Amalberga komentáře u knih
Kdysi jsem před lety četla. První část se mi velmi líbila, kniha byla jasně strukturovaná a mravoučné pasáže mi nevadily. Druhá mi přišla o dost horší - Amy byla v podstatě chladná zlatokopka a Jo úplně ztratila sama sebe. Dost chápu rozhořčení spisovatelky, která s velkou nelibostí napsala Jo nějakého toho ženicha, aby splnila očekávání tehdejší společnosti a nakladatele. Kdyby zůstalo jen u prvního dílu, bylo by to lepší.
Přijde mi zajímavé sbírku porovnat s novější antologii skutečně moderních taiwanských povídek Vzpomínky a sny na obratníku Raka. Z dichotomie "přistěhovalnce z pevninské Číny a rodilého Taiwance" přítomné v Ranním jasmínu se naráz v povídkách konečně objevují i původní obyvatelé Taiwanu (tu ubohou jednoduchou služku v první povídce jako pořádnou reprezentaci neberu) a vypráví zde své příběhy. Obrovského rozdílu, kterého jsem si nemohla nevšimnout je i způsob vylíčení ženských postav v povídkách. Ve sbírce je deset povídek a (jen) tři z nich napsaly ženy. Pokud jste (jako já) líní si před každou povídkou nalistovat na konec knihy a přečíst si medailonek o autorstvu, tak to vlastně ani nevadí, protože z povídky jasně vyplyne gender autora. Téměř všichni autoři vyprávějí příběh z pohledu mužů a ženy jsou v něm jen jakési mysteriózní přecitlivělé objekty (na pár čestných výjimek), které jakmile přestanou být pro muže v příběhu důležité, přestanou existovat. Bez ohledu na to, jak se k nim muži zachovají (popsané scény emočního a fyzického násilí byly opravdu nechutné), ženy je stále milují a ještě se k nim rády vrátí pro další nálož. V povídkách od autorek se do popředí konečně dostávají komplexně vylíčené ženy, které - i když se jim rozpadne vztah s mužem, tak jsou schopny se zvednout a pokračovat v životě dál, i když jim patriarchální společnost není úplně nakloněna. Zkrátka, taiwanská literatura ušla dlouhou cestu a díkybohu za to.
P. S. Ztvárnění cizince jako uzurpačného zrzavého Američana, který se neobtěžuje naučit ani slovo čínsky mi přišlo jako vystřižené z čínské propagandy, moderního na tom nebylo zhola nic.
Četla jsem kvůli diplomové práci. Velmi dobře napsané, doporučuji čtenářům, kteří se chtějí zorientovat v soudobé taiwanské literatuře.
(SPOILER) Před knihou jsem viděla film, který je dost dobrý, přišel mi i lepší než kniha, zřejmě kvůli tomu, že dost osekali všechny negativní vlastnosti protagonisty.
Hlavní postava je naprosto nesnesitelná z mnoha důvodů. Třeba už jen tím rozporem, jak je schopen použít jakékoliv prostředky k tomu, aby se mohl vrátit ke svému starému životu, který je očividně osamělý a prázdný. Nakonec ale starý život opustí a to kvůli vlastní ješitnosti a náznaku úspěchu, jenž se mu zřejmě nedostával. Nejvíc nechutné ale bylo, jakým způsobem se choval k "ženě" (pokud si pamatuji, v románu ani neuvedli její jméno). Díval se na ni spíš jako na zvíře nebo jakýsi přírodní úkaz než na lidskou bytost. Ani jednou se nezajímal o něco jiného než o sebe, a ještě se k ní choval hrubě a násilně. Žena jako by v románu existovala jen k tomu, aby si na ní vybíjel svoje frustrace podmaňoval si ji, používal ji k uspokojování svých potřeb nebo ke svému plánu na útěk a aby se o něj starala. Andrew Tate by se od hlavního hrdiny mohl učit.
Ve své době se asi jednalo a výjimečné dílo, nicméně mi už přijde zastaralé a překonané.
U knihy jsem trpěla. Ne proto, že tam děje bylo pomálu, nebo protože by se vlekla, ale protože mě iritovaly hlavni postavy, celou dobu jsem jen čekala, kdy se už konečně rozejdou. O žádnou lásku se rozhodně nejednalo. Lars se šíleně zamiluje do učitele, uhání ho, dělá ve vztahu veškerou práci a nechá si od něho vše líbit. Učitel (nemluvě o tom, jak je milostný vztah studenta a učitele neetický) si na druhou stranu na Larse vzpomene, kdy se mu to hodí, klidně nekolik měsíců nedá vědět, ignoruje ho před svými přáteli a lže o své minulosti (dokonalý příklad emočně nedostupného člověka). Tento toxický vztah trval hrozně dlouho a konečně jsem si oddychla, když se Lars rozhodl, že už nebude rohožka.
P.S. Nechápu, že tahle kniha vyšla v dnešní době. Literatury o gay párech, kteří maji toxický vztah a skončí to s nimi špatně je spousta. Dává to taky smysl, v době, kdy díla vznikala, homosexualita byla zakázána. Proč ale psát takovou knihu teď?
Od knihy jsem čekala víc. Krátké kapitoly mě většinou iritovaly, přišlo mi, že nejdou dostatečně do hloubky a chybí jim pointa. V některých momentech na mě byla kniha až moc "ezo". Je fajn, že něco takového vyšlo, snad vyjde víc knížek ma toto téma.
Dlouho mi trvalo, než jsem se do knihy začetla, ale stálo to za to. Nejvíc bych asi vypíchla to, jak autorka dokonale stvořila nedokonalé postavy. Dalo se do nich vcítit, měli silné i slabé stránky a chtěli jste vědět, jak to s nimi dopadne. Přichystáný konec těžko někoho překvapil, ale rozhodně stojí za to si knihu přečíst.
Potom, co jsem se prokousala nudným úvodem, jsem si myslela, že to nejhorší mám za sebou. Omyl. V podstatě všechny kapitoly byly stejně nezáživné jako úvod. Autorka se v jednotlivostech rýpala jako v záhonech, o anglické literatuře se zas tak nezmiňovala, zato se dost opakovala a neustále vyjmenovávala jména nějakých rostlin, které - jakožto nezahradník - vůbec neznám. Také jsem měla pocit, jako kdyby knížka byla jenom o hromadě snobů - "plebejci" buď mají na zahradě posekaný trávník a bazén, nebo na ní pěstují převážně zeleninu a ovoce, protože z těch kytek se člověk nenají. Po první kapitole jsem vzdala souvislé čtení a knihu jen prolistovala v naději, že najdu nějakou pasáž, která mě zaujme a začtu se. Nestalo se.
Arogantní běloch si přijede do Číny žít svůj "čínský sen" a hlavně poučovat Číňany o té "lepší" literatuře ze Západu. Hlavní postava Juliana je děsně nesympatická, vůbec se nesnaží jinou kulturu pochopit, jen se všemu posmívá a pošklebuje. Tahle kniha je nechutným příkladem orientalismu a ještě ke všemu je sexistická.
"Julian se od dob svých vysokoškolských studií na Cambridgi považoval za znalce ženské krásy. I proto se rozhodl, že oznámkuje všechny přítelkyně svých kamarádů." s. 23
I když to podle výsledku nevypadá, napsat memoáry Agáty Hanychové mělo velký potenciál, a to hned z několika důvodů:
1.Agáta si sice zakládá na image drzé holky, která nejde pro slovo daleko, ale ve skutečnosti se drží velmi zpátky a pečlivě si hlídá, co ze svého osobního života ukazuje a co ne. Takže kniha mohla odhalit leccos nového.
2. Agáta se už v té době pohybovala ve světě showbizu a modelingu nějakou dobu a musela zažít i vyposlechnout si spoustu zajímavých věcí a skandálů, což by čtenáři jistě ocenili.
Bohužel, kniha stojí za nic, hlavně kvůli tomu, že jazyková úroveň připomíná slohovky ze základky. Rozvinuté věty aby někdo v textu pohledal. Další problém je to, že se Agáta s ničím nemaže a sebe zajímavější věc smázne dvěma třemi větami a už skáče na další příhodu. Z tohohle spíš dávám vinu paní spisovatelce podílející se na knize. Kniha mohla být zpověď ženy, které se povedlo uspět v prostředí ne příliš přívětivému k ženám, mohl to být něco jako předchůdce memoárů Emily Ratajkowski.
Další problém knihy je nepřehledné skákání od jednoho tématu k druhému, kdy Agáta není schopná ani chronologicky vyjmenovat svoje ex.
Asi pouze pro fajnšmekry zažrané do středověké poezie. Verše mi přišly průměrné a zamořené floskulemi.
Rozhodně si nemyslím, že by knížka byla špatná, jak to může vypadat z místního hodnocení, asi je na regionální databázi příliš radikální. Proč jsem dala knize jen tři hvězdičky? Protože mě autorka nepřesvědčila svým manifestem, pořád si myslím, že rodinu lze reformovat a rozšířit její definici, než jen na ideálně bílý heterosexuální pár se dvěma dětmi (nebo šesti podle Jurečky). Asi nejvíc mě zaujala druhá kapitola s výčtem osobností (hlavně) feminismu, které chtěly zrušit rodinu, nebo autorka jejich celoživotní dílo takto interpretovala. Asi si radši přečtu něco z úctyhodného výčtu citované literatury na konci než tento manifest.
V předmluvě jsem se dočetla, že se jedná o prvotinu autorky. Je v ní obrovský potenciál a spousta pasáží v knize (hlavně ty popisné) je naprosto úchvatná, jiné části knihy se zas tolik nepovedly, závěr mi přišel slabší. Asi by se mi víc líbilo, kdyby se autorka soustředila hlavně na to, jak malé černošské děti vnímají svět kolem sebe a nevěnovala tolik prostoru knihy vyprávění z pohledu dospělých.
