ornemalin komentáře u knih

Z komentáře ke knize od Josefa Chuchmy (celý je na webu nakladatelství, jakož i ukázka z knihy /"KNIHA STOJÍ VŽDYCKY DESET PIV"/: http://www.paseka.cz/horacek-ladislav-placak-petr-prece-tady-nebudeme-sedet-na-sucho/produkt-4060/ ):
"A pozor! - ta kniha je rovněž zpovědí vlastence, který nesnáší jakýkoliv nacionalismus, ale chce trvale přispívat k tomu, aby si národ udržel kulturní a duchovní páteř a věděl, co leží v jádru jeho existence. Proto byla v hospodě zrozena a po patnácti letech úmorné snahy dotažena pasekovská edice Velkých dějin zemí Koruny české."
Z mého komentáře: úžasné vzpomínky - doporučuju všem, kdo se chtějí víc dovědět např. o komunistech, jak to tady vedli. Jeden z mnoha příkladů, kde Ladislav Horáček vypravuje, kterak pracoval v Poldi Kladno (kvůli bytu), kde nejdříve byl dělníkem ve válcovně drátů:
"... ale horší to bylo potom v kanceláři. Když zjistili, že mám vysokou školu, a mimo jiný politickou ekonomii, šoupli mě do plánovacího oddělení. To byla nejstrašnější práce, kterou jsem kdy zažil, ale opravdu nejstrašnější, protože byla nejnesmyslnější, nejzbytečnější, nejblbější. To byly dvě takový plachty jako tenhle stůl vedle sebe, metr na sedmdesát, béčkový formát, kde bylo strašně moc okének plných čísel, taková tabulka to byla, a plánování spočívalo v tom, že jsme měli obyčejnou tužku, gumu a malou kalkulačku na kličku, a každé číslo v plachtě z minulého roku - to bylo třeba 1,830 - jsme násobili jedna celá jedna, protože plán se vždy zdvihal o deset procent. Takže jsme každý číslo takhle vynásobili a zapsali ho do příslušné kolonky na tu druhou plachtu. Tímhle způsobem, pomocí gumy a tužky, se zvyšoval plán. To bylo něco naprosto příšernýho. Dělal jsem to čtyři měsíce a málem jsem tam zešílel. Jednoho kolegu z plánovacího oddělení, který byl komunista, si pozvali na kobereček na výbor strany, kde se ho tázali, jak si mají vysvětlit, že do práce chodí pomalu a z práce rychle."

24.01.2025

Je zajímavé, jakou sílu mají v dnešním přeobrázkovaném a řvavě přebarveném světě černobílé fotografie. Ale působivost Šibíkových fotek samozřejmě netvoří jen to, byly by mimořádné i v barvě.
Holubovy povídky - jsou to vůbec povídky? - vlastně nevím, jak by se ty neuchopitelné, náznakovité, poměrně těžce čtivé texty daly zaškatulkovat. Vlastně je to jinak, čtou se dobře, ale představivost čtenáře je při tom roztočena, jak holka při čardáši, pěkně se zapotí... První, co člověka napadne je poněkud primitivní podivení, kterak fotbalový maniak může být zároveň takto extrémně sensitive boy... Milane, klobouk dolů!
Celá kniha je pak nádherně vypravená, pečlivě a jo, použiju to slovo - vymazlená! A na krásném papíru.
Z přebalu o autorovi (povídek):
Milan Holub pracuje jako skaut pro evropské fotbalové kluby. Ve dne, v noci kouká na fotbal a občas o přestávkách si vzpomene, jaké to bylo, když tomu tak nebylo.
A má na co! Vždyť kolik bylo v Krkonoších vlekařů, kteří neuměli lyžovat, údržbářů, kteří neuměli vyměnit žárovku, topičů, kteří se báli ohně, číšníků, kteří se báli lidí, řidičů, kteří se báli řídit a snílků, kteří se vznášeli vysoko nad Sněžkou a dál?
A to vám nebude povídat, že se jedná jen o dva z klidnějších roků dávno již sněhem zavátých.
V této knize vás zve na návštěvu New Yorku, abyste si nemysleli, že jste o něco přišli, když jste tam nebyli.
Ba naopak.
---
a na zadní straně knihy jsou od Milana Holuba tato slova:
New York nikdy nespí. Potkáte tam hordy bezprizorných, o kterých je tato kniha. Někteří z nich na ulici zemřou, jiní z té ulice utečou. V roce 1988 jsem měl k obojímu stejně daleko a na té křižovatce jsem potkal Honzu Šibíka. Na rozdíl ode mne věděl, co chce. Chtěl být fotografem. Nebál se fotit lidi, okolo kterých jsem neměl odvahu projít. Ta posedlost mu zůstala. Nejdřív svým objektivem zdokumentoval konec komunismu a potom se vrhl na všechny slzy světa.
Po letech jsem ho požádal o pár obrázků z osmaosmdesátého v New Yorku, aby vám ukázal, jak to tenkrát bylo, protože já si z toho nic nepamatuji.

