ornemalin komentáře u knih

Petra Hůlová, které v závěru knihy autor děkuje za to, že knížku dvakrát pečlivě přečetla, udělala z ní srozumitelný text a inspirovala ho svými komentáři k jejímu dopisování:
"Na některé Trachtovy obrazy z operačních sálů provizorních afrických nemocnic nikdy nezapomenu. Síla autentického prožitku se v jeho případě snoubí s vypravěčským talentem a výsledek bere dech."
Za sebe dodám:
111333/2700

(často jsem si při čtení téhle knihy vzpomněla na jinou, mnohem temnější Přísahu Hassana Bajeva..)

1 01.02.2025

Vestigia nulla retrorsum

Za dne neposkytuje velice řídký vzduch vysokých And téměř žádnou ochranu před ostrým sluncem a v noci je hvězdný svit stejně nerušený. V těchto pohořích se člověku nabízí lepší pohled na noční oblohu než kdekoli jinde na zemi, a proto se zde nachází tolik mezinárodních observatoří, které využívají vysokou nadmořskou výšku. Zjistil jsem, že nebeská klenba je dokonale inkoustově černá a jasně z ní plane Mléčná dráha, jako by Apollón po nebi rozstříkl štětcem bílou barvu. Známá souhvězdí se ztrácejí mezi statisíci milionů hvězd naší galaxie, které jsou najednou vidět. S ohromením jsem zjistil, že při pohledu pouhým okem nejsou v Mléčné dráze vůbec žádná tmavá místa. Mimo hlavní kotouč galaxie září ze tmy další hvězdy, intenzivně, nepřetržitě a jasně. Dokonce i bez měsíce je v noci dost světla, aby člověk mohl bez potíží kráčet pěšky po cestách a pěšinách.

ale samozřejmě také:

"Tak dobře, ty zatracenej ptáčku, jdeme na to! Být musím krutý, laskav býti chtěje!"

4 25.01.2025

Tohle mě fakt nadzvedlo - a navíc se tohoto - ne, nebojím se to říci - faux pas! - dopustila žena!!! - totiž Magdalena Sodomková ve svém článku Tajemství strojopisu v magazínu LN, když napsala: ... s Foglarem, na jehož dobrodružných příbězích vyrostlo několik generací českých a slovenských mužů. ... !
- no nic, nebudu se v tom dál vrtat, je to bulšit - ale článek je velice zajímavý, nejraději bych ho sem opsala celý, abyste si taky užili... tak aspoň něco málo:
Jednou se student (Maurer) toulal po Ledeburských zahradách, přiléhajících k Pražskému hradu, a najednou tam zahlédl, jak spisovatel (Foglar) sedí s batůžkem na lavičce a píše.
"Zeptal jsem se ho, co tam dělá, a on že tam chodí takhle psát už třicet let. Co tam prý dělám já. Já jsem si do těch zahrad - býval tam klid, ani noha - chodíval malovat... Měli jsme takové společné vody," vzpomíná Maurer.
nebo
Když student přišel s magnetofonem k činžáku v Křišťanově ulici naposledy, psal se rok 1985. U zvonku visela cedulka: "Ráno před devátou a večer po osmnácté hodině už nemám možnost přijímat návštěvy čtenářů. Předem nesmluvené návštěvy neprodlužujte na dobu delší než deset minut, těžce narušují můj denní pracovní režim, který musím dodržet."

1 24.01.2025

Strašlivě obtížně čtivá kniha - při jejím zdolávání si připadám, jako bych se prodírala hustým mlázím, O'Brian je opravdu důkladný... Zajímavé je, že v té knize není jediná fotografie, jediný obraz (kromě hřbetu knihy a přebalu).
z časopisu Pèl i Ploma (který sponzoroval výstavu Picassových a Casasových obrazů v jedné galerii v Barceloně), kde v roce 1901 napsal jistý Utrillo (člověk, jehož názor měl svou váhu):
"Picassovo umění je nesmírně mladistvé, je dílem vnímavého oka, jež neodpouští lidem naší doby žádné slabosti, a zároveň odhaluje i krásu ošklivosti, krásu zachycenou se zdrženlivostí a s mírou člověka, který maluje, protože vidí, a nikoli pouze poněvadž dokáže trefit podobu po paměti. Pastely jež jsou tu vystaveny..., jsou pouze jednou stránkou talentu mladého Picassa, umělce, jehož tvorba sice vyvolá značné spory, dočká se však přesto i ocenění mnoha lidí, kteří odmítají zavedené formy a hledají umění ve všech jeho projevech... Náš časopis se hluboce sklání před zavedenými umělci, jejichž práce je záslužná, a rovněž dělá vše, aby pomohl v počátečním rozletu těm, kdo se mohou stát významnými osobnostmi budoucnosti." Poté, co připomněl, že v Paříži Picassovi pro jeho vzhled přezdívali "malý Goya", Utrillo pokračoval dál: "Doufáme, že tato fyzická podoba obstojí ve zkoušce času, a srdce nám napovídá, že se nemůžeme mýlit."

