ornemalin komentáře u knih

Bratři Daniel a Jiří Reynkovi. Daník a Jiřík (Loulou a Mimi). V době rozhovorů měli šestnáct koček. Pár vzpomínek věnovali i některým vyjímečným - už ta jména: Sázavka, Zlatánek, Vendulka, Martínek, Benedikt XV., Silberstein... Ale nejen o kočkách a dalších zvířatech, ke kterým měl Bohuslav Reynek neobyčejně blízko, se tu hovoří. Nejen o básních a básnících, grafikách a malířích. Velice zajímavé a poučné je především jakoby mimochodem a přes "veselé příhody" zmiňované období kolektivistického marasmu a všeho kolem, co komunisti s Petrkovem po celá desetiletí prováděli.
Ale lepší jsou jiné vzpomínky:
"...Ráno jsme vylezli z postele, on seděl v kuchyni, svítil si petrolejovou lampou, která dávala rozptýlené světlo, jemně syčela a krásně voněla a prohlížel si třeba Donatella. Než jsme odešli do školy, nechal nás v knize listovat. ...
(...)
Jindy jsme zkoušeli železné piliny, nasypali jsme je na sklo, zespodu jezdili magnetem, piliny vytvářely siločáry a do nich pak tatínek vkomponoval svou kresbu; nebo peří, lupínky, přírodní motivky. Nakapali jsme taky na desku vosk ze svíčky, vytvořil ne průhlednou, ale průsvitnou vrstvu - tu jsme očadili plamenem, trošku se to otavilo a vznikaly krakery jako vosková oblaka. Byly to spíš takové hříčky, chvíli ho to bavilo, než zjistil, že - jak říká Cimrman - foukáním cigaretového kouře do vody zlato nevznikne..."

Kdo chodí tmami,
napřáhne dlaně.
Strom v cestě mámí,
zkrvácí skráně.
Čí stín jde s námi
za rány dlaně?
Cest cíl neznámý
chce peníz daně.
Strom neuhýbá
a neposvítí.
Strom, černá ryba
v mraku síti.
Strom mezi stíny
a země pustá.
Kdy luny a viny
zahoří ústa?
Kdy luna poví
plamenem ticha,
kdy vina slovy,
proč kámen vzdychá?

8 24.01.2025

´... Dopoledne v den svatby vyšel lord Petr z rukou Bunterových jako dílo naprosté dokonalosti. Jeho petrklíčově žluté vlasy byly upraveny s tak vybraným vkusem, že zatmít jejich zář leskem cylindru bylo jako zamknout slunce do skřínky z leštěného černého jantaru. Jeho kamaše, jeho světlé kalhoty a jeho virtuózně naleštěné boty byly symfonickou básní odstínů jedné barvy...´
nebo!:
´"Není nad zdravý venkovský život," řekl pan Frobisher-Pym. "Vždycky si říkám, jak v zimě na člověka v Londýně všechno padá. Nevím, co bych tam dělal. Vyjet si tam na den, na dva a podívat se občas do divadla, to prosím, ale jak vy to tam vydržíte celé týdny, to mi nejde na rozum. Musím promluvit s Plunkettem o tomhle loubí," dodal. "Zarůstá."
Při řeči ulomil větvičku břečťanu. Rostlina se pomstychtivě zatřásla a chrstla spršku vody Wimseymu za krk.´
- no není to krása nesmírná, líbezná a útulná?

4 24.01.2025

Předmluva k Bajevově knize začíná: "Zaprvé jsem chtěl, aby svět věděl, že válka je strašlivá věc, jejíž obětí jsou nevinní. Ve válce nejsou žádní vítězové. Za druhé, a to je neméně důležité, jsem chtěl svým čtenářům představit čečenský národ." - vzpomíná Petruška Šustrová nedávno v LN v článku ABY NEZMIZELO. Vzpomíná také na setkání s autorem v Praze před několika lety, kdy jí podepsal svou knihu a děkoval za to, že ji přeložila. ... "A proč o tom dneska píšu? Protože zítra je třiadvacátého února (23.2.1944 obklíčili čečenské vesnice i města sovětští vojáci a hlavně příslušníci tajné policie a bez cavyků nahnali lidi do náklaďáků, které je odvezly k vlakům, a ty je deportovaly na Sibiř a do Kazachstánu. Vyhnání provázely nelidské zločiny.). A protože Mejla kdysi zpíval: ´To co bylo, nezmizelo, stále s námi zůstává...´"