24.01.2025

"Jak zvláštní je vidět řadu mužů - vlastně celý orchestr mužů - soustředěných na činnost, která je nevinná, ale i... vznešená. Tihle chlapi nemyslí na nic jiného, než na muzicírování. Je to vůbec možné? Tolik mužů pohromadě a žádné zlo?"

5 24.01.2025

Publikace je vybavena nejen rozsáhlým obrazovým materiálem a podrobným poznámkovým aparátem, ale taky značnou váhou a neobyčejně malými písmenky - takže: svaly a brejle! Což oboje mám - tedy vzhůru!... dolů?... - kupředu! - mezi stránky - mu-ha-ha - jdu na to...
"V posledních padesáti letech mnozí historikové očerňovali Britské impérium a dělali z něj násilnický zločinecký spolek, který po sobě zanechal snad jen dva památníky: hru zvanou fotbal a výraz 'fuck off'. O objektivnější pohled se pokouší Niall Ferguson a ukazuje, že z imperiálního dědictví vznikl moderní svět, který bereme jako samozřejmost: demokracie, volný obchod a globalizace."
už jsem za půlkou - je to dřina - ale nevzdám se - zrovna čtu o počínajícím terorismu v Indii - analogie s dnešní Evropou, potažmo světem se přímo vnucuje!...
Protokol se v Indii přísně řídil "jmenovacím pořadníkem", který v roce 1881 obsahoval sedmdesát sedm zvláštních stupňů. Po celém impériu toužili úředníci po členství v Nejctihodnějším řádu sv. Michala a sv. Jiří*, ať již ve třídě CMG (žertovně přezdívané "Call Me God"), KCMG ("Kindly Call Me God") či konečně v nejvyšší třídě, vyhrazené pro guvernéry, GCMG ("God Calls Me God").
* The Most Distinguished Order of St. Michael and St. George - CMG, Companion; KCMG, Knight Commander; GCMG, Knight Grand Cross

24.01.2025

"... a proklouzl jsem do zaplěného sálu. S mrazením v zádech jsem civěl na magické sousoší, které za svitu jediného reflektoru vyluzovalo podivné a krásné zvuky. Bylo to poprvé, kdy jsem Plastiky viděl v plné parádě na skutečném pódiu - a byl to šok. Opravdová hudba plná nábožného napětí, mše naživo. Dominantní postavou byl Jirka Kabeš. Hrál na violu stejně jako John Cale a k tomu ovládal theremin, elektronický nástroj ruského původu, který vydával zvláštní zvuky modulované přibližováním a vzdalováním ruky od jeho antény. Jirka stál nehybně jako socha, jen ruce mu kmitaly, vedle něj se svíjela postava jako z horroru - Vráťa Brabenec, snažící se napasovat do temného zvuku kapely jazzový saxofon, za nimi seděl bubeník Jirka Šula, který byl tak podobný Hutkovi, že mu Mejla říkal Jardo, na jedné straně pódia se za klávesami krčil Pepa Janíček a na druhé stál před obrovskou bednou závažně a dramaticky se tvářící Mejla. Valilo se to tak, že jen pauzy mezi skladbami dávaly prostor k nadechnutí. Basa jela tvrdě a naplno, saxofon skučel, klávesy klinkaly a viola s thereminem naříkaly. Pekelná symfonie s nenapodobitelnou atmosférou."
https://www.youtube.com/watch?v=6t0y63G2DhY

24.01.2025

S M I L O V Á N Í
Moci tak číst tuto knihu, aniž by o ní člověk cokoli věděl! ...
"V obličeji měl sklíčeně stoický výraz. Bylo zvláštní, že se takový exemplář jako on, slušně zaopatřený, zdravý, s možností volně se pohybovat po celém světě a požehnaný dokonalou tělesnou formou, která mu nepochybně dovolovala pářit se s větším výběrem samic, než byl obvyklý průměr, mohl při tom všem cítit tak uboze. Naopak se občas vyskytli jiní samci, poznamenaní zanedbáním, prolezlí chorobami a odstrkovaní svými bližními, z nichž vyzařovala spokojenost, která jako by pramenila z něčeho záhadnějšího, než byla pouhá hloupost."

4 24.01.2025

Škoda, že vydání, které čtu, je to od Jazzové sekce, psané na stroji, a právě cvičení "KOMPOZICE" je i špatně čitelné, takže nevím, co následuje po úvodních slovech "Stálplošněl jsem ve slinkovém ..." před dalšími, již čitelnými slovy "spoluvytvářel byrokratoúřední..".
"Vy mne záměroschválně šlaponožíte." a "Jest ti namístě a nutnozáhodné vystřihůžit svrchogot." ... ovšem když jsem tuto poslední větu opisovala, měla jsem asi nejprve posunutou pravou ruku na klávesnici a vyšlo mi toto: Jwar ri nMÍAR+ nurnozáhosné c\arčihůřir a ...
Je to prostě radost a to ne jednoduchá obyčejná, ale radost - množilka.

2 23.01.2025

To je krásná kniha! Velká. Poučná! Vidíte na obálce toho pochodujícího chlapíka? To je gardista. A jeho (tak londýnskou, tak tradiční) čepici? Je na ní cosi červeného - to je chochol. Ten značí, že právě pochoduje příslušník Goldstreamské gardy! Granátníci, jestli to nevíte, mají chochol bílý. Irská garda modrý. Velšská garda bílý se zeleným pruhem. A skotští gardisté samozřejmě bez chocholu. Ti nemusejí svou hrdost dávat na odiv nějakým chocholem... Tak až budete v Londýně sledovat královskou stráž, můžete dělat chytráky...

1 23.01.2025

Pro mě objevný termín "ženský člověk" jsem v této knize objevila. A mnoho dalších objevů, opravdu stojí za přečtení. Moc humorů v ní není, ale jeden takový vzácný odstavec (manželský) ocituju:
(je od Vlasty Chramostové)
Naše manželství je ideální zápas. Jak říkáme: hluboce spolu nesouhlasíme, ale zato už třicet let. Život se nevejde do dotazníku, natož do nějakých zjednodušených rubrik. Po prvém manželství jsem se rozvedla. Pak jsem měla krásné soužití s mužem, s nímž jsem měla syna. Nikdy jsme se nevzali a i se svým dnešním mužem jsme žili dvanáct let, než jsme se nechali oddat. Nedám na papíry, razítka a úřad. Teprve v sedmdesátých letech, když bylo nejhůř, nám jedna přítelkyně domluvila: "Vy musíte mít s tím režimem alespoň něco v pořádku, měli byste mít v legitimaci, že jste muž a žena. Protože až půjdete jeden druhého do vězení navštívit a ponesete buchty, nepustí vás tam." Tak z těchto, jak říká můj muž, velmi nízkých pohnutek, konkrétních a účelových, jsme se vlastně vzali. "Až bude po válce," říkal vždycky, "půjdeme na Ovocňák, kde je soud pro rozvody, a tam mi to každý uzná." I v nemocnici mu říkali, "prosím vás, jak to, že vy, ve svém věku, máte už třetí mozkovou příhodu?" Můj muž na to jen sakrasticky odpovídal, "No, tak máme normalizaci, a znáte moji ženu..."