Když Picasso v červnu 1901 přijel podruhé do Paříže, dojednal mu tam přítel Manyac výstavu v rue Laffitte v galerii pana Ambroise Vollarda:

Tento muž patřil mezi významné postavy pařížského světa obchodníků obrazy - ošuntělý, zarostlý, zaprášený a nápadně ponořený do vlastních myšlenek. Byl jedním z mála těch, kdo se spíš než v obchodování obrazy vyznali v samém malířství, a i když nepohrdl nějakým tím ziskem, přesto měl mnohem raději živé umění své doby. Opravdu předběhl tehdejší vkus natolik, že komerční úspěch jeho galerie hraničí se zázrakem, obzvláště vezmeme-li v úvahu, že měl v povaze tak málo z obchodníka. Gertruda Steinová musela vyvinout značné úsilí, chtěla-li si od Vollarda koupit nějaký obraz, a vylíčení galerie z jejího pera je obzvláště přesvědčivé: "Bylo to neuvěřitelné místo. Vůbec nevypadalo jako galerie, v níž se vystavují a prodávají obrazy. Uvnitř stálo několik pláten obrácených lícem ke zdi, v jednom koutě byly v nesourodé směsici naházeny velké a malé obrazy a uprostřed místnosti stál rozzářený obr. To byl Vollard, když měl dobrou náladu. Když byl skutečně bez nálady, opřel se celým svým mohutným tělem o skleněné dveře vedoucí na ulici, dal si ruce nad hlavu, přidržoval se oběma dlaněmi horních konců portálu a hleděl ponuře do ulice. Pak ovšem nikoho ani nenapadlo, aby vstoupil dovnitř."

24.01.2025

Kanemaki Džisai - Tacunoguči - Harima - Šippódži - Išida Micunari - Šimazu - Koniši - Susukida Kanesuke - Sasaki Kodžiró - Hon´iden Matahači - Tomita Mondonošó - Tokugawa Ieasu - Sekigahara - Kojagjú - Denčiširó - Sekišúsai - Debuči Mogabei - Hóraidži (to je hora ... no aspoň že tak) - Šóda Kizaemon - Jošioka Seidžúró - Kózuke - Suó - Wakamiji Hačimana - Kusunagi Tenki - Džókjódži - Itó Jagoró Ittósai ... ...
Když jsem začala poprvé číst Pýchu a předsudek, musela jsem si na papírek vypsat jména dcer Bennetových, abych se v nich vyznala - a to jich je jen pět!) - tentokrát si ale papírky nepíšu - nevybrala jsem si Cestu meče - ale Cestu Knihy!!!
(zajímavost - přední vlasy)
(tupost - sekat v letu křídla vlaštovek)
(orient - jeho husté černé obočí spolu s nahoru stočenými koutky očí budilo dojem, že už je dospělý)
(výtvarno - "Krev, jež se řinula z jejího bělostného předloktí, způsobila, že psí kousnutí vypadalo jako velká karmínová pivoňka.")

Dosti čtivá japonská modrá (a na několika stránkách taky červená) knihovna (hlavní téma - mu/sa/šismus - dodnes, i když pod jinými názvy, celosvětově rozšířený a populární model chování v mužské části všehotvorstva, neustále usilující zlikvidovat lidstvo jednou provždy), avšak také s přesahem, který to neustálé řinčení zbraněmi, napínání svalů jak na pažích tak na mozku, zkrátka mezimužské nekonečné vzájemné vytahování si kšandy čili soupeřivost, dosti vyrovnává.
Také velmi vrstevnatý příběh, kde čtenář s talentem na nepamatování si jmen musí vynaložit značné úsilí, aby udržel alespoň základní nit a docela se neztratil.