"...Krve bylo v zásobách stále málo. Každý, kdo v nemocnici pracoval, sestry, dvanáct bezpečnostních stráží i já sám, dával pravidelně krev. Hledal jsem v lékařské encyklopedii, kolik krve může člověk dát, aby ho to neohrozilo, jaký čas se doporučuje na vzpamatování a jaká dieta udrží člověka při silách. Jakmile jsme si na to zvykli, mohli jsme dávat krev každé dva týdny, při naléhavé potřebě dokonce každý týden. (...) Protože mám krevní skupinu 0 Rh+, mohu být dárcem pro všechny krevní skupiny. Utáhl jsem si kolem předloktí gumovou pásku, až vystoupila žíla, a zavedl jsem jehlu. Propojil jsem ji s hadičkou a moje krev začala proudit přímo do Vachova těla. Mé sestry i já jsme dávali krev pravidelně, obvykle 400 až 500 kubických centimetrů, ale tentokrát jsem to neměřil..."

24.01.2025

Zdá se, že si budu muset znovu přečíst Lolitu. Ty holky z Íránu ji rozebraly a pochopily způsobem, který mě vůbec - ale vůbec nikdy nepřišel na mysl. A to jsem ji taky četla za totality. Jenomže ta jejich - islámská a hlavně mužská totalita - jim toho tolik vzala, že na druhé straně asi právě tím umožnila změnit a zesílit jejich vnímání a soucítění se "sestrou" - ženou/dívkou Lolitou. Žasnu a trochu se stydím.

Ono to vlastně není o Lolitě (jednotlivé kapitoly se jmenují Lolita, Gatsby, James, Austenová) a není to jen o literatuře; čím dál čtu, tím jsem užaslejší a nadšenější (a otřesenější)...
"V mé představě domova ovšem existovaly zásadní nesrovnalosti a problémy. Na jedné straně to byl Írán, který ve mně vyvolával nostalgii, vlast mých rodičů a přátel, s nimiž jsem trávila krásné večery u Kaspického moře. Stejně reálný byl ale i druhý, nový Írán, o němž jsme se dohadovali na schůzích a vzrušeně hledali odpověď, co vlastně davy v Íránu chtějí. Jak se revoluce v sedmdesátých letech radikalizovala, začali nám její vůdci zakazovat na večírcích alkohol, tanec a "dekadentní" hudbu. Povolené byly jen lidové písně a revoluční popěvky. Dívky musely mít vlasy buď ostříhané nakrátko, nebo svázané vzadu. Chtěli, abychom zanechali buržoazního zlozvyku studií."
(... jak jsou si všechny ty revoluce něčím podobné)
a úsměv, byl-li zpočátku nějaký jeho alespoň náznak - mizí a mrzne:
"Vrchní filmový cenzor, který působil v Íránu do roku 1994, byl slepý. Nebo skoro slepý. Než se stal filmovým cenzorem, vykonával úřad cenzora divadelních představení. Jeden z mých známých dramatiků mi kdysi vyprávěl, jak tento cenzor sedával v divadle a na očích měl tlusté brýle, které na první pohled víc zakrývají než odhalují. Po jeho boku seděl asistent, který svému nadřízenému popisoval, co se odehrává na jevišti, a cenzor pak asistentovi diktoval, které pasáže je nutno zakázat."
a po zamrznutí přichází už jen čistá hrůza:
"Zločinci si nezaslouží soud. Soudit zločince je porušování lidských práv. Lidská práva od nás požadují, abychom je zabili hned, jakmile se zjistí, že jsou to zločinci." (ájatolláh Chomejní v odpovědi organizacím hájícím lidská práva, jež protestovaly proti vlně porevolučních poprav)
JMÉNO: Omíd Gharíd
POHLAVÍ: mužské
DATUM ZADRŽENÍ: 9. června 1980
MÍSTO ZADRŽENÍ: Teherán
OBVINĚN Z: Prozápadní orientace; vychován v rodině s prozápadní orientací; příliš dlouho studoval v Evropě; kouří cigarety Winston; levicového smýšlení.
ODSOUZEN K: tři roky vězení, trest smrti
DATUM POPRAVY: 31. ledna 1982

1 24.01.2025

1. místo: soutěžní návrh č. 297
Jan Kaplicky, Volkan Alkanoglu, Maria Jose Castrillo, Misha Kitlerova, Filippo Previtali, Georg Roetzl
Future Systems
Velká Británie
Porota považovala architekturu vítězného návrhu za jedinečnou, vzrušující, moderní a přitažlivou. Představuje to nejlepší z moderních technologií, návrh umožňuje uspokojit potřeby flexibility budoucí knihovny. Budova je zvláštní a v kontrastu k již existující knihovně otevřená a přátelská. Je opravdu budovou 21. století s velmi jemnou vazbou k sousednímu parku. Podle poroty šlo o jediný návrh, který se s okolím vypořádal opravdu úspěšně.

1 24.01.2025

"Profesor Parkhill se nebyl jist, zda se s idiomy přece jen trošičku neukvapil. Ustálená slovní spojení mají ovšem pro každý jazyk zásadní důležitost. Neřekl sám Aristoteles, že idiomy jsou přímo základem stylu? Dobrý styl - přiznal si smutně pedagog - je sice pro začátečnickou třídu hudbou daleké budoucnosti, nicméně idiomatické obraty, vazby, rčení, úsloví jsou nezbytností bezprostřední a jejich neznalost by byla vážnou překážkou studijních pokroků.

3 VĚTY A IDIOTY
Napsal
H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

1. On je požahanej.
2. Musíme to prohlítnout v kukuletu.
3. Račte se pověsit na chodbě."

6 24.01.2025

"Dílny, kde Martin ve Valdicích (bývalý kartuziánský klášter) pracoval, byly v kostele. Na průčelí kostela v jednom výklenku byla socha svatého Huga z Lincolnu.
Martin trval na trval na tom, abych mu svatého Huga nakreslila; dobře se s ním totiž seznámil, když ho míjel cestou do práce a z práce a měl v něm jakousi zvláštní oporu. Z tohoto přátelství vznikla i báseň Bílé pivoňky:

Bílé pivoňky začly kvést
má svatý Hugo sedm hvězd
sedm hvězd kolem hlavy malých
lijáky omšelo zlato na nich
má svatý Hugo lucernu
umlkl plamen v ní
Kartouzy podobné infernu
v jednotvárnosti dní
to všechno milá musíš snést
bolest i naději naději bolest
má svatý Hugo sedm hvězd
pivoňky bílé začly kvést
a rosa chladná na nich

Moje kresba svatého Huga provází Labutí písně vydané v Torstvu roku 2006. Teď doufám, že se ti dva již šťastně setkali na věčnosti."

Juliána Jirousová, výtvarnice, manželka

3 24.01.2025

od té doby, kdy jsem měla to potěšení poznat tuto knihu, piju gin zásadně po půdruhých naběračkách...
"Gertruda de Mongomorenci McFigginová nepoznala ani otce, ani matku. Oba zemřeli dlouhá léta předtím, než se narodila. O své matce nevěděla nic, jenom to, že byla Francouzska, že byla neobyčejně krásná a že všichni její předkové, a dokonce její obchodní přátelé, zahynuli ve Velké revoluci.
Od útlého dětství byla Gertruda vychována svou tetou. Teta jí pečlivě vštěpovala křesťanské zásady. Také ji vzdělala ve víře mohamedánské, pro jistotu."

3 24.01.2025

...při předčítání mým dětem jsme opakovaně propadali záchvatům smíchu...

Jednou, sotva jsme začali, řekl Lasse Ollovi:
"Petruska saldo bumbum."
A Olle mu odpověděl:
"Kolifink, kolifink."
A Bosse řekl:
"Mojsi dojsi filibom ararat."
Zeptaly jsme se, co tím myslili, a Lasse řekl, že je to taková zvláštní řeč, které rozumějí jenom kluci. Řekl, že pro holky je to příliš těžké.

11 24.01.2025

z recenze této knihy, kterou publikoval v roce 1897 britský deník Guardian: "Autor, který se v 19. století pokouší oživit dávné legendy o vlkodlacích a vampýrech, před sebe staví nelehký úkol. Většina těch roztomilých starých pověr má totiž nešťastnou vlastnost - ve světle pozdějších dnů vypadají ochable a mdle. A při četbě příběhů, jako je Dracula Brama Stokera, musí čtenář s rozpaky připustit, že krajina hororu se změnila. Člověk se dnes nebojí monstrózního a nadpřirozeného, a přestože pan Stoker svoje hrůzné téma pojednává s entuziasmem, je výsledek častěji groteskní než děsivý." .... tedy nevím, jak na konci 19., ale na konci 20. století, kdy jsem Draculu opakovaně četla já - mě krásně děsil a nesmála jsem se ani trošičku...

