Amalberga
komentáře u knih

V posledních letech svého života si Plathová ve svých denících stěžovala, že ji a okolní svět odděluje jakýsi skleněný poklop, který jí zabraňuje jít do hloubky a skutečně popisovat emoce a události. Tímhle dílem se Plathová pokusila poklop popsat a nadzvednout, podařilo se jí jen to první.
Talentovaná Esther se dostane do New Yorku díky poměrně prestižní stáži v časopise, ale moc ji to nezajímá a nezapadá mezi ostatní dívky (očividně byla depresivní už i tady). Poté se nedostane na vysněný "spisovatelský tábor" a život se jí rozpadne úplně. Až dosud se mi kniha velmi líbila, jazyk byl vybroušený, slova pečlivě zvolená. Zaujalo mě i několik motivů (v jiném komentáři již zmíněný fíkovníkový strom), které Plathová opakovaně použila a posouvala jejich význam, což mi přišlo super. Na druhou stranu musím konstatovat, že dialogy v nespisovné angličtině značně zestárly a číst je bylo docela cringe (stejná věc se dá řícti o postoji Esther k lqbtq, černochům a Asiatům). Bohužel druhá polovina knihy se vlekla a nic zajímavého se tam nedělo. Postava Esther mě začala poměrně štvát, protože byla velmi pasivní a bez cíle, většinou se jen bezmyšlenkovitě přizpůsobovala okolí. Ke všem ostatním postavám v knize se chovala strašně a téměř nad všechny se povyšovala a opovrhovala jimi. Zápletce podle mě chybí katarze (jediné, co ji připomíná je moment "Já jsem, já jsem, já jsem", ale nepřišel mi natolik silný), například kdyby si postava uvědomila, co se jí stalo, uvědomila si své emoce (docela dobrý moment v knize byl, když si na terapii přiznala, že svou matku nesnáší) a přemýšlela o tom, co dál. Kdysi šlo zřejmě o kontroverzní román, ale dneska spíš o průměr až podprůměr. Čteno v anglickém originále.


Jak psala sama překladatelka v úvodu, spousta básniček je spíše průměrná a jejich důležitost spočívá v tom, že jde o první experimenty psaní čínské poezie v hovorovém jazyce baihua. Přesto se mi jich i pár v paměti utkvělo a některé motivy v básních byly pro mě zajímavé.

Některé části knihy jsou výborné, třeba začátek, kde je dobře popsána hierarchie v rodině v pozdním období dynastie Qing. Naopak nejvíce mě nebavily úseky věnované válce, které byly vyloženě nasáklé propagandou. Další slabinou pro mě byla chabá charakterizace postav, kromě rodičů protagonistky jsem se o nikom moc nedozvěděla - informace byly vyloženě kusé a někdy jsem při četbě měla pocit, že některé části příběhu chybí. I přesto byla kniha čtivá a má vypovídající hodnotu o dané době.


Začnu pozitivy. Název knihy mi přišel velmi poetický a zpočátku poeticky zněl i jazyk knihy, který vyniká ve schopnosti popsat fádní věci zajímavým způsobem a vypíchnout drobnosti, kterých by si většina lidi nevšimla. Jenže po asi sto stranách mě kniha přestala bavit. Děj je velmi pomalý a vůbec mu nepomáhá postava Raye, který není příliš sympatický. P. S. Jak je možné, že když Ray na téměř rok odjede z domu a neplatí účty, nemá odstřiženou vodu a elektřinu? Kam mu chodí sociální příspěvky? Jakto, že nikdo nehledal jeho "kostlivce ve skříni"?


Dost mě zamrzelo, když jsem na konci knihy zjistila, že básně nejsou přeložené z čínštiny, ale z angličtiny, což je škoda. Výběr básní mě moc nezaujal, leckteré jsem už četla jinde, takže sbírka mi moc nového nepřinesla.


Chvíli mi trvalo, než jsem se do knihy dostala - nebavilo mě číst suchopárné životopisy básníků, ale básně se mi líbily moc, je to zase něco jiného než evropská nebo východoasijská poezie. Rozhodně doporučuji.


Antologie povídky dělí na venkovské povídky a na městské povídky. U prvně zmíněných se mi líbilo, jak autor vystihl hluboké city postav (hlavně vztah mezi matkou a potomky) v kontrastu s krutostí pověrčivých vesničanů a systému. Na druhou stranu byly postavy v městských povídkách velmi odtažité, ztracené v nově nabyté modernitě, potácející se někde na hranicích snu, reality a deliria. Ženské postavy zde byly objektivizované z pohledu mužských postav a unikaly jejich porozumění. Moc se mi líbil experimentativní jazyk městských povídek, také jsem v nich cítila vliv expresionismu. Tenhle výbor se vážně povedl


Knihu jsem si náhodou koupila, abych si ukrátila čas v práci. O Marině Cvetajevové jsem nic nevěděla, ve škole jsme si o ní nic neříkali, což je velká škoda, protože to byla zajímavá osobnost s pohnutým životem. Z oddílů v knize se mi nejvíc líbily Nespavost a Dráty, kde jsem s básněmi nejvíc souzněla. Některým básním jsem nerozuměla, holt Marina není žádný Jiří Žáček, ale rozhodně si nezaslouží tak nízké hodnocení.


Neskutečně stupidní příběh, který je v každém druhém komiksu bravíčka, jak originální.


První část knihy mě bavila, doprovázet Átreje při putování bylo skvělé. I když jsem film viděla mockrát, i tak jsem se dozvěděla něco nového. Druhá část už byla horší. Bastián je velmi nesympatická postava a od začátku až do konce mi lezl na nervy a měla jsem často chuť knihu nedočíst.


Knihu jsem četla ještě kdysi na základce a přišla mi velmi objevná. Zpětně v ní vidím spíše velmi povrchní pojetí nám cizí a vzdálené kultury, která je v knize pojatá hlavně jako divná a úchylná "hentai". Je úsměvné, že je kniha tady na databázi zařazená v žánru naučné literatury.


Knížka se mi dobře četla, autor v ní velmi srozumitelně vysvětluje základní teorie týkající se komunikace a totalitarismu. S připodobněním politické korektnosti k totalitnímu jazyku nesouhlasím, rozhodně je však závěrečná kapitola podnětná a vhodná k zamyšlení.


Knihu jsem si koupila hlavně kvůli autorovu stylu psaní. V tomhle ohledu kniha nezklamala. Zato ten příběh, starý jako sám čas, v ničem originální a prázdný. Partička mužů v "nejlepším věku" nahání mladou dívku, která není nic jiného než vějička, hezká tvářička, obal bez obsahu, celý smysl její existence je být jablkem sváru ústředních postav novely. A tak sice tleskám krásné řeči, ale k čemu jsou krásné věty, když nic zajímavého či podstatného nesdělují.


Kniha se dobře četla, vševědoucí vypravěč příběhu svým vybroušeným jazykem poskytoval trefné komentáře. Oldřich Král knihu přeložil výborně, ale zrovna v mém vydání se nacházela spousta překlepů až hanba. P. S. Jak je možné, že slovo klitoris se v erotickém románu objeví až na straně 377?


Lidská zručnost a vynalézavost je fascinující a nepřestává mě udivovat, co všechno lidé dokáží. Nejvíc se mi líbila kapitola o hračkách. Na publikaci oceňuju bohatý fotografický materiál, který autorka shromáždila.


Kdysi jsem četla, docela se mi líbily akorát první dvě povídky, jinak nic moc.


(SPOILER) Tak už jsem bohudík dospěla na konec téhle neslavné ságy. Z první části psané z pohledu Belly jsem málem lezla po stropě. V životě jsem nečetla tak nudný popis svatby a při "makeoveru" Belly jsem měla sto chutí vyhodit knihu z okna. Za mě cenu nejotravnější postava série rozhodně vyhrává Alice, v tom nemá konkurenci. Následné líbánky vlastně ani líbánky nebyly, spíš připomínaly těžkou kocovinu spojenou s nedobrovolnou sexuální abstinencí. Meyerová udělala tu chybu, že de facto přeskočila všechny sexuální scény, akorát se dozvíme, jak jsou Bella s Edvardem předTÍM hrozně nadržení a poTOM, jak TO bylo super. A myslím, že právě absence sexuálních scén vedla k napsání dalšího veledíla - padesáti odstínů.
V další části se ke slovu dostane Jacob a kupodivu se mu daří rozjet tempo příběhu, dozvíme se víc o tom, jaké to je mít v hlavě víc hlasů a komunikovat telepaticky.
Poslední část, zase vyprávěná z pohledu Belly, by mohla být zajímavá, ale není. Meyerová si vymyslí kopu upírů s rozličnými schopnostmi a zajímavými životními příběhy (vedle nich vypadají Cullenovi pěkně nudně), ale věnuje jim jen málo prostoru, zaměřuje se hlavně na Renesmé a na neuvěřitelné rychlý trénink Belly. A ke všemu ani nedojde k závěrečnému souboji, Cullenovi se z toho vykecají, až jsem si říkala, proč kolem toho dělali takové drama.


Kniha se četla obtížně, ale některé myšlenky byly podnětné.

Občas mi přišlo, že si Zdenda výklady básní cucá z prstu, holt mi asi něco uniká. Jinak je knížka poměrně podnětná, líbí se mi kapitola věnující se poezii na školách. Nás ve škole akorát naučili, že poezii vlastně nikdo nečte, což vás fakt moc nenamotivuje si něco přečíst.


Komu mám teda fandit? Edwardovi, který Bellu neustále omezuje v osobních svobodách (zakazuje jí stýkat se s kamarády, nutí svou sestru, aby ji unášela a držela proti její vůli u Cullenových doma, dává jí ultimátum se svatbou,...) nebo Jacobovi, typickému "milému" klukovi, který trousí věty typu: "ty to sice nevíš Bello, ale miluješ mě a já tu budu čekat, až ti to dojde" (třikrát fuj, pak si stěžuj na friendzone) a občas Bellu bez jejího svolení násilně líbá (a okolí to smázne s tím, že vlastně je ještě mladý a je to normální - nečetl náhodou tenhle díl i Feri?)? Asi bych nejraději fandila Belle, aby taky jednou nenechala ostatní, aby si s ní dělali co chtějí, ale postavila se sama za sebe. Jenže to by nemohla vystupovat ve fiktivním příběhu od paní Meyerové, takže se těšme na svatbu a další eskapády, ve kterých se prakticky nic nestane (ano, akční scény Meyerové fakt nejdou - i když podat něco tak teoreticky dobrodružného tak nudně je vlastně taky umění).