24.01.2025

doporučená povinná četba pro každého zvídavce se zájmem o politiku, historii, svoji zem, Evropu, Svět, lidi, člověka - bližního svého
názvy některých kapitol:
11. září 2001
Politika má být transparentní, soukromí nedotknutelné
S demokracií musí začít každý doma
Komunisté v Čechách a na Moravě
Tlustá čára aneb každý chce status oběti
O krizi Evropské unie
Vzestup a pád neokonzervatismu v USA
z komentáře Josefa Chuchmy, redaktora Mladé fronty Dnes:
Rozhovory Karla Hvížďaly s Jacquesem Rupnikem svou fragmentarizovanou soustavností reprezentují určitý typ myšlení o civilizaci, politice a společnosti (zejména té české) ve formě dialogu...
"Pokud bude při četbě naší knížky mít někdo dojem, že mluvím o některých bolestných epizodách československých dějin minulého století příliš ostře, tak se omlouvám a mohu jen dodat jako polehčující okolnost, že jsem se to učil u Pavla Tigrida. A také od disidentů, kteří vedli podobné debaty," říká na jednom místě Jacques Rupnik.
Kdo tento svazek drží v ruce, může ta slova vzít i jako výzvu: Nebát se a číst!

1 24.01.2025

To jsme takhle jednou s Lucií H. brouzdaly Matičkou po Karláku (náměstí Karla) a najednou vidíme, že míjíme kino Mat (NEJMENŠÍ KINO V ČESKÉ REPUBLICE - komorní klimatizovaný kinosál pro 46 diváků vybavený špičkovou zvukovou i obrazovou technikou). I přestaly jsme míjet a vstoupily, daly si v baru skleničku nebo dvě a chtěly zase pokračovat, ale vtom náš zrak padl na program - hle hle, jakýsi Svět podle prota (K-PAX) - že bychom?... - a tak jsme o ten zážitek nepřišly... No a kniha je taky skvělá. Naprosto.

"Stejně jako v deštném pralese možná čekají léky na mnohé choroby, snad i někde hluboko v našich myslích leží léky na společenské neduhy. Kdo ví, co všechno bychom dokázali, kdybychom byli s to soustředit své myšlenky tak naléhavě jako prot, anebo kdybychom jednoduše měli dostatečně silnou vůli? Mohli bychom stejně jako on vidět v ultrafialovém spektru, kdybychom chtěli? Anebo létat? Anebo vyrůst z "dětství" a vytvořit pro všechny, kdo žijí na ZEMI lepší svět?"

A ještě typ (ze str. 181) na pěkný popisek pod jakoukoli vlastní (např. maturitní) fotografii: "Všichni velikáni vymřeli a mně je taky nějak slabo".

2 24.01.2025

Nejenže teď už vím, co znamená etaoin shrdlu, palimpsest, koherentní světlo, izomer delta jedna a harmonický oscilátor (m.j.!), ale mám další kousek do sbírky mých nejmilejších knih, co si je vezmu na ten pustý ostrov. Zajímavé zjištění pro mě coby fanouška filmu je, že tato kniha vychází z námětu na celovečerní film, který Carl Sagan napsal spolu s Ann Druyanovou v letech 1980-81. Kniha vyšla v roce 1985, film je z r. 1997.

"Z výšky několika stovek kilometrů vám Země zabírá polovinu oblohy a modrý pruh, který se táhne od Mindanao k Bombaji a který váš zrak obsáhne jedním pohledem, vám může zlomit srdce svou krásou. Domov, pomyslíte si. Domov. Toto je můj svět. Toto je svět, z něhož pocházím. Každý, koho znám, každý, o kom jsem kdy slyšel, vyrostl tam dole, pod tou houževnatou a nádhernou modří.
Uháníte na východ od obzoru k obzoru, od úsvitu k úsvitu, a obíháte planetu jednou za půldruhé hodiny. Za chvíli už se ji naučíte znát, studujete její charakteristické znaky a odchylky. Můžete toho tolik vidět pouhým okem. Florida bude brzy zase na dohled. A ten systém tropických bouří, který jste spatřili při minulém oběhu, jak víří a uhání nad Karibskou oblastí, dorazïl už k Fort Lauderdale? Jestlipak jsou letos v létě některé vrcholky pohoří Hindúkuš bez sněhu? Pak se prostě musíte obdivovat akvamarínovým rifům v Korálovém moři. Podíváte se na ledovou návrš v západní Antarktidě a říkáte si, jestli by její roztání opravdu zaplavilo všechna pobřežní města na planetě.
Za denního světla je však těžké spatřit nějakou známku lidského osídlení. Zato v noci je kromě polární záře všechno, co vidíte, všechen ten bzukot a blikot, dílem lidstva. Tamten pruh světla, to je východní pobřeží Severní Ameriky, souvisle zářící od Bostonu až po Washington, ve skutečnosti, když ne podle jména, jedna obrovitá megalopole. Támhle žhne zemní plyn v Libyi. Oslnivá světla japonské rybářské flotily na lovu garnátů se posunula směrem k Jihočínskému moři. Při každém oběhu po oběžné dráze vám Země vypráví nové příběhy. Můžete spatřit sopečný výbuch na Kamčatce, saharskou písečnou bouři, jak se blíží k Brazílii, na toto roční období netypicky mrazivé počasí na Novém Zélandu. Začnete o Zemi přemýšlet jako o organismu, jako o živé věci. Začnete si o ni dělat starosti, vážit si jí, přát jí dobré zdraví. Státní hranice jsou stejně neviditelné jako poledníky nebo obratníky Raka a Kozoroha. Hranice jsou svémocné. Planeta je skutečná."

24.01.2025

Bratři Daniel a Jiří Reynkovi. Daník a Jiřík (Loulou a Mimi). V době rozhovorů měli šestnáct koček. Pár vzpomínek věnovali i některým vyjímečným - už ta jména: Sázavka, Zlatánek, Vendulka, Martínek, Benedikt XV., Silberstein... Ale nejen o kočkách a dalších zvířatech, ke kterým měl Bohuslav Reynek neobyčejně blízko, se tu hovoří. Nejen o básních a básnících, grafikách a malířích. Velice zajímavé a poučné je především jakoby mimochodem a přes "veselé příhody" zmiňované období kolektivistického marasmu a všeho kolem, co komunisti s Petrkovem po celá desetiletí prováděli.
Ale lepší jsou jiné vzpomínky:
"...Ráno jsme vylezli z postele, on seděl v kuchyni, svítil si petrolejovou lampou, která dávala rozptýlené světlo, jemně syčela a krásně voněla a prohlížel si třeba Donatella. Než jsme odešli do školy, nechal nás v knize listovat. ...
(...)
Jindy jsme zkoušeli železné piliny, nasypali jsme je na sklo, zespodu jezdili magnetem, piliny vytvářely siločáry a do nich pak tatínek vkomponoval svou kresbu; nebo peří, lupínky, přírodní motivky. Nakapali jsme taky na desku vosk ze svíčky, vytvořil ne průhlednou, ale průsvitnou vrstvu - tu jsme očadili plamenem, trošku se to otavilo a vznikaly krakery jako vosková oblaka. Byly to spíš takové hříčky, chvíli ho to bavilo, než zjistil, že - jak říká Cimrman - foukáním cigaretového kouře do vody zlato nevznikne..."

Kdo chodí tmami,
napřáhne dlaně.
Strom v cestě mámí,
zkrvácí skráně.
Čí stín jde s námi
za rány dlaně?
Cest cíl neznámý
chce peníz daně.
Strom neuhýbá
a neposvítí.
Strom, černá ryba
v mraku síti.
Strom mezi stíny
a země pustá.
Kdy luny a viny
zahoří ústa?
Kdy luna poví
plamenem ticha,
kdy vina slovy,
proč kámen vzdychá?

7 24.01.2025

´... Dopoledne v den svatby vyšel lord Petr z rukou Bunterových jako dílo naprosté dokonalosti. Jeho petrklíčově žluté vlasy byly upraveny s tak vybraným vkusem, že zatmít jejich zář leskem cylindru bylo jako zamknout slunce do skřínky z leštěného černého jantaru. Jeho kamaše, jeho světlé kalhoty a jeho virtuózně naleštěné boty byly symfonickou básní odstínů jedné barvy...´
nebo!:
´"Není nad zdravý venkovský život," řekl pan Frobisher-Pym. "Vždycky si říkám, jak v zimě na člověka v Londýně všechno padá. Nevím, co bych tam dělal. Vyjet si tam na den, na dva a podívat se občas do divadla, to prosím, ale jak vy to tam vydržíte celé týdny, to mi nejde na rozum. Musím promluvit s Plunkettem o tomhle loubí," dodal. "Zarůstá."
Při řeči ulomil větvičku břečťanu. Rostlina se pomstychtivě zatřásla a chrstla spršku vody Wimseymu za krk.´
- no není to krása nesmírná, líbezná a útulná?