9 24.01.2025

Ten otvírák na pivo (dvounožka) na obálce je 15 cm dlouhý! Je to pero(čmáro)kresba. Spousta dalších krásných ilustrací je i uvnitř knihy. Když teď otočím hlavu doprava, vidím náš otvírák. Visí na háčku. Je to jednonožka, ale taky klasik. Ale tady nejde o otvíráky, nýbrž o PIVO! To slovo je v knize (a ještě pivovar a Pivoňka) mnohokrát - a vždy červeně. Taky je tam např.: "Grácii poskočilo srdce a kdesi v jejích útrobách si jásot začal rozepínat bezpečnostní pás." Nebo taky: "(pyžamo je totiž neoficiální uniforma apatie a deprese)" - to si někdo podtrhl tužkou (já to nebyla!). Je to prý dětská knížka pro dospěláky a dospělácká knížka pro děti, píšou na obálce, což se mi teď, na str. 40, kde se právě třepotám, zdá jako přesná definice.
"Z jazyku do hrdla a z hrdla do břicha zlatavé pivo si vesele pospíchá."
"... V některých pivovarech ale nechávají určité druhy piva schválně nefiltrované, aby mohly dozrát v láhvi. Takové děti, jako jsi ty, Gracie, by se taky měly nechávat zrát nefiltrované. Někteří rodiče a instituce se bohužel usilovně snaží jejich mladé duše přecedit."
- a na závěr (je to fakt moc pěkná knížka!) ještě závěr poděkování T.R.:
"Dovolte mi rovněž přátelsky pozvednout půllitr na počest hrstky přátel - za všechny E. Jean Carrollové, Phoebe Larmoreové, Alexy Robbinsové, Davida McCumbera, Russe Reisinga a Lee Fredericka -, kteří mě ujišťovali, že bych měl, i když všichni ostatní mě zrazovali, že bych neměl, že nemám nebo ať se ani neopovažuju."

1 24.01.2025

Tak třeba ten z roku 1926:
"Třesu se letos víc než obvykle a může za to medvěd! Byla to největší rána na světě a nejpříšernější ohňostroj, jaký kdy byl. Severní pól ZČERNAL, všechny hvězdy vypadaly ze svých míst, Měsíc se zlomil na čtyři kusy a člověk z Měsíce mi řachnul na zahradu. Spořádal půlku mých vánočních čokolád, než prohlásil, že už je mu líp, a vylezl zpátky nahoru spravit Měsíc a uklidnit hvězdy. Pak jsem zjistil, že se mi utrhli sobi. Běhali po celém okolí, zamotávali otěže a provazy a trousili dárky. ..."
(ten otřesně roztřesený rukopis D.M., jeho obrázky, obálky dopisů a známky ale uvidíte až v knize)

3 24.01.2025

smutný čtení - oproti "jedničce" tady nezbylo žádné místo pro naději - zdá se, že čínským komunistům se podařilo všechno zničit

2 24.01.2025

Krásná kniha mj. o velkém přerodu jednoho celkem zmetka na dobrého člověka, ke které mě přivedl stejnojmenný taky výborný film. Kniha je - jak už tradičně (kromě jedné vyjímky, která mě ohromně překvapila - Květ pouště - tam je film lepší, kniha sice nabízí něco málo navíc, ale je taková řídká, jednoduchá) ještě lepší než film.
"Kjirong znamená doslova Osada blaženosti. A opravdu si tento název zaslouží. Nikdy po něm nepřestnu toužit. Kdybych si mohl vybrat, kde bych chtěl strávit podzim svého života, zvolil bych Kjirong. Postavil bych si tu dům z červeného cedrového dřeva a svedl bych jeden z tisíců potoků řítících se z hor do své zahrady. V sadu by mi zrály snad všechny plody světa... Kjirong leží sice ve výšce 2770 metrů, ale téměř na 28. stupni zeměpisné šířky."

1 24.01.2025

Stejně jako např. Kuchařku Stařenky Oggové si tuhle knihu opravdu vychutnají jen aspoňtrochuprečetoznalci.

Kdepak je můj tatínek?
Je tohle můj tatínek?
Dělá na mě "Vyprdnoutsenato! Tisíciletej brouk a záprtek!"
To je Starý Smrďa Rum!
Není to můj tatínek!

