hawěť
komentáře u knih
Zahrada
Petra Dvořáková
Jakože fajn, civilní, atypická optika, která přitom zvládá polárně nepřevrátit role, ale přece jen mi chybí nějaké nadstavbové, netruistické sdělení.
Zrušte rodinu
Sophie Lewis
Dobově pro pluralitní společnost naprosto nutná zakázaná literatura (kterou není nutné zakazovat, zakazuje nám ji to do morku kostí zvnitřnělé "fuj!" reportérky CNN Prima News), jež se zaměřuje na obsah axiomatických forem a jeho očištění do podoby konstruktivní a neopresivní otázky. Jistě, údernost Federici a podobných by to mělo jedině, kdyby jazyk dokázal být méně akademický a mimo první a poslední kapitolu se 90 % škrtlo. V tomhle je ta kniha vysloveně frankfurtsky pitomá. Neinspiruje ne-mocné. Provokuje mocné (a dává kánon již přesvědčeným). Což je, ano, poněkud alibistická, snazší část úkolu. Snad i sama Lewis najde schopnost přidat onen druhý krok.
Devět tváří tebe
Janice Pariat
(SPOILER) Ne úplně precizně přeložená/vykorekturovaná kniha, v níž se tak ztrácí část kouzla. I tak je ale zachycení charakterů jednotlivých lásek citlivé a velmi přesvědčivé, sloh je přívětivý a zároveň nijak hloupý, plný jemných ambivalencí, stejně jako je pečlivě vybalancované zaměření na milující osoby a nepromlouvající hrdinku a její potenciální heroizace (protože vymyslet si úžasnou osobu umí každý) vs až příliš průměrný mix odstínů šedé (protože proč z ní pak dělat hlavní postavu), a rovněž tak hrozící spadnutí do patronizační roviny "o ní bez ní", jak podtrhuje závěr. Jakože co už víc by člověk od takovéhle krátké Praha-Ostrava knížky mohl chtít?
Cop
Lætitia Colombani
Milá, krátká knížka, hladící ženstvo světa jednotrojkou drsných osudů a odvahy jim čelit. A přece ji nelze prohlásit za něco pouze banálního, svým způsobem načrtává tu náročnou a stále značně nedokonanou tezi něčeho jako globální feminismus pro ženy/lidi prvního, druhého i třetího světa.
Norma
Sofi Oksanen
(SPOILER) Nemůžu se zbavit dojmu, že je to tak trochu kniha pro větší děti, asi jako Matrix si víc vychutnáte, když jste "už velcí", ale ještě ne tak dávno jste četli Letopisy Narnie. Nejde jen o fantasy/paranormální prvky, realita tu občas prostě funguje trochu jinak, než byste očekávali, je zjednodušená či doretušovaná, aby seděla narativu knihy. Ale myslím, že i s tímhle dojmem stálo za to knihu neodložit. Protože ten příběh má solidní rytmus, čte se lehce a zároveň se daří budovat a udržovat napětí, za mě mnohem lépe než v dalších knihách Oksanen. Vadit může menší prokreslenost mileneckého zvratu. Mně tam fakt dře jediná a jiná věc, a to ultra "kadeřnicky" naivní Marion, která v onom polopohádkovém, idealizovaném "klanu" působí jako pěst na oko opačným směrem. Nicméně jak řečeno, pozitiva somewhat převažují.
Očista
Sofi Oksanen
(SPOILER) Silný námět, je to dobře tematicky namíchané, sdělné a vlastně fajn. Naturalismus místy sklouzává do kýče, ale prosím, míra je věc názoru. Vůbec nepřekvapí, že jde o první zfilmovanou knihu Oksanen, ústřední dvojice je vysloveně napsaná pro prkna/plátno, skoro se až nehodí pro pouhá písmenka. Nicméně to není Ta Obtíž. To, co pro mě knihu reálně trochu zabíjí, je ta zodpovědnost, jíž psaný formát nese. V knize je autorce vidět pod prsty. Je spousta času všimnout si každé nesrovnalosti. Je v ní strašně zřetelné, když např. celé Zařino Estonsko má 10 kilometrů na délku a překonává ho jako v arkádové oddechovce na počítači; on je to "detail", není vůbec příběhově nosný, ve vizuální podobě takové zběsilosti paradoxně projdou snáz, ale tím spíš je strašné - a zbytečné - na tom, co v knize je funkční dějová zkratka, nikoli vizuální spektákl (jako ve filmu), odpálit věrohodnost vyprávění. Nesedlo mi ani finále. Nemrazilo mě z toho dokreslení, telegrafické "přílepky" ředily dojem. Opět, v knize. V knize nelze přeplouvat do titulků, v knize to neoživíte vizuálem... A tak je to pro mě pětihvězdčkový *scénář*. Ale jako kniha skoro až zklamání.
