Warren Thomas Farrell

Nové komentáře u knih Warren Thomas Farrell

Krize chlapectví

„Co ke knize dodat, všechno podstatné už řekly naprosto výstižně předchozí komentáře, lépe bych to nevyjádřil. Každý malý kluk s úplnou rodinou, který má navíc to štěstí, že si tuto knihu aspoň jeden z jeho rodičů koupí, přečte a pochopí je výjimečný šťastlivec. Každý malý kluk, který nežije v úplné rodině a jehož matka navíc podlehne odporu k mužům, je nešťastník a jeho osud bude pravděpodobně více než smutný příběh. Nyní, snad více než kdy předtím, je role zodpovědných otců skutečně nenahraditelná pro zdravý duševní vývoj jejich dětí. Hrozně se mi nelíbí pozorovat ve svém okolí kamarády a kolegy, co alibisticky místo věnování svého času dětem raději chodí na brigády, i když peníze navíc ve skutečnosti nepotřebují, tráví čas s kamarády a v hospodě, jen aby nemuseli věnovat trpělivost svým malým dětem, případně si najdou časově tak náročné koníčky, že je doma vidí sotva přespávat a pak se ještě kasají. Všechno to kolem dětí pohodlně hodí na manželku a alibisticky si říkají, že oni jsou přeci živitelé. To jsou kecy, na dnešní dobu je to prostě už málo a děti hlavně potřebují tátu a ne fungl nové auto za milion. Je ostuda, pokud se tyhle negativní a pohodlné vzorce předávají dále a v mých očích tito lidé klesají a podle mě nereprezentují skutečnou a důstojnou tvář mužů. Koníčky a kamarády je třeba mít, ale v rozumné míře a jen do hranice, kdy to neškodí rodině. Výchova dětí, je opravdu mimořádně náročná, komplexní a časově extrémně vysilující záležitost, kdy ale na konci každého dne člověk ví, že udělal něco nesobeckého a užitečného a sám sebe si za to může vážit. Jak ukazuje tato kniha, každá minuta se vyplatí a nikdy ji už nic nebude schopné nahradit. Knize dávám pět hvězd za popsání těch závažných a náročných problémů, kterým dnešní mladí kluci musí čelit a rozhodně jí plánuji šířit do svého okolí. Tohle bylo čtení, co mělo smysl, jen je škoda, že knihu nebude číst tolik lidí, kolik by naše společnost potřebovala.“... celý text
— d.p.

Krize chlapectví

„Čtivo dlouhé, hutné a náročné - ke knize jsem se vracela na několikrát a v součtu ji četla na můj vkus neskutečně dlouho. Ale proč? Protože je pravdivá, mnohdy nepříjemně, mnohdy překvapivě, je skutečná a potřebná. Jako matka dvou synů (kteří naštěstí mají otce k dispozici) pozoruji dnes a denně, jak se liší přístupy otců a matek, mužů a žen, a jak je pro dodržení jakési rovnováhy, dosažení nějakého ideálního kompromisu potřebné, ba přímo nutné dodat oba pohledy, názory obou stran a kombinovat je. Jakmile pominou ta první léta, která obvykle provází fixace spíše na matku, nastoupí období, kdy je zapotřebí zase více otec, a je hrozně vidět, jak chybí (třeba jen proto, že v daném období nemá tolik času na děti, kolik by bylo záhodno), jak se to téměř okamžitě projevuje třeba v dětském chování. Ano, jsme odlišní, nejen v příslušnosti k nějakému pohlaví, některé ženy jsou jsou ženštější více, některé méně, ale - dle mého skromného názoru - ani při sebevětší snaze jediný člověk nedokáže vykompenzovat tu rozmanitost, dynamiku a energii, kterou výchově dodává (fungující) pár. Přece jen, dva jsou víc než jeden... Nezbývá než doufat, že se nad touto inspirativní knihou zadumá co nejvíce čtenářů (ideálně ještě před tím, než seženou partnera pro život a založí rodinu), a do budoucna bude mít co nejvíce dětí a rodin co nejlepší podmínky pro život, výchovu a vývoj. Btw. ta druhá část s ADHD by klidně mohla být ve druhé knize, přišla mi tak nějak navíc, ač se téma týká také ve větší míře chlapců.“... celý text
— kikies

Krize chlapectví

„Podle mě je to super, že vznikají i takovýhle knížky zaměřený na "opačnou stranu mince", tj. na problematiku ohledně mužů a jejich práv. Je to obsáhlá bichle, zmíněno je zde hodně zajímavostí, statistických údajů (např. že chlapci mají nižší šanci než dívky dokončit střední školu, chlapci trpí absencí otce možná více než dívky a další), ale také opomíjená problematika: svěřování dětí spíše matkám než otcům, i když otci mají zájem o to se starat o své dítě a milují ho stejně jako matka. Tátové přece jen ukazují dítěti trochu jiný "svět" a úhel pohledu, než mámy. Více a přísněji nastavují hranice, dokážou s potomkem prostě tak blbnout (přesně to autoři vystihli, když do knížky přidali jeden známej vtip, když táta vyhazuje dítě do vzduchu - jak to vidí dítě, máma a táta). Zkrátka potřeba jsou oba světy, jak ten pečující a mnohdy až příliš ochranitelský, nabízející převážně starostlivost a něhu, tak i ten, který dítěti umožní objevovat, ukáže mu takovou tu cestu do světa a pomůže mu objevit svoje nadání i slabiny. V poslední části knížky je věnovaná taky notná část problematice ADHD a možná řešení těchto obtíží, což je taky fajn, protože ADHD je mnohem častější u chlapců (oproti dívkám, u kterých se to tak neprojevuje a splňují kritéria spíš pro ADD). Občas mi přišlo, že se ta otcovská část snad až adoruje na úkor matek, na druhou stranu, tohle je problematika z každodenního světa a je třeba na všechna úskalí upozorňovat.“... celý text
— hu_87

Krize chlapectví

„„Bývalá moderátorka televizních talk show Jenny Jones měla show nazvanou „Boot Camp My Pre-teen“, do kterého si pozvala malé chlapce, kteří dělali svým matkám samoživitelