Nová kniha
Zrušte rodinu - Sophie Lewis
Nikdo vám nemůže ublížit více než vaše rodina: Feministický manifest Zrušte rodinu vychází poprvé v českém překladu. Stojí rodina v cestě světu autonomní lás... detail knihy
Nové komentáře u knih Sophie Lewis
Zrušte rodinu
„Těšila jsem se na radikální utopickou vizi a místo toho jsem dostala historický exkurz s nulovým vyústěním.
Mnohem lepší a inspirativnější mi přijdou texty o relationship anarchy, nebo queer komunitách v San Francisku. Tady kromě zajímavého seznamu další literatury k prozkoumání a pár zábavných historek ze života několika feministek nebylo fakt nic.“... celý text
— michaelamdCJ
Zrušte rodinu
„Dobově pro pluralitní společnost naprosto nutná zakázaná literatura (kterou není nutné zakazovat, zakazuje nám ji to do morku kostí zvnitřnělé "fuj!" reportérky CNN Prima News), jež se zaměřuje na obsah axiomatických forem a jeho očištění do podoby konstruktivní a neopresivní otázky. Jistě, údernost Federici a podobných by to mělo jedině, kdyby jazyk dokázal být méně akademický a mimo první a poslední kapitolu se 90 % škrtlo. V tomhle je ta kniha vysloveně frankfurtsky pitomá. Neinspiruje ne-mocné. Provokuje mocné (a dává kánon již přesvědčeným). Což je, ano, poněkud alibistická, snazší část úkolu. Snad i sama Lewis najde schopnost přidat onen druhý krok.“... celý text
— hawěť
Zrušte rodinu
„Těšil jsem se na podvratnou četbu během Vánoc, která analyticky rozebere opresivní charakter rodinných vazeb zneužívaných státní mocí k manipulaci s obyvatelstvem a nabídne nějakou víceméně utopickou, leč poutavou a zajímavou vizi. Spisek Sophie Lewis ale po všech stránkách bohužel klamal. Jediné plus tedy představuje tematika samotná, vydavatelská odvaha se do ní pustit, vysoce kvalitní grafické pojetí knihy a přehledný doslov, který když si přečtete, zbytek knihy můžete s klidem pominout.
Sophie Lewis totiž nejenže píše a uvažuje zmatečně, změťovitě, nejasně, takže to vůbec není čtivé, ale zároveň nenabízí ani promyšlenou a ucelenou argumentaci ani žádnou určitější vizi (v knize mj. zazní bizarní pseudopointa - jedna z mnoha -, že rodinu nahradí nic!). To vše navíc zastřeno pseudoodborným žargonem a nesnesitelným angloamerickým stylem, který si libuje v polysémní nesrozumitelnosti, patrně ve snaze formálně exhibovat před čtenářstvem, a je podle mě pro tento typ textů zcela nevhodný. (Zlatý německý diskurz: jazykově a argumentačně precizní a systematický!).
Překladatelka neměla snadnou práci a zjevně se hodně snažila, ale ani výkon její a redakce příliš nepřispěly k lepší stravitelnosti jazyka a textu, i bez originálu je zřejmé, že spousta vět otrocky kopíruje strukturu anglické předlohy, sice snad ne vysloveně defektně vůči češtině, ale čitelnost to nezvyšuje. To samé platí i u dílčích lexikálních řešení. K tomu se pak místy připojují interpunkční podivnosti, nejspíš opět původem anglicismy... Nesnadnou recepci knihy podtrhuje ještě série kontroverzních jazykových inovací, které mají přispět k větší rovnoprávnosti užitého jazyka. Překladatelka a redaktor to zdůvodňují v krátké poznámce, jejich důvody sice chápu, ale jazykově je to zkrátka nešťastné, text to komplikuje a prodlužuje, občas dokonce vznikají konstrukce na hranici srozumitelnosti. Domnívám se, že vhodnějším řešením by bylo zaměřit se na srozumitelné zprostředkování obsahu - názorů a argumentů, proč určité zažité postoje, přístupy a myšlenková schémata plodí nerovnoprávnost a útisk. A jazyk nechat na pokoji a využívat jej ve stávající, funkční a prověřené podobě zkrátka jako médium, kód sdělení obsahu.
Nechci se tu pouštět do obšírnější myšlenkové polemiky, ale nelze se ubránit dojmu, že autorka není příliš kovaná v ekonomii, sociologii, psychologii a vlastně ani filozofii. A s takovýmto (ne)základem se revoluční vize, nemají-li být šmahem smeteny jako naivní a bezcenné, snují jen těžko. Osobně si myslím, že problém rodiny coby prostředí a nástroje znesvobodňující moci tkví spíše v povaze, myšlení a nastavení individuálních jedinců (nejen na úrovni rodiny, ale i níže - v párových vztazích, ba ve vztahu k sobě samému - i výše: v komunitách, spolcích, firmách, politice), což si autorka ve svém feministicko-marxisticko-postkoloniálním rozletu (či jak to označit) ani nepřipouští...
Nejzajímavější část knihy je tedy letmý historický nástin osobností, které se nějak vztahovaly k otázce abolice rodiny: Fouriera, Kollontajovou ani Firestonovou jsem neznal, a jakkoli jsou to fenomény bizarní (v dobrém slova smyslu), jejich osudy a vize mě zaujaly. Bohužel ani zde nelze říci, že by o nich autorka pojednala poutavě a přehledně, celistvější obraz mi musela poskytnout až Wikipedie. Mám dokonce pocit, že je ani pořádně nečetla (i toho svého Marxe/Engelse podle mě strašně ohýbá a dezinterpretuje) a zná je spíše ze sekundárních zdrojů, potažmo jen útržkovitě. A tak je to se vším - vždy něco nakousne, v podstatě nahodile, bez souvislosti, navíc neatraktivně a nečtivě, a pak přeskočí jinam, až je z toho nakonec jeden velký guláš, který se sice navenek tváří lákavě (obálkou, názvem, tematikou), ale je k uzoufání nemastný neslaný a konzumovat ho je utrpení. Aneb: Po přečtení doslovu E. Koldovské a M. Vusović jsem si posteskl, proč Sophie Lewis nedovede psát aspoň z půlky tak jako tyto dvě mně neznámé autorky.
Cením si toho, že se Tranzit pouští do podobných počinů a má celou zajímavou ediční řadu, ale stálo by za to více zvažovat kvality a přínos dalších potenciálních přírůstků, když už se do toho investuje tolik úsilí.“... celý text
— V_M
Zrušte rodinu
„Rozhodně si nemyslím, že by knížka byla špatná, jak to může vypadat z místního hodnocení, asi je na regionální databázi příliš radikální. Proč jsem dala knize jen tři hvězdičky? Protože mě autorka nepřesvědčila svým manifestem, pořád si myslím, že rodinu lze reformovat a rozšířit její definici, než jen na ideálně bílý heterosexuální pár se dvěma dětmi (nebo šesti podle Jurečky). Asi nejvíc mě zaujala druhá kapitola s výčtem osobností (hlavně) feminismu, které chtěly zrušit rodinu, nebo autorka jejich celoživotní dílo takto interpretovala. Asi si radši přečtu něco z úctyhodného výčtu citované literatury na konci než tento manifest.“... celý text
— Amalberga