24.01.2025

"Lidé se Smrťovi smějí - vím to jistě, protože když si krátce zastepoval na scéně v českém profesionálním představení Soudných sester, diváci se bouřlivě dožadovali přídavku -, ale lebky, přestože se usmívají, nejsou příliš veselé."

2 24.01.2025

Je důležité vědět, že v této knize, naprosto nepostradatelné v každé domácnosti, nenajdeme jen recepty kuchařské ( "Člověk tak nějak instinktivně cítí, že "kousek" másla bude víc než "špetka" pepře, ale asi méně než "trocha" mouky, ale neobjevili jsme spolehlivý způsob, jak změřit "ždibek", natož "podle chuti"."), ale také dobré rady všeho druhu! Např.: "Dárky pro novorozeně je třeba pořádně promyslet. Matka by si nejraděj přála velkej pytel plínek, někoho, kdo by za ni pral, a dlouhou a klidnou dovolenou někde daleko od svýho manžela. Bude se muset pravděpodobně spokojit s kyticí a v lepší společnosti se stříbrnou lžičkou. Hodně jí také pomůžete, když dáte něco ostatním dětem v rodině, které se s příchodem nového dítěte cítí odstrčené. Já jim vždycky dám několik pohlavků a slib, že když okamžitě nepřestanou ječet, dostanou další."

2 24.01.2025

Výsledný dojem z knihy pro mě je, kromě zjištění, co všechno jsem o tomto tématu nevěděla (obzvláště objevné jsou pro mě úvahy autora na konci závěrečné kapitoly nazvané LIDSKOST), že muži (tedy samci druhu zvaného homo sapiens - člověk moudrý) mají rádi vybíjenou (ponižování, mučení, znásilňování, vraždění). A i ti, kteří ne, se k ní snadno těmi prvními dají přinutit...

"Nacistický a sovětský režim proměňovaly lidi v čísla, z nichž můžeme pouze odhadovat a část velmi přesně rekonstruovat. Jako vědci musíme po těchto číslech pátrat a uvádět je do souvislostí. A jako humanisté musíme oněm číslům vrátit lidský rozměr, Pokud to nedokážeme, znamená to, že Hitler a Stalin zformovali nejen náš svět, ale i naši lidskost."

z rezence Jiřího Peňáše (Vražedná vlna za vlnou, LN, 23.11.2013):
V rytmických vlnách se v líčení vrací základní motiv knihy: výčet vraždění civilního obyvatelstva. Stále znovu a znovu údaje a čísla: tři a půl milionu sovětských občanů, především Ukrajinců, vyhladověno sovětským režimem ze velkého hladomoru, tři sta tisíc sovětských občanů, především Ukrajinců, Rusů a Poláků, povražděno sovětským režimem za velkého teroru, dvě stě tisíc Poláků povražděno Sověty a Němci v letech 1939 až 1941, čtyři miliony Ukrajinců, Bělorusů a Rusů vyhladověny a zabity Němci v letech 1941 až 1945, pět a půl milionu Židů (polských a sovětských občanů) zastřeleno nebo zplynováno Němci v letech 1941-1945, sedm set tisíc civilistů, převážně Bělorusů a Poláků, zabito Němci v letech 1941-1944.
Apak ještě dohra: dvanáct milionů Němců přišlo o domovy vyhnáním, sedm set tisíc z nich zahynulo, dva miliony Němců byly po válce deportovány Sověty nebo Poláky, dvanáct milionů Ukrajinců, Poláků a Bělorusů bylo deportováno během války Němci i Sověty, sto padesát tisíc Poláků, 250 tisíc Ukrajinců, 300 tisíc Kavkazanů, obyvatel Krymu, Moldavska a baltských států přitom zahynulo - "jen" sto tisíc jich zahynulo v otevřeném boji proti Sovětům.
A tak dál. V nekonečných přívalech.
Topografie teroru a přesná aritmetika obětí, které Snyder ve své knize vykonal, mají smysl i po sedmdesáti letech od jejich smrti. Je to smysl zcela konkrétní: mrtví vždy sloužili živým k ospravedlňování jejich nároků, které mohly v krajním, ale nikoli výjimečném případě vést k dalším mrtvým. Mrtví z krvavých zemí měli jména, nějakou tvář, nějaký osud, představy o životě. Byly to ženy, děti a staří lidé, zdraví muži měli více šancí přežít. Tito lidé nebyli zabiti v boji a většinou se nebránili. Ale i tak byli zabiti úmyslně a plánovaně. Za smrt každého byl někdo odpovědný. Nedrtil je žádný abstraktní systém, ale zrůdná představa konkrétních lidí, že smrt těchto "zbytečných" tvorů přinese jakýsi užitek, vyřeší se tím nějaký problém, dosáhne se nějakého cíle.
Stejně jako kdekoli jinde, i v krvavých zemích jako první, Stalinem i Hitlerem, byly vybíjeny elity, první umírali ti nejčestnější a nejlepší: umění přežít se nekryje, ba je často ve střetu s etikou a mravností. Tak to bylo za hladomoru na Ukrajině: "Slušní umírali jako první. Umírali ti, kteří nechtěli krást a nechtěli se ani prostituovat. Umírali ti, kdo darovali jídlo druhým. Umírali ti, kdo nehodlali jíst mrtvoly, a ti, kdo nemínili zabít bližního. Rodiče, kteří se odmítli uchýlit ke kanibalismu, umírali ještě před svými dětmi. Ukrajina byla v té době plná sirotků."

