Amalberga
komentáře u knih

Nerozumím tomu "Haló" kolem Murakamiho. Vždy když čtu jeho knihu, jsem zprvu nadšená začátkem a zklamaná na konci. Ani tady to nebylo jinak. Prvních šestnáct stran jsem nadšeně hltala, pak ale na scénu přišla Sára (četla jsem anglickou verzi, nejsem si jistá jejím jménem v české) a začala se v tom nimrat. Byla mi dost nesympatická a bezcharakterní, podobně jako Cukuru. O jeho vlastnostech se vlastně čtenář dozvídal jen skrze popisu ostatních postav. A nejnudnější byl konec. Napjatě čekáte, co Cukorovi Sára sdělí, jak se rozhodne, místo toho zdlouhavou nudnou pasáž o nádraží v Tokyu a Cukurově neschopnosti. Místo toho, aby něco dělal, radši si sedne na nádraží a pozoruje životy ostatních. Paráda. Ještě by mě zajímalo, proč poměrně velká část Murakamiho tvorby je variace na Norské dřevo. Už bych si mohla dělat Murakamiho bingo. Mladý člověk, který neví, co se životem. Check. Vyprávěno zčásti retrospektivně někým kolem třiceti. Check. Podivné historky, které nejsou pro děj vůbec důležité. Check. Násilná smrt blízké osoby hlavního hrdiny. Check. Prolínající se motiv hudby v díle. Check. Explicitní popisy sexu nebo sexuálních fantazií. Check. Vlastně by předělávání Norského dřevo pořád dokola nevadilo, kdyby výsledky byly stejně dobré jako Norské dřevo.


Ačkoliv jsem se snažila a dala jsem knize dost času, nedokázala jsem si k ní najít cestu a dočíst ji až do konce. Z básní lze ale rozhodně poznat, že Orten měl obrovský talent, který plně rozkvetl v Elegiích.


Po letech jsem si přečetla anglickou verzi a oblažila svoji duši nadčasovým příběhem. Vřele doporučuji anglickou verzi.


Geniální. Napsat něco takového v 21 letech je neuvěřitelné. Motivy v básních mi často připomínaly Skácela. Škoda, že se Ortenův talent nemohl plně rozvinout.


Bunin byl mistr slova a jeho básně jsou dokonalé. Kdyby mě víc chytily za srdce, dám pět hvězd.


Básně se mi zdály příliš unylé, na druhé straně mi přišlo zajímavé, jak naši předkové popisovali peklo a smrt.


Nemá to hlavu ani patu. Navíc jsem po komiksu sáhla jen kvůli Jokerovi, který brzo z 'příběhu' zmizel. Dollmaker působil jako zajímavá postava, bohužel jeho otázka zůstala nevyřešena.


Od Patti Smith jsem četla Sbírání vlny a ze zvědavosti si poslechla album Horses. Její básně a texty písní mě úplně minuly, ani jsem knihu nedočetla, zřejmě nejsem cílová skupina.


V průběho čtení knihy se mne zmocňovaly protichůdné pocity, neustále jsem byla konfrontována s Nickovým chovaním, které jsem spíše neschvalovala. Připomněl mi prototyp zbytečného člověka. Celé čtyři roky se téměř vůbec neposunul v psaní doktorské práce, bloumal se po velkolepých společenských událostech, od ničeho k ničemu, a nakonec se vztahy, pečlivě budované Nickovými submisivními úsměvy, tajnůstkářstvím a zamlčováním pravdy rozpadly, dokonce i přátelství s Tobym započaté již na Oxfordu (vůbec to působí jako kdyby život po Oxfordě pro většinu lidí znamenal konec nejlepších let života) a Nick se konečně vrátí tam, odkud přišel. Přestože si hodně prožil a jeho bohatí přátelé ho na posledních stránkách příběhu vlastně zradili, hodili přes palubu, nezdálo se mi, že by se Nick z těch čtyř let nějak poučil, opustil svou roli pozorovatele, nikoli aktéra, života poněkud zkyslé společenské smetánky.
Důležitým motivem knihy je Nickovo zalíbení v krásnu. Řekla bych, že dost často byl krásou spíš oslepován, kvůli ní přehlížel nesprávné jednání a nemyslel na následky, dobře je to třeba viděl na románku s Wanim a kokainovém úletu.
Nemůžu říct, že by se mi kniha nějak zvlášť líbila (nejvíc mě bavil začátek a potom až závěr knihy), bylo těžké vydržet sledovat bezpáteřního Nicka a jeho často velmi hloupá rozhodnutí, ale rozhodně se o knize nedá říct, že by byla špatná. Od Hollinghursta si zřejmě už nic dalšího nepřečtu.


Kniha mě dost zklamala. Žádná postava mi nebyla sympatická, až na krokodýla, co spolkl hodiny a tikal. Peter Pan je takový malý spratek, který odmítl přijmout zodpovědnost, a na věky se tak stal dítětem, navíc dost namyšleným. Wendy je sice důležitá postava v knize, ale je dobrá akorát tak na to, aby chlapcům uklízela a "dělala mámu", nikdy se přímo nepodílí na žádném s dobrodružství (když pominu to, jak se topí v laguně nebo jak je svázaná na příď pirátské lodi), spíš tam jen jaksi je. Což mně jako holce vadí. Neverland má svoje kouzlo, ale na mne příliš nepůsobilo a kniha mě dost nudila, dočítala jsem ji s nechutí.


Po příběhové stránce je trochu slabší, ale ilustrace jsou nádherné.


Holden je pěknej syčák, ale má v jádru dobrý srdce. Padly jsme si do noty, tak dávám ty čtyři hvězdy, snad jen bych si přála víc uzavřený konec. I mně přese všecko chybí Stradlater a Ackley.


Jak už psala Sisssi v komentáři, přirovnávat tohle k Umbertu Ecovi se nehodí. Příběh se rozbíhá dost pomalu a je dost předvídatelný. Doporučuji si radši přečíst Jméno Růže od Eca nebo Jmenuji se červená od Pamuka.


Docela mě mrzelo, že autor v knize nevěnoval Číně stejný prostor jako Rusku.


První polovina knihy byla skvělá, dobře se četla. To stejné ale bohužel nemohu tvrdit o té druhé. Rozdělení knihy na deníky, vyprávění z pohledu jedné osoby, všeobecné vyprávění a dopisy mě docela otravovalo. Nejnudnější byly rozhodně dopisy, zvlášť korespondence mezi Bárou a Danielem. Vůbec tahle ústřední dvojice mi slušně lezla na nervy. Bára byla uřvaná hysterka, která neustále vyžadovala pozornost a vynucovala si lásku a sliby na Danielovi. Ten byl zase do jisté míry pokrytec, jeho neustálé ujišťování členů sboru lacinými slovy o Bohu a Ježíši mi nápadně připomněly moje nedělní návštěvy kostela a zpovědi u katolických kněží. Spousta událostí v ději šla lehce odhadnout, zvlášť dějová zápletka s Petrem a Evou, která mi přišla až směšně naivní na devatenáctiletou holku. Knihu ale musím zase pochválit za vystižení porevoluční éry, kdy lidé intenzivně vnímají ztráty morálních hodnot. Jejich téměř až apokalyptické obavy mě zaujaly. Rovněž se mi líbila postava kamaráda Martina, škoda, že se v knize neobjevil víc, jeho myšlenky byly zajímavé a pro mě nové. Myslím si, že je to jedna z mála českých zajímavých knih a stojí za to si ji přečíst (aspoň první polovinu), ale moje srdce si nezískala.


První část knihy mě poněkud nudila, zato druhá byla moc hezky a citlivě napsaná. Tracyho tygr je moc pěkná moderní pohádka, ale že by to bylo něco kdovíjak úchvatného, to zase ne.


Pokud se chcete z této knihy něco dozvědět o historii Číny, rovnou ji odložte (nebo odhoďte) a sáhněte po Divokých labutích, které skvěle ilustrují moderní dějiny Číny na rozdíl od této knížky. Sice v ní najdete pravopisné chyby, pasáže připomínající sloh dětí ze základní školy (obě skutečnosti bych pominula, kdyby spoluautorem nebyl Čech) a melancholicky laděný rozcajdaný příběh. Opravdu, dokonce i Peříčko v bouři je lepší.


Pohádky mě nijak zvlášť nenadchly, některé byly lepší, jiné slabší. Brumbálovy komentáře předstíraly rádoby vědeckost, ve skutečnosti byly dost zaujaté a do jisté míry arogantní a ješitné, až jsem přehodnotila svoji představu Brumbála jako hodného a laskavého mága. Taky jsem úplně nepochopila, jak mohl popřít existenci legendární bezové hůlky, kterou podle ságy Harryho Pottera sám vlastnil, protože podle jejího příběhu ji musel pravděpodobně získat v boji a vědět, že před ním ji mělo hodně jiných čarodějů a on není její první majitel. Tahle knížka pro mě představuje jen drobný doplněk světa čar a kouzel, rozhodně není nějak úchvatná, spíš ve všech směrech průměrná. Nebudu na ni pět ódy jenom proto, že je od Rowlingové a zmiňovali ji v Harrym Potterovi.
