Nové komentáře u knih Tomáš Lipner
Hvězdolet Vltava
„Jedna z nejlepších knih, které jsem četla. Rozhodně jedna z nejlepších sci-fi. Jako česká space opera vyniká rozsahem množstvím odkazů do různých oborů nebo do české historie, A co teprve vývoj postav...
Jak se vyvíjí politruk Evžen, to je paráda. A Milan Struha s Františkem Novockým, ti jsou extra třída.
Zápletka je úžasná. Skok do hyperprostoru, a potom zjištění, že se věci dost změnili, skutečná povaha starých spojenectví, přátelství a nepřátelství...
A má to obrázky.“... celý text
— Jarka_rybář
Hvězdolet Vltava
„Kniha čítá něco přes sedm set stran, ale čte se opravdu dobře. Je to dáno tím, že autor čtenáři dávkuje informace o lodi, jejím osazenstvu i světě, v němž se nalézají, postupně. Příkladem budiž scéna, v níž se posádka schází na Politické školení mužstva. Ve chvíli, kdy má politruk Plocek promluvit k mužstvu, přeruší autor děj vysvětlením toho, jak takový politický pracovník na vesmírné lodi pracuje a komu se zodpovídá. Stejně jako pozvolné dávkování informací funguje v Lipnerově románu změna prostředí, v němž se příběh odehrává. Když už by se čtenář mohl začít nudit, dojde k novému setkání s mimozemšťany, objeví se nová planeta či vesmírná stanice. O dějové zvraty není nouze, dokonce dojde i na lodní vzpouru či milostný románek, nebo takřka detektivní pátrání. Zkrátka čtenář se rozhodně nemá čas nudit. Navíc je celá kniha prodchnuta duchem nezlomné vůle lidstva k životu a to je na ní také velice sympatické. Ostatně přesně proto doporučila Kristýna Sněgoňová tento rukopis Hvězdoletu Vltava k vydání Michaelu Broncovi a jeho nakladatelství Straky na vrbě.
Dostaneme se i k výtvarné stránce knihy. Na první pohled zaujme krásná snímatelná retro obálka a barevné předsádky Tomáše Kučerovského. Obálka se nese v duchu románů J.M.Trosky a předsádky zdobí nákres hvězdoletu Vltava a jeho technický popis. Vnitřní černobílé většinou dvoustránkové ilustrace Jana Pekárka pak příběh skvěle dokreslují. Že kniha nepostrádá pevnou vazbu i vkusnou záložku jistě také mnohého čtenáře potěší.“... celý text
— jan8470
Hvězdolet Vltava
„Nebudu lhát - ke knize mě přitáhla idea Československé lidové armády ve vesmírném prostoru, takže autorovi jeho záměr vyšel. Otázka ovšem zní - bylo to pro děj obohacující? Odpověď je trochu složitější. Tomáš Lipner se narodil v roce 1985, takže má o životě za minulého režimu jen zprostředkovanou představu. Když nahazuje reálie, tak vytváří spíš lehkou parodii, než výpověď doby a když kritizuje totalitní podstatu socialistického zřízení, sotva klouže po povrchu, a i to si maří tím, že je drtivá většina postav sympatická. Zvláštní dojem "posunuté" reality dotváří i odkazy na modernější popkulturní odkazy, takže atmosféra je směsicí nostalgie, úsměšku a fascinace dobou. V zásadě se ale dá říct, že by se kniha bez oné zvláštnosti obešla, a bez ní šlapala snad ještě lépe, protože jde o velice solidní space operu, pocitově podobnou Honorverse Davida Webera, zkříženou s knížkami J.M. Trosky. Z toho prvního se inspirovala bitvami, z toho druhého si vzala jakousi sympatickou naivitu, projevující se (nejen) v lehkosti s jakou se lidstvo vyšvihlo do mezihvězdného prostoru a v měříku v němž se vše odehrává - cestuje se na ploše podstatné části galaxie. Konec bych si představoval trošku propracovanější, motivaci záporáků rafinovanější, a místo epilogu bych radši viděl druhý díl, ale i tak jsem byl spokojený. Oceňuji připomenutí Karla Janouška.“... celý text
— hanak_v_exilu
Hvězdolet Vltava
„„Tak to ti pak půjčím ještě jednu věc, Planetu nachových mračen. Napsal to Boris Strugackij.“
„Ten Boris Strugackij? Ředitel palby suborbitálního dělostřelectva?“
Na Hvězdolet Vltava jsem se hodně těšil, ale zároveň i dost odvažoval. Přeci jen 750 stran značí, že tato kniha není žádný drobek. Mimochodem kniha naprosto krásně ztvárněná a další z řady ze Strak, které v knihovně prostě musíte mít. Jednou jsem se tedy odhodlal a do knihy se začetl. Musím říct, že to bylo jedno z nejhezčích českých sci-fi, ke kterým jsem se doposavaď dostal.