Psí park
Sofi Oksanen
(SPOILER) Z toho, co jsem od Oksanen četl, mi Psí park nejjasněji řekl: tohle chceš číst, tady je příběh, tady je "román pro ženy", ne snad hloupá, ale celkem straightforward poutavá četba. Jenže... Jako by pak prostě všechno šlo špatným směrem. Rádoby drsná zakončení kapitol "...ale víc se dozvíme až po reklamě". Napětí, strach, šílenství (Darjino), které je víc vyjadřované než budované, následky jakoby přebývají nad příčinami. To, čím byste se chtěli probrat, se přejde hopem. Místo toho se naše hrdinka musí stokrát znova bát, abychom na to náhodou nezapomněli. Klíčovou, stále omílanou vraždu Oksanen popíše v brilantní, sofistikované ambivalenci, jen aby ji pak zredukovala na samozřejmou vypravěčskou pravdu. Takové je to celé. Formou zpovědi tvrdohlavě odbitá osobní pravda. Proto se samozřejmě také de facto nic nedozvíme o Romanovi jako Romanovi. Hrdinka se zabije prakticky sama, prostě je o tom všem přesvědčená. Je tedy vyšinutá? Tam by opět chyběl podklad. Ale tragikomedie to je. Je to příběh vyhýbání se následkům až do téhle nejabsurdnější, sebedestruktivní polohy. Myslím, že by bylo vlastně docela snadné přesvědčit mě, že to je právě její geniální obraz. Samotná kniha ovšem končí utopená v téže bažině. Chce být jistá, úderná, a je spíš povrchní a vyhýbačná. (Ať jenom nereju, hrdinčina morální masokostnost je přesvědčivá, podobně jako ve Stalinových kravách. Jenže to je snad jediné podstatné sdělení, které mi moje mysl povolila nerozporovat a blaženě překlápět z papíru do sebe. Jinak naopak v závěru svítí každá kontrolka. Přesně ten stav, do něhož beletrie nesmí člověka uvést...)
Stalinovy krávy
Sofi Oksanen
(SPOILER) Inventing Anna. A podobně jako u toho seriálu mě vlastně trochu štvalo, že se té strhující hlavní hrdince a té současnosti, k níž všechny linky míří, nemůžeme věnovat trochu výhradněji. Jistě, je třeba zarámování a je třeba získat prostor těšit se na "seanci", ale přesto... Nicméně i díky tomu je prokreslenost a postižení miriád úrovní problému / životního osudu neskonalá a jedinečná. Tolik metafor, tolik příčin, tolik následků - a většina těch propojení hladce proklouzne a neměl jsem potřebu se přít o jejich věrohodnost. Samozřejmě, po první půlce, která se čte sama, a pak té malinko rozvláčné pasáži se dá závěru vyčíst jeho telegrafičnost. Já to ale beru. Dílo je vytvořeno. Otevřený závěr není jediná varianta. Už vůbec jím pak není nějaká tragická póza. Po všem tom prokreslování by to za mě bylo i laciné. A tak sledujeme zkrátka usedání prachu, vlastně podobně precizní a konzistentní s první/nejdelší částí knihy...
Baby Jane
Sofi Oksanen
(SPOILER) Made me cry. Tak, jak jsem poznal Oksanen, není nejlepší tvůrkyně strhujících dramat a logických labyrintů. Tady je silná, přesvědčivá, a to velmi.
1) Úžasně promyšlený sloh. Nejvíc mě zaujaly ty poměrně časté drobné inkonzistence a zpřesnění. V menším počtu by si člověk až řekl, že to je chyba, ne záměr, nicméně tady to excelentně intimizuje.
2) Velmi realistické propojení s hudbou, kterou když si k závěru fakt pustíte, máte dvojnásobný zážitek, úplně jako film.
3) Není to přetažené. Pokud chcete napsat příběh na nijak extrémně originálním scénáři (konec si tipnete na 50 % od začátku a v určitém bodě se promění v 90 %, ačkoli pak to ještě došperkuje final twist), musíte udržet dojem touhle metodou.
Já a ty
Niccolò Ammaniti
Geniální věc. Můžete si ji vzít v Praze do vlaku a i s pauzami v Ostravě přečtenou odložit, ale ten formátový minimalismus je úderný, není tam prostě ani slovo navíc a z té rychlosti pak čerpá síla a naléhavost vyústění, kterou umožňuje právě to, jak nad ním nemáte čas dlouho přemýšlet. Aniž bych hledal, tohle je mnohem přesněji zachycená esence Nad propastí byla tma (a jistě spousty jiných knih, nicméně znám tuhle) bez zbytečných kudrlinek a právě onoho Lorenzem vzpomínaného upínání se na závěr, který tu samozřejmě je a minimálně v jedné z jeho dvou rovin se dá odhadovat, nicméně jen po montaigneovsku svazuje natrhanou kytici, o níž to celé je.
Nad propastí byla tma
Auður Ava Ólafsdóttir
Extrémně nepřekvapivá, byť hezky napsaná kniha. Ale za mě prostě mnohem levnější literatura, než kam cílí a jak je vnímaná.
Čerň a stříbro
Paolo Giordano
Šest hvězdiček za sloh, pět za obsah a minus šest protože jedenáct jich dát nejde
Je hlína k snědku?
Jakuba Katalpa (p)
Nikdy si o knihách, co čtu, nic předem nezjišťuju, a tahle kniha je podle mě, když ji do sebe necháte za studena, nárazovitě (stejně jako je napsaná) vnikat, úplně geniální. Zapojení smyslů, pár opravdu brilantních mini kapitol, které jsou vlastně dlouhým citátem, zcela konkrétní a zcela přesnou lokalizací pocitu... Láska
Bez peří
Woody Allen (p)
Tak výrazný allenovský rukopis, že je až k nevíře, že to člověka furt dokáže bavit, respektive ho to úplně "furt" bavit nedokáže. Nicméně chvílema velkolepá sranda.
Etika svobody
Murray Newton Rothbard
Nejlepší anarchokapitalistická kniha, byť ambici být dokonale racionální, od nuly vybudovanou politickou etikou etik opravdu nejde začít plnit na Robinsonově ostrově, který je stejně "reálný" jako závoj nevědomosti (ne-li míň).
Sen letící želvy
Nora Eckhardtová
Ta naprostá, milá banalita člověka příjemně kolébá a závěr díky ní funguje.
