1901 napsal jistý Utrillo (člověk, jehož názor měl svou váhu): "Picassovo umění je nesmírně mladistvé, je dílem vnímavého oka, jež neodpouští lidem naší doby žádné slabosti, a zároveň odhaluje i krásu ošklivosti, krásu zachycenou se zdrženlivostí a s mírou člověka, který maluje, protože vidí, a nikoli pouze poněvadž dokáže trefit podobu po paměti. Pastely jež jsou tu vystaveny..., jsou pouze jednou stránkou talentu mladého Picassa, umělce, jehož tvorba sice vyvolá značné spory, dočká se však přesto i ocenění mnoha lidí, kteří odmítají zavedené formy a hledají umění ve všech jeho projevech... Náš časopis se hluboce sklání před zavedenými umělci, jejichž práce je záslužná, a rovněž dělá vše, aby pomohl v počátečním rozletu těm, kdo se mohou stát významnými osobnostmi budoucnosti." Poté, co připomněl, že v Paříži Picassovi pro jeho vzhled přezdívali "malý Goya", Utrillo pokračoval dál: "Doufáme, že tato fyzická podoba obstojí ve zkoušce času, a srdce nám napovídá, že se nemůžeme mýlit." Když Picasso v červnu 1901 přijel podruhé do Paříže, dojednal mu tam přítel Manyac výstavu v rue Laffitte v galerii pana Ambroise Vollarda: Tento muž patřil mezi významné postavy pařížského světa obchodníků obrazy - ošuntělý, zarostlý, zaprášený a nápadně ponořený do vlastních myšlenek. Byl jedním z mála těch, kdo se spíš než v obchodování obrazy vyznali v samém malířství, a i když nepohrdl nějakým tím ziskem, přesto měl mnohem raději živé umění své doby. Opravdu předběhl tehdejší vkus natolik, že komerční úspěch jeho galerie hraničí se zázrakem, obzvláště vezmeme-li v úvahu, že měl v povaze tak málo z obchodníka. Gertruda Steinová musela vyvinout značné úsilí, chtěla-li si od Vollarda koupit nějaký obraz, a vylíčení galerie z jejího pera je obzvláště přesvědčivé: "Bylo to neuvěřitelné místo. Vůbec nevypadalo jako galerie, v níž se vystavují a prodávají obrazy. Uvnitř stálo několik pláten obrácených lícem ke zdi, v jednom koutě byly v nesourodé směsici naházeny velké a malé obrazy a uprostřed místnosti stál rozzářený obr. To byl Vollard, když měl dobrou náladu. Když byl skutečně bez nálady, opřel se celým svým mohutným tělem o skleněné dveře vedoucí na ulici, dal si ruce nad hlavu, přidržoval se oběma dlaněmi horních konců portálu a hleděl ponuře do ulice. Pak ovšem nikoho ani nenapadlo, aby vstoupil dovnitř."“... celý text
— ornemalin

---

Purpurové moře

„Stárnou nám, hoši, stárnou. Není divu, po všech těch letech a událostech. Ale jinak vše zůstává při starém dobrém: "Toho večera začali svým velmi starým oblíbencem. Duetem pro housle a cello v c moll Jiřího Antonína Bendy, a hráli ho neobvykle dobře. Hodně to souviselo s klidnou palubou pod cellem, hodně to souviselo s radostným srdcem za skřipkami. A dovedli by duet do mimořádně dobrého závěru, kdyby dovnitř nevtrhl Killick a nezakopl o stoličku, kterou kvůli podnosu neviděl, a jejich večeři zachránil jen zázračným žonglováním."“... celý text
— ornemalin

---

---

Clarissa Oakesová

„Jako doslov tentokrát vynikající text ROMÁNY O JACKU AUBREYM - REDAKČNÍ KOMENTÁŘ - RICHARD OLLARD - tento esej byl poprvé publikován v knize 'Patrick O'Brian: Critical Appreciations and a Bibliography' editora A. E. Cunninghama, Britská knihovna, 1993. Malý úryvek tohoto eseje - se srovnáním O'Briana s C. S. Foresterem: 'Právě touto bohatou vrstevnatostí překonává O'Brian C. S. Forestera, s nímž ho mnozí budou srovnávat, pokud jde o bitevní scény. Nejblíže se dá snad srovnat s kapitánem Marryatem, velikánem námořního románu, který osobně sloužil jako kadet pod Cochranem na fragatě L'Imprieuse. Její vynikající a odvážné kousky inspirovaly skoro každého spisovatele takových příběhů. Rozhodně přitahovala jak Marryata, tak O'Briana. A silná stránka obou spisovatelů (kterou Forester nemá) je humor, jak ve vyobrazení postav, tak v obecném smyslu pro komedii života. Co se týče zápletky a výstavby příběhu je O'Brian mnohem lepší umělec. To prastaré vypravěčské umění, tak přezíravě pojednáno v Aspects of the Novel od E. M. Forstera, se nedá ničím nahradit nebo vynechat. Tyto zvláštní vlastnosti O'Brianových knih slaví takový úspěch, protože spočívají právě na tomto základě.' A ještě kousek z Clarissy: Netušil ani to, že Martin učí paní Oakesovou hrát na violu; zjistil to až za několik dní. Na záď totiž dolehlo skřípání ještě neladnější než obvykle, zrovna když se Jack a Stephen chtěli pustit do duetu od Clementiho, jedné z mnoha partitur, které je vytrvale provázely přes půlku světa. "Bože," pronesl Jack, "už jsem slyšel od chudáka Martina nejrůznější žalostné úpění, ale nikdy na všech čtyřech strunách najednou." "Podle mě je to paní Oakesová," odpověděl Stephen. "Už nějakou dobu se ji snaží naučit na ten nástroj hrát." "To jsem vůbec nevěděl. Proč jsi mi to neřekl?" "Neptal ses." "Má nějaký talent?" "Vůbec žádný," odtušil Stephen. "Buď tak hodný a nepokoušej se, opakuji, nepokoušej se schovat si moji kalafunu do kapsy."“... celý text
— ornemalin