Na debut fantastická záležitost. Autor tu odkazuje na éru komunismu a dělá to vědomě socialisticky, aby do příběhu vnesl kus doby minulé. Zároveň ale Hvězdolet spolu s posádkou vkládá do nezávidění hodné situace a, nechci tu mluvit úplně o ději, byla by prostě hrozná škoda vědět, do čeho tu jdete.
K tomu přidává pár mimozemských ras, kde pokaždé to není jenom mlácení slámy, ale opravdu fungující člen příběhu, ke kterému si vytvoříte emoce jak pozitivní, tak ale i negativní. No a aby toho nebylo málo, budete se tu mnohdy setkávat s opravdu vtipnými a zábavnými hláškami, které mi mnohdy v podobných dílech dost chybí.
V celkovém kontextu tak jednoznačně komplexní záležitost, která od začátku do konce nevytvoří místo, kde by nudila. České sci-fi v tom nejlepším možném duchu. A to jak obsahem, tak i zevnějškem.“... celý text
— Malarkey
Hvězdolet Vltava
„Váhal jsem mezi 4 a 5 hvězdami, kdy dokonalých 5 bylo moc, ale 4 (80 %) se mi zase zdálo málo. Nakonec tedy taková lepší čtyřka. Nejsem zběhlý ve sci-fi, mým revírem je sword & sorcery fantasy, takže to byl trochu krok do neznáma a nemám pořádně s čím srovnávat.
Předchozí komentáře to často zmiňují, ale stojí za zopakování, že nejde o komunistickou agitaci. Jsou to jen kulisy, které dobře známe. Děj občas trochu vysadil a jel na volnoběh ve snaze kompletnějšího popisu, což mi nijak zásadně nevadilo. Příběh má být sinusoida (i když možná na šikmé rampě?), ne linka x=y. A navíc to vynahradila originalita a nápaditost a vlastně i odvaha zavrhnout "startrekový pindy" a nechat hrdiny dělat věci, které by pro někoho mohly být příliš pobuřující a nehrdinské (třeba to v Ottově galaktickém slovníku na konci).
Vývoj děje byl chytrý, propracovaný, logicky to do sebe zapadalo. Rozhodující aktéři konali jako někdo, kdo rozumí své práci, a kdo pro úspěch hodlá pracovat (počítat, počítat a počítat), místo aby se spolehl na náhodu a prostě to zkusil. Na to nejsem moc zvyklý (po zkouknutí Hvězdných bran a Star Treků). Místo hloupých Honzů s rancem na rameni tady máme posádku, která umí strategizovat a plně využívat technologií napříč celým spektrem. Autor také prokázal široký rozhled napříč obory a disciplínami a nebál se ho použít, takže to místy působilo jako populárně naučná literatura a ne space opera. Ale nikdy ne násilně a nikdy se mi nestalo, že bych vůbec nechápal, které bije.
První půlka knihy je plná záhad a donutila mě přemýšlet, co se vlastně děje a jak by to mohlo pokračovat. Později už čtenář dostane dost indicií, aby si to dal nějak dohromady (nebo přinejmenším vyskládá všechny okraje skládačky), ale přesto tam až do závěrečných kapitol visí jakýsi otazník pochybností - co když mě autor jen vodil za nos? Co když mě až po ramena zaplavil "červenými sledi"?
Akce intenzivní, záhady mysteriózní, je tam filozofie, humor i lechtivé scény (možná až příliš často), tak co tomu ještě může chybět? Snad je nezvykle realistická a deterministická na úkor náhod a wow efektů. Možná je svým obsahem příliš roztahaná, asi jako rozpadlý knedlík s ovocem uvnitř, a potřebovala by stlačit do dokonalé koule. Někde něco očesat, něčemu přidat pozornosti. Jenže to něco navíc, co tam potenciálně překáží, přidává hloubku a pomáhá dokreslit svět a postavy. Možná to 'něco' je samotné ovoce, které brání ve spojení těsta. Ale když se odebere ovoce, mohly to rovnou být šišky s mákem, že? Přidáním těsta by z toho zase mohl vzniknout moloch, který ucpe hrnec. Možná je to tak, že některá díla prostě nemohou být dokonalá. A nemusí to být nutně chyba.“... celý text
— Reinar