3 24.01.2025

Předmluva k Bajevově knize začíná: "Zaprvé jsem chtěl, aby svět věděl, že válka je strašlivá věc, jejíž obětí jsou nevinní. Ve válce nejsou žádní vítězové. Za druhé, a to je neméně důležité, jsem chtěl svým čtenářům představit čečenský národ." - vzpomíná Petruška Šustrová nedávno v LN v článku ABY NEZMIZELO. Vzpomíná také na setkání s autorem v Praze před několika lety, kdy jí podepsal svou knihu a děkoval za to, že ji přeložila. ... "A proč o tom dneska píšu? Protože zítra je třiadvacátého února (23.2.1944 obklíčili čečenské vesnice i města sovětští vojáci a hlavně příslušníci tajné policie a bez cavyků nahnali lidi do náklaďáků, které je odvezly k vlakům, a ty je deportovaly na Sibiř a do Kazachstánu. Vyhnání provázely nelidské zločiny.). A protože Mejla kdysi zpíval: ´To co bylo, nezmizelo, stále s námi zůstává...´"

"...Krve bylo v zásobách stále málo. Každý, kdo v nemocnici pracoval, sestry, dvanáct bezpečnostních stráží i já sám, dával pravidelně krev. Hledal jsem v lékařské encyklopedii, kolik krve může člověk dát, aby ho to neohrozilo, jaký čas se doporučuje na vzpamatování a jaká dieta udrží člověka při silách. Jakmile jsme si na to zvykli, mohli jsme dávat krev každé dva týdny, při naléhavé potřebě dokonce každý týden. (...) Protože mám krevní skupinu 0 Rh+, mohu být dárcem pro všechny krevní skupiny. Utáhl jsem si kolem předloktí gumovou pásku, až vystoupila žíla, a zavedl jsem jehlu. Propojil jsem ji s hadičkou a moje krev začala proudit přímo do Vachova těla. Mé sestry i já jsme dávali krev pravidelně, obvykle 400 až 500 kubických centimetrů, ale tentokrát jsem to neměřil..."

24.01.2025

Zdá se, že si budu muset znovu přečíst Lolitu. Ty holky z Íránu ji rozebraly a pochopily způsobem, který mě vůbec - ale vůbec nikdy nepřišel na mysl. A to jsem ji taky četla za totality. Jenomže ta jejich - islámská a hlavně mužská totalita - jim toho tolik vzala, že na druhé straně asi právě tím umožnila změnit a zesílit jejich vnímání a soucítění se "sestrou" - ženou/dívkou Lolitou. Žasnu a trochu se stydím.

Ono to vlastně není o Lolitě (jednotlivé kapitoly se jmenují Lolita, Gatsby, James, Austenová) a není to jen o literatuře; čím dál čtu, tím jsem užaslejší a nadšenější (a otřesenější)...
"V mé představě domova ovšem existovaly zásadní nesrovnalosti a problémy. Na jedné straně to byl Írán, který ve mně vyvolával nostalgii, vlast mých rodičů a přátel, s nimiž jsem trávila krásné večery u Kaspického moře. Stejně reálný byl ale i druhý, nový Írán, o němž jsme se dohadovali na schůzích a vzrušeně hledali odpověď, co vlastně davy v Íránu chtějí. Jak se revoluce v sedmdesátých letech radikalizovala, začali nám její vůdci zakazovat na večírcích alkohol, tanec a "dekadentní" hudbu. Povolené byly jen lidové písně a revoluční popěvky. Dívky musely mít vlasy buď ostříhané nakrátko, nebo svázané vzadu. Chtěli, abychom zanechali buržoazního zlozvyku studií."
(... jak jsou si všechny ty revoluce něčím podobné)
a úsměv, byl-li zpočátku nějaký jeho alespoň náznak - mizí a mrzne:
"Vrchní filmový cenzor, který působil v Íránu do roku 1994, byl slepý. Nebo skoro slepý. Než se stal filmovým cenzorem, vykonával úřad cenzora divadelních představení. Jeden z mých známých dramatiků mi kdysi vyprávěl, jak tento cenzor sedával v divadle a na očích měl tlusté brýle, které na první pohled víc zakrývají než odhalují. Po jeho boku seděl asistent, který svému nadřízenému popisoval, co se odehrává na jevišti, a cenzor pak asistentovi diktoval, které pasáže je nutno zakázat."
a po zamrznutí přichází už jen čistá hrůza:
"Zločinci si nezaslouží soud. Soudit zločince je porušování lidských práv. Lidská práva od nás požadují, abychom je zabili hned, jakmile se zjistí, že jsou to zločinci." (ájatolláh Chomejní v odpovědi organizacím hájícím lidská práva, jež protestovaly proti vlně porevolučních poprav)
JMÉNO: Omíd Gharíd
POHLAVÍ: mužské
DATUM ZADRŽENÍ: 9. června 1980
MÍSTO ZADRŽENÍ: Teherán
OBVINĚN Z: Prozápadní orientace; vychován v rodině s prozápadní orientací; příliš dlouho studoval v Evropě; kouří cigarety Winston; levicového smýšlení.
ODSOUZEN K: tři roky vězení, trest smrti
DATUM POPRAVY: 31. ledna 1982