3 24.01.2025

Michael Žantovský tento analytický portrét (autor je původní profesí psycholog - "člověk se holt nepředělá...") Václava Havla napsal nejprve anglicky pro amerického nakladatele, teprve pak jej přeložil do češtiny. Knihu začal psát měsíc po Havlově smrti "ze zármutku a z vděčnosti".
Ta kniha je tak krásná, že vám stojí za to se na ni někde v knihkupectví aspoň podívat. Sundat přebal, potěžkat si ji (je to skoro jedenapůlkilovka), trošku se pokochat "Venouškovými kresbami" na předsádkách a všimněte si třeba i záložky. Je tam všitá tmavěmeruňková stužka, takovou jsem ale ještě neviděla - je taková tlusťoučká, husťoučká. Důkladná. Ta se neroztřepí.
Na začátku, ještě před úvodní poznámkou k českému překladu, je tento odstavec:
"Celý život si prostě myslím, že to, co se stalo, se už nikdy nemůže odestát, a tak vlastně všechno navždy trvá. Bytí má zkrátka paměť. A tedy i moje maličkost - buržoazní dítě, laborant, voják, kulisák, divadelní autor, disident, vězeň, prezident, penzista, veřejný fenomén a poustevník, údajný hrdina a tajný strašpytel - tu bude navždy. Respektive ne tu, ale kdesi. Nikoli však jinde. Kdesi tu."

7 24.01.2025

Tohle je ta nejkrásnější kniha, co mám! Klobouk před Slovartem (a dalšími pachateli) jsem musela donést do sklepa, aby byl dostatečně dole... Teprve teď před chvilkou objevena na konci knihy na vnitřní straně desek v předsádce nenápadná kapsa! A nevěřili byste, co v ní je!!!
z ediční poznámky:
... Podobne sme pri jazykovej korektúre dbali o to, aby zostali zachované osobitosti Julovho aj Oľginho jazyka a slovne zakonzervované dobové kultúrne stopy. Bohemizmy, slang, bratislavizmy, dnes už mnohé zastarané slová, to všetko považujeme za příchuť doby, o ktorú by sme čitateľov a čitateľky nechceli ochudobnit.
Napriek tomu, že mnohým čitateľom a čitateľkám budú mená, filmy, tituly kníh, divadelných predstavení a pod. spomínané v korešpondencii Jula a Oľgy neznáme, rozhodli sme sa nezaradiť do knihy vysvetlivky. Pátranie po dobových reáliách ponechávame na ich prirodzenú zvedavosť.
Bylo to napínavé (mj.) čtení. Do poslední strany jsem nevěděla, jak to s nimi dopadlo.
A co bylo v té tajné kapse? Jeden časopis "ANGE" (orgán SCOL = Strany ctiteľov Oľgy Lajdovej - vychádza pravidelne a príležitostne - toto číslo vychádza ako rozšírené dvojčíslo v nedeľu, dňa 8.VIII.1965) - farebný! - osmistránkový sešitek!!, jeden dopis - též trochu ilustrovaný, s ukázkou z písma talentovanej Ďufy (Julova psina)... vlastně to není dopis, ale taky ten časopis... ale je složený jako dopis, to mě zmátlo - asi ho Julo (šéfctiteľ) písal, keď nemal písací stroj, a jedna fotografie Oľgy v kroji.

1 24.01.2025