23.01.2025

Vůbec se už nedivím, že zrovna Ivana Havla napadlo "ptydepe". Ten jeho mozek... bych chtěla mít ve své hlavě taky!
"Obraz 5/ Emergence
Mezi tím vším, co na svět přibylo jako všední výměšek směsky zmatku s řádem a řádu s náhodou, se tu a tam najdou věci a zjevy, které se jednou zvolna, jindy náhle, vždy však nečekaně zbaví své rodné banality a rozbují se svým vlastním bohatým životem. Zmatek zmožen řádem a řád zmožen náhodou je zbaví slepoty a obdaří vůlí včetně vůle se své vůle držet. Narostou jim tykadla k těkání, rty k reptání a dumadla k dumání - dumání o tom, co je nahoře, co je dole, co je napřed a co je potom.
Obraz 6/ Narození Arsemida
(Líp by udělal, kdyby se byl nenarodil, kdo o čtyřech věcech uvažuje: co je nahoře, co je dole, co je napřed a co je potom. ... Talmud podle U. Eka)"
Surreálné, občas mile znepokojivé:
"Na svou smrt se
a) těším
b) netěším
c) nezajímá mě"

23.01.2025

MZMEUPRVTRVRPROKOMSPTHFNDRPRPRVNADLHZPRV
(aneb: můžeme upravit rover pro komunikaci s pathfinderem ... a dál už taky nevím...)

8 23.01.2025

"Francois Mitterand přijel před několika měsíci přesvědčit svět, že se v Sarajevu nic neděje a že není nutné bombardovat srbské pozice. Den před jeho příletem bombardování Sarajeva utichlo. Jen několik raněných. Nás, co jsme neměli televizi ani rozhlas, ani čas je sledovat, malá pauza potěšila; věděli jsme, že k nám zase někdo přijíždí na safari. Když dorazil do nemocnice, ještě jsme operovali raněné ze včerejška. Jednoho odváželi ze sálu v přízemí chodbou spojenou s velkou ordinací. Dveře chodby byly otevřené. Byl jsem ve velké ordinaci a najednou u vchodu stanul Mitterand. Nikdy jsem neviděl tak dokonalý oblek jako na něm. Francouzský prezident byl neuvěřitelně elegantní a autoritativní. Nemluvil a ani se na mne nepodíval. Pro něho jsem byl vzduch. Arogance v akci. Jen tázavě pohlédl na pacienta, kterého zrovna vezli ze sálu. 'Ten je od včerejška,' vysvětlil Nale a vedl hosta přes ambulanci za pacientem. Za pár hodin to začalo zase bouchat a pálit z nebe i ze země a věděli jsme, že francouzský prezident odletěl. Nevěděli jsme, že oznámí světu, že v Sarajevu je všude klid; on, hrdina, tam byl, a nic se nedělo. Nikdo nestřílí. Srby není třeba bombardovat."

23.01.2025

Doma se má každý chovati slušně, aby nezpůsobil pohoršení sobě samému i svému okolí. Slušný člověk nerozbíjí nikdy svůj nábytek v nočních hodinách, aby nerušil spánek svých sousedů. Činí tak ve dne, při čemž spustí gramofon, aby se nikdo nedověděl, co vlastně dělá. Má-li nábytek vypůjčený, pojistí jej u pojišťovny. Chová se vůbec velice seriosně.

Jak se máme chovati na ulici
Musíme si být vědomi toho, že ulice je pro všechny kolemjdoucí a nejen pro nás. Slušný mrav žádá, abychom nestrkali do lidu na chodníku, neobtěžovali dámy a pány a neprali se v jízdní dráze se strážníkem. Takové věci se vyřizují v průjezdě.

Jak se máme chovati na aeroplanu
Pravý gentleman ani ve výši 6000 metrů nemluví sprostě a hrubě. (...) Spadne-li s aeroplanu, musí dbát toho, aby nespadl nikomu na hlavu. (...) Plivati s aeroplanu na zeměkouli jest nepřípustné.

1 23.01.2025

Lidi, nezapomínejte, že se jedná o scénář divadelní hry, nikoli o román, jakékoli srovnávání se sérií je tudíž hloupost. Hloupost, která může čtenáři úplně pokazit zážitek z návratu do Bradavic a spol. Je to jasně napsané i na deskách knihy nahoře: SPECIÁLNÍ VYDÁNÍ PRACOVNÍHO SCÉNÁŘE. Já si toho díkybrumbálovi všimla a knihu jsem si vychutnala, ještě by to chtělo vypravit se do Londýna na ten spektákl. Ovšem vzhledem k tomu, že i pan překladatel má vstupenky až někdy na duben 2017, není to právě aktuální záležitost. No ale uvidíme, co se bude dít - možná budou přenos dávat kina, jako je tomu u některých oper, baletů či dramat. A ani film není vylouč. Uvidíme...

6 23.01.2025

"Pochopit minulost, abychom mohli vytvořit lepší budoucnost."

z předmluvy:
(...) Japonsko bylo během války spojencem nacistického Německa a o holocaustu se zde donedávna nemluvilo. Zájem o tuto problematiku vzbudil v Japonsku až anonymní japonský sponzor, který chtěl přispět k všeobecné toleranci a porozumění. Považoval za důležité, aby o této části světové historie byli informováni i mladší lidé v Japonsku. K tomuto účelu se rozhodl založit Tokijské centrum pro studium holocaustu.
V roce 1999 se konalo setkání dětského fóra na téma holocaust. Zúčastnilo se ho dvě stě studentů z různých škol z Tokia a okolí a setkali se s Yaffou Eliach, ženou, která přežila holocaust. Vyprávěla jim, jak téměř všichni Židé z její vesnice, mladí či staří, byli zabiti nacisty. Na konci svého vyprávění všem připomněla, že právě na nich záleží, zda dokážou vytvořit budoucnost bez válek. Část mladých japonských posluchačů si tuto výzvu vzala k srdci a vytvořili skupinku zvanou Malá křídla. Členové tohoto seskupení se scházejí každý měsíc. Mladí lidé ve věku od osmi do osmnácti let vydávají svůj časopis, pomáhají v práci Tokijskému centru pro studium holocaustu a šíří osvětu o historii holocaustu mezi další japonské děti. To vše probíhá pod vedením ředitelky centra pro studium holocaustu Fumiko Išioka.

2 23.01.2025

"Lidé, věru jsme vás stvořili z muže a ženy a učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se vzájemně poznali..."

- Korán

Z pěkného rozhovoru s Faudemem z LN (ptala se Judita Matyášová):
LN: V roce 2004 měl premiéru váš film Blues by the Beach, kde jsou události před útokem a po něm. Proč jste se nyní k té tragédii vrátil?
Každý z nás, kdo to přežil, má nějaké následky. Nejen fyzické, ale hlavně psychické. Jednou jsem Jackovi vyprávěl, že se mi o tom pořád zdá. Můj psychiatr mi poradil, ať to všechno sepíšu. Začali jsme s Jackem pracovat na scénáři hraného filmu, jenže se nám nepodařilo sehnat peníze na realizaci. Naštětí jsem v New Yorku potkal nakladatele Marka Siegela. On mě vyhecoval, ať zkusíme ten příběh vyprávět jinak, komiksovou formou.
LN: Jednotlivé kapitoly začínají citáty z koránu. Proč?
To byl vlastně taky Markův nápad. On chtěl, ať knihu rozdělíme do kapitol, a my vůbec nechápali proč. Mysleli jsme, že stačí mít silný příběh. Nakonec nám došlo, že k němu můžeme přidat i něco navíc. Poselství, které bude fungovat i nad rámec téhle knihy,. Náš kamarád, imám Benjamin Bilal, vybral citáty z koránu, kde se mluví o svobodě a o respektu. Je to v přímém kontrastu s tím, co udělali atentátníci v Mike's Place.
Trailer ke knize: https://www.youtube.com/watch?v=QmCUuHOPHxg&spfreload=10

23.01.2025

Mám truchlivé obavy, že tuhle knihu tady nečetl ani jeden muž. Děláte zatracenou chybu, kluci... !

Dějiny feminismu:
1913 - Sufražetka se vrhá pod kopyta králova koně.
1970 - Feministky berou útokem Miss World v Londýně.
2011 - Caintlin Moranová přichází a ptá se, proč jsou kalhotky stále menší a menší.

"'A nemyslete si, že pokud jste chlap, tak se vás to netýká - jen vylezte na židli a zařvěte: 'JSEM FEMINISTA!' Feminista je jedním z nejskvostnějších výsledků evoluce. Feministé by NEPOCHYBNĚ měli stát na židli - abychom vám my ženy mohly připít šampaňským, než se na vás dychtivě vrhneme. A když už budete tam nahoře, možná nám rovnou můžete vyměnit žárovku. Nemůžeme to udělat samy. U lustru je totiž velká pavučina."

- velmi zábavná kniha, kde pod spoustou vtípků se občas vyskytne opravdu zásadní drsná pravda:
"... Jenže když se žen někdo ptá, kdy budou mít děti, skrývá se za tím ve skutečnosti ještě další, temnější a přiléhavější otázka. Když se pozorně zaposloucháte, ztlumíte všechny vnější zvuky a dáte si prst na rty, abyste naznačila kolemjdoucím, že mají být zticha, uslyšíte ji.
Zní: 'A kdy si to všechno poděláš tím, že budeš mít děti?
Kdy zahodíš minimálně čtyři roky své kariéry - právě ve věku, kdy je většina lidí na vrcholu přitažlivosti, kreativity i ctižádostivosti - kvůli tomu, aby měla děti? Kdy hodláš odložit veškerou tvořivost a sílu, abys věnovala každou minutu potřebám bezmocného mimina, i když je to rozumné, dobré a krásné? Kdy přestaneš točit filmy/nahrávat desky/psát knihy/uzavírat obchody? Kdy se začnou v tvém curriculu vitae objevovat díry? Kdy upozadíš sama sebe, kdy na tebe ostatní zapomenou?'"

A ještě věta v velkým V, pronesená Caitlininým manželem (v kapitole Potrat, ale týká se všeho, co bylo ženám jaksi biologicky nařízeno - a mužům odpuštěno): "Zdá se mi strašně nespravedlivé, že abychom se 'my' mohli rozmnožovat, 'vy' musíte projít celým tímhle... svinstvem."

Tohle by ovšem taky stálo za vystřižení na feministickou nástěnku:
"Kdybych byla patriarchátem, upřímně by mě nadchla představa, že ženy konečně budou mít stejné příležitosti. Přiznejme si, že patriarchát už musí být pořádně utahaný. Měli jsme tu sto tisíc let nepřerušené vlády mužů, během které neměli ani krátkou přestávku na kafe. Už z toho musí být totálně vyfluslí. Kdyby dostal patriarchát nabídku jakési flexibilní pracovní doby - kdyby světu z poloviny vládly ženy -, mohl by konečně sundat nohu z plynu, zajet si na dovolenou se čtyřkolkami, o které několik let mluví, a také si už udělat pořádek v garáži. (...) Nechci, aby muži odešli. Nechci, aby přestali dělat to, co dělají. Chci VÍC. Chci ŽENY. Chci, aby ženy měly víc světa nejen proto, že by to bylo spravedlivější, ale protože by to bylo lepší."

A z posledního odstavce knihy: "Ale až s přibývajícími lety jsem zjistila, že nejvíc ze všeho chci být člověkem. Tvořivým čestným člověkem, ke kterému se ostatní chovají slušně. Jedním z lidí v 'partě'."
- je tam ještě poslední věta - skvělá - tuhle třešničku se šlehačkou si ale už přečtěte sami

No a opravdu už poslední poznámka - v poslední kapitole nazvané Poděkování se vyskytuje termín "ČESTNÁ ŽENA" - s nímž se tady setkávám teprve podruhé - jeho první objevení se událo v jedné z her Jiřího Suchého - kde tento hrdý přídomek obdržela postava, kterou hrál. A já pravím - je ještě mnoho mužů, kteří si zaslouží být čestnými ženami!

K čertu s patriarchátem!

3 23.01.2025

Hledáme útěchu ve slovech útěchy, ale tuto útěchu možno hledat jen ve slovech útěchy. Byl nejen pravodatný myslivec, ale i soudruh. Měl rád socialistickou přírodu, nyní zničenou. Ztrácíme v něm nejen otce, ale i tátu. Pro nás, kteří nevěříme na náboženské pověry, život smrtí doopravdy končí. Dotlouklo jeho zlaté srdce i ruce. Prázdná sklenice nebyla smyslem jeho života. Milý příteli! Tys mnoho nestonal. A žel už nezastůněš. Přejeme ti všechno nejlepší tam v neznámu - nebo kde to vlastně seš.

1 23.01.2025

"Nepředstavoval jsem si, že by tenhle člověk vůbec mohl umřít. Kde na to sebral právo, nás tady nechat v tom svrabu? A klidně si odejít a teď se tam nahoře potutelně usmívat?" (Andrej Krob)

"Přijde mi škoda, že se nečtou jeho texty. Sama jsem jich plno začala číst až po jeho smrti. Kdybychom ho víc četli, třeba bychom míň bědovali. Plno lidí říká: s tím se nedá nic dělat. Ale to není pravda, teďka můžeme mnohem víc, než jsme mohli dřív. Můžu někam dojít, napsat, zatelefonovat, říct, že se mi něco nelíbí. Dneska už za to nehrozí spousta věcí. V mnohém dojíždí mentalita socialismu, držet hubu a krok a radši být potichu. Myslím, že plno lidí jaksi čeká spasitele, který to udělá za ně. Mnozí očekávali, že tady bude nějaký Havel, který za nás všechno zařídí. Ale že on vlastně jen říkal, něco dělejte, něco se vždycky dá dělat. A dneska se opravdu dá." (sestra Angelika)

23.01.2025

Kdyby šlo napsat, že v téhle knize je něco nejlepšího (nejde, nejlepší je všechno), tak Srdečný pozdrav z našeho úterního čtenářského kroužku. A kartička z Veřejné knihovny okraje předměstí (nepřehlédněte datum, do kterého musí být tato kniha vrácena!). A ta obálka se známkami s názvy kapitol: 6c Vodní buvol, 56c V ŽÁDNÉ JINÉ ZEMI, 8c Erik, 20 rozbité hračky, 74 STROJ NA ZTRÁTU PAMĚTI, 84c NAŠE VÝPRAVA, 70c BEZEJMENNÝ SVÁTEK, 76 ostražití, nikoli vystrašení, 92c noc želví záchrany, 82c VYROB SI MAZLÍČKA, 64c VĚTVIČKOVÉ, 36c spodní proud, 40c DĚDEČKŮV PŘÍBĚH, 28c Vzdálený déšť, 80c TRYZNA

23.01.2025