24.01.2025

1. místo: soutěžní návrh č. 297
Jan Kaplicky, Volkan Alkanoglu, Maria Jose Castrillo, Misha Kitlerova, Filippo Previtali, Georg Roetzl
Future Systems
Velká Británie
Porota považovala architekturu vítězného návrhu za jedinečnou, vzrušující, moderní a přitažlivou. Představuje to nejlepší z moderních technologií, návrh umožňuje uspokojit potřeby flexibility budoucí knihovny. Budova je zvláštní a v kontrastu k již existující knihovně otevřená a přátelská. Je opravdu budovou 21. století s velmi jemnou vazbou k sousednímu parku. Podle poroty šlo o jediný návrh, který se s okolím vypořádal opravdu úspěšně.

1 24.01.2025

"Profesor Parkhill se nebyl jist, zda se s idiomy přece jen trošičku neukvapil. Ustálená slovní spojení mají ovšem pro každý jazyk zásadní důležitost. Neřekl sám Aristoteles, že idiomy jsou přímo základem stylu? Dobrý styl - přiznal si smutně pedagog - je sice pro začátečnickou třídu hudbou daleké budoucnosti, nicméně idiomatické obraty, vazby, rčení, úsloví jsou nezbytností bezprostřední a jejich neznalost by byla vážnou překážkou studijních pokroků.

3 VĚTY A IDIOTY
Napsal
H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

1. On je požahanej.
2. Musíme to prohlítnout v kukuletu.
3. Račte se pověsit na chodbě."

4 24.01.2025

"Dílny, kde Martin ve Valdicích (bývalý kartuziánský klášter) pracoval, byly v kostele. Na průčelí kostela v jednom výklenku byla socha svatého Huga z Lincolnu.
Martin trval na trval na tom, abych mu svatého Huga nakreslila; dobře se s ním totiž seznámil, když ho míjel cestou do práce a z práce a měl v něm jakousi zvláštní oporu. Z tohoto přátelství vznikla i báseň Bílé pivoňky:

Bílé pivoňky začly kvést
má svatý Hugo sedm hvězd
sedm hvězd kolem hlavy malých
lijáky omšelo zlato na nich
má svatý Hugo lucernu
umlkl plamen v ní
Kartouzy podobné infernu
v jednotvárnosti dní
to všechno milá musíš snést
bolest i naději naději bolest
má svatý Hugo sedm hvězd
pivoňky bílé začly kvést
a rosa chladná na nich

Moje kresba svatého Huga provází Labutí písně vydané v Torstvu roku 2006. Teď doufám, že se ti dva již šťastně setkali na věčnosti."

Juliána Jirousová, výtvarnice, manželka

1 24.01.2025

od té doby, kdy jsem měla to potěšení poznat tuto knihu, piju gin zásadně po půdruhých naběračkách...
"Gertruda de Mongomorenci McFigginová nepoznala ani otce, ani matku. Oba zemřeli dlouhá léta předtím, než se narodila. O své matce nevěděla nic, jenom to, že byla Francouzska, že byla neobyčejně krásná a že všichni její předkové, a dokonce její obchodní přátelé, zahynuli ve Velké revoluci.
Od útlého dětství byla Gertruda vychována svou tetou. Teta jí pečlivě vštěpovala křesťanské zásady. Také ji vzdělala ve víře mohamedánské, pro jistotu."