Pokud bych někdy chtěla definovat "feminní literaturu", pak by to byla právě Prsa a vajíčka. Zápletka není to hlavní, naopak se pozornost věnuje hlavně zkušenostem žen, které jsou společností spíše přehlíženy a brány jako samozřejmost. Poselství knihy je silné a dobře zpracované, najdeme zde hodně úhlů pohledu na "ženskou otázku". Dala bych pět hvězdiček nebýt toho konce, trochu mě to zklamalo. Čteno v anglickém překladu.
Poezie pozdního kapitalismu. Průvodce po Brně a Brně-venkov. O realitě brněnských VŠ řekne víc než všechny dny otevřených dveří na školách a nadupaný brožurky dohromady.
Četla jsem anglickou verzi, editovanou Kafkovým přítelem Willy Haasem. Nevím, jestli se něco ztratilo v překladu, ale dopisy na mě nepůsobily tak silně jako dopisy Ottle a rodině. V knize mi chyběly také podrobnější vysvětlivky zmíněných osob a věcí, uvítala bych taky chronologii vztahu Kafky a Mileny, Mileniny životní osudy atd.
V posledních letech svého života si Plathová ve svých denících stěžovala, že ji a okolní svět odděluje jakýsi skleněný poklop, který jí zabraňuje jít do hloubky a skutečně popisovat emoce a události. Tímhle dílem se Plathová pokusila poklop popsat a nadzvednout, podařilo se jí jen to první.
Talentovaná Esther se dostane do New Yorku díky poměrně prestižní stáži v časopise, ale moc ji to nezajímá a nezapadá mezi ostatní dívky (očividně byla depresivní už i tady). Poté se nedostane na vysněný "spisovatelský tábor" a život se jí rozpadne úplně. Až dosud se mi kniha velmi líbila, jazyk byl vybroušený, slova pečlivě zvolená. Zaujalo mě i několik motivů (v jiném komentáři již zmíněný fíkovníkový strom), které Plathová opakovaně použila a posouvala jejich význam, což mi přišlo super. Na druhou stranu musím konstatovat, že dialogy v nespisovné angličtině značně zestárly a číst je bylo docela cringe (stejná věc se dá řícti o postoji Esther k lqbtq, černochům a Asiatům). Bohužel druhá polovina knihy se vlekla a nic zajímavého se tam nedělo. Postava Esther mě začala poměrně štvát, protože byla velmi pasivní a bez cíle, většinou se jen bezmyšlenkovitě přizpůsobovala okolí. Ke všem ostatním postavám v knize se chovala strašně a téměř nad všechny se povyšovala a opovrhovala jimi. Zápletce podle mě chybí katarze (jediné, co ji připomíná je moment "Já jsem, já jsem, já jsem", ale nepřišel mi natolik silný), například kdyby si postava uvědomila, co se jí stalo, uvědomila si své emoce (docela dobrý moment v knize byl, když si na terapii přiznala, že svou matku nesnáší) a přemýšlela o tom, co dál. Kdysi šlo zřejmě o kontroverzní román, ale dneska spíš o průměr až podprůměr. Čteno v anglickém originále.
Jak psala sama překladatelka v úvodu, spousta básniček je spíše průměrná a jejich důležitost spočívá v tom, že jde o první experimenty psaní čínské poezie v hovorovém jazyce baihua. Přesto se mi jich i pár v paměti utkvělo a některé motivy v básních byly pro mě zajímavé.
Některé části knihy jsou výborné, třeba začátek, kde je dobře popsána hierarchie v rodině v pozdním období dynastie Qing. Naopak nejvíce mě nebavily úseky věnované válce, které byly vyloženě nasáklé propagandou. Další slabinou pro mě byla chabá charakterizace postav, kromě rodičů protagonistky jsem se o nikom moc nedozvěděla - informace byly vyloženě kusé a někdy jsem při četbě měla pocit, že některé části příběhu chybí. I přesto byla kniha čtivá a má vypovídající hodnotu o dané době.
Začnu pozitivy. Název knihy mi přišel velmi poetický a zpočátku poeticky zněl i jazyk knihy, který vyniká ve schopnosti popsat fádní věci zajímavým způsobem a vypíchnout drobnosti, kterých by si většina lidi nevšimla. Jenže po asi sto stranách mě kniha přestala bavit. Děj je velmi pomalý a vůbec mu nepomáhá postava Raye, který není příliš sympatický. P. S. Jak je možné, že když Ray na téměř rok odjede z domu a neplatí účty, nemá odstřiženou vodu a elektřinu? Kam mu chodí sociální příspěvky? Jakto, že nikdo nehledal jeho "kostlivce ve skříni"?