---

Muškát útěchy

„Je to pořád stejná radost, počteníčko, žádný bezvětří. Seděl tam značnou dobu: dvakrát ucítil, jak se ráhno pod ním pohybuje, když ho natáčeli přesněji na vítr. A během jeho rozjímání pokračovala dělostřelba, i když ze strany Muškátu méně nadšeně, protože se stále delšími prodlevami. Čas ubíhal: rozkazy, údery kladiv ve středolodí, zvuky lodě plující bez zvláštního spěchu: pravidelné kolébání a houpání, tady nahoře zesílené, ale ne tolik, aby mu to rušilo myšlenky. Dole zazněly tři údery na zvon. Některé více či méně oddělené části jeho mysli si řekly: "Tři údery první psí hlídky," a při těch slovech se mu vrátila aspoň trochu lepší nálada. Připomněla mu odpověď Stephena Maturina na otázku: "Proč se říká psí hlídka?" - "Protože je kupírovaná," což Jack považoval za nejlepší vtip, jaký v životě slyšel. Nesmírně si ho cenil a často, možná až příliš často, tu historku vyprávěl, i kdy pomalejších džentlmenům v posádce, a dokonce někdy i manželkám členů námořnictva bylo nutno připomenout, že psí hlídky jsou značně kratší než ty ostatní. Kupírované. Mají krátký ocas. Ta odpověď zazněla před spoustou let, ale časem mu připadala stále lepší a teď ho přiměla k úsměvu, když se zhoupl z ráhna, chopil se přenosného zadního stěhu a lehce po něm sklouzl dolů a doskočil na přední palubu. Cestou po ochozu na zadní palubu si všiml dvou nových děr v hlavní stěhovce a uviděl, že Fielding a bocman pilně pracují s kladkostroji, aby člun-vějička bylo možno v příslušné chvíli spustit na vodu. "Jak si vedeme, pane Richardsone?" zeptal se a ohlédl se po Cornélii v dálce. "Osm uzlů při dvou úderech, pane - doháněla nás a znovu zasáhla levoboční záďovou galerii, takže jsem více přitáhl šoty." "Zatracená záďová galerie. Pořídil jsem si tam nové umyvadlo. Nové porcelánové umyvadlo, mimořádně elegantní." "Ano, pane. Přejete si znovu vypustit log, pane?" "Ne, už je skoro konec hlídky." Ta trocha oparu, která byla na západním nebi, začínala rudnout - nabírala jemný zlatý a růžový odstín - a slunce viselo sotva na vlastní šířku nad mořem. Jack se pronikavě zahleděl přes bok a na brázdu za lodí: byl si skoro jistý dalším sáhem navíc, ale přání snadno může být otcem, matkou nebo celou famílií myšlenky, takže odpověděl: "No, asi ano. Za světla je mnohem snadnější odečítat přesýpací hodiny." "Osm uzlů a přesně jeden sáh, pane, jestli ráčíte," hlásil za několik okamžiků Reade, kadet hlídky. Při jeho slovech Cornélie vystřelila a koule zdvihla gejzír necelých padesát yardů za zádí: Francouz s nimi držel krok. "Tak to je povzbudivé," řekl Jack. Zůstal a díval se, jak slunce zapadá, a v krátkém skvělém záblesku se objevila silueta francouzské lodi. Když šel o pět minut později do podpalubí, od východu se už přes moře kradl soumrak a měsíc se vylupoval. "Pane," ozval se Killick u paty schůdků, "přestěhoval jsem vám věci na spací do kajuty po nebožtíkovi panu Warrenovi. Kterýžto pak Seymour je radostí bez sebe, že bude bydlet v kadetský ubikaci, dokud nebude vaše místo na spaní zase v pořádku." Killickova tvář měla onen kamenný výraz, jaký měl vždy, když v sobě buď dusil něco, co je pravda, nebo naznačoval něco, co pravda není, a Jack věděl přesně, ... - a takhle vyprávění plyne a člověk má pocit, že se dívá na film. I když - když Weir se scénáristou (jeho jméno si ctění zájemci jistě snadno zjistí, zajímá-li je) chtěli spíchnout příběh filmu, nejdříve skoupili všech 20 (nevím, jestli tehdy ten nedokončený 21. byl již vydán) dílů série, četli je a papírky si zakládali místa, ze kterých pak ten film poskládali. V O'Brianových knihách totiž toho příběhu je mnohem méně, než by se čekalo. Pořád se něco poklidně děje, ale filmovou povídku z toho jen tak nevytáhneš - a pak najednou - prásk! Surprise! a ještě trocha Killicka (kdo by nemiloval Killicka, tu starostlivou kvočnu): Vešel Killick a zůstal stát mezi dveřmi, funící a s nevrlým výrazem. Nevšímali si ho, zabraní do svých dopisů. Přišel až ke stolu a pošoupl několik nožů a vidliček, zcela zbytečně a zbytečně hlučně. "Vypadni, Killicku," řekl Jack, aniž se ohlédl. "Killicku, přetrhl jsi mi myšlenky," přidal se Stephen. "Kterýžto jsem přišel jenom říct, že kuchař připálil polívku a doktor ještě není oholenej, a vaše blahorodí si rozlilo inkoust na kalhoty, vaše jediný slušný kalhoty." Jo - a ještě něco: Linda Bartošková na Hrad!“... celý text
— ornemalin