3 24.01.2025

...při předčítání mým dětem jsme opakovaně propadali záchvatům smíchu...

Jednou, sotva jsme začali, řekl Lasse Ollovi:
"Petruska saldo bumbum."
A Olle mu odpověděl:
"Kolifink, kolifink."
A Bosse řekl:
"Mojsi dojsi filibom ararat."
Zeptaly jsme se, co tím myslili, a Lasse řekl, že je to taková zvláštní řeč, které rozumějí jenom kluci. Řekl, že pro holky je to příliš těžké.

9 24.01.2025

z recenze této knihy, kterou publikoval v roce 1897 britský deník Guardian: "Autor, který se v 19. století pokouší oživit dávné legendy o vlkodlacích a vampýrech, před sebe staví nelehký úkol. Většina těch roztomilých starých pověr má totiž nešťastnou vlastnost - ve světle pozdějších dnů vypadají ochable a mdle. A při četbě příběhů, jako je Dracula Brama Stokera, musí čtenář s rozpaky připustit, že krajina hororu se změnila. Člověk se dnes nebojí monstrózního a nadpřirozeného, a přestože pan Stoker svoje hrůzné téma pojednává s entuziasmem, je výsledek častěji groteskní než děsivý." .... tedy nevím, jak na konci 19., ale na konci 20. století, kdy jsem Draculu opakovaně četla já - mě krásně děsil a nesmála jsem se ani trošičku...

7 24.01.2025

Ten otvírák na pivo (dvounožka) na obálce je 15 cm dlouhý! Je to pero(čmáro)kresba. Spousta dalších krásných ilustrací je i uvnitř knihy. Když teď otočím hlavu doprava, vidím náš otvírák. Visí na háčku. Je to jednonožka, ale taky klasik. Ale tady nejde o otvíráky, nýbrž o PIVO! To slovo je v knize (a ještě pivovar a Pivoňka) mnohokrát - a vždy červeně. Taky je tam např.: "Grácii poskočilo srdce a kdesi v jejích útrobách si jásot začal rozepínat bezpečnostní pás." Nebo taky: "(pyžamo je totiž neoficiální uniforma apatie a deprese)" - to si někdo podtrhl tužkou (já to nebyla!). Je to prý dětská knížka pro dospěláky a dospělácká knížka pro děti, píšou na obálce, což se mi teď, na str. 40, kde se právě třepotám, zdá jako přesná definice.
"Z jazyku do hrdla a z hrdla do břicha zlatavé pivo si vesele pospíchá."
"... V některých pivovarech ale nechávají určité druhy piva schválně nefiltrované, aby mohly dozrát v láhvi. Takové děti, jako jsi ty, Gracie, by se taky měly nechávat zrát nefiltrované. Někteří rodiče a instituce se bohužel usilovně snaží jejich mladé duše přecedit."
- a na závěr (je to fakt moc pěkná knížka!) ještě závěr poděkování T.R.:
"Dovolte mi rovněž přátelsky pozvednout půllitr na počest hrstky přátel - za všechny E. Jean Carrollové, Phoebe Larmoreové, Alexy Robbinsové, Davida McCumbera, Russe Reisinga a Lee Fredericka -, kteří mě ujišťovali, že bych měl, i když všichni ostatní mě zrazovali, že bych neměl, že nemám nebo ať se ani neopovažuju."

1 24.01.2025

Tak třeba ten z roku 1926:
"Třesu se letos víc než obvykle a může za to medvěd! Byla to největší rána na světě a nejpříšernější ohňostroj, jaký kdy byl. Severní pól ZČERNAL, všechny hvězdy vypadaly ze svých míst, Měsíc se zlomil na čtyři kusy a člověk z Měsíce mi řachnul na zahradu. Spořádal půlku mých vánočních čokolád, než prohlásil, že už je mu líp, a vylezl zpátky nahoru spravit Měsíc a uklidnit hvězdy. Pak jsem zjistil, že se mi utrhli sobi. Běhali po celém okolí, zamotávali otěže a provazy a trousili dárky. ..."
(ten otřesně roztřesený rukopis D.M., jeho obrázky, obálky dopisů a známky ale uvidíte až v knize)

3 24.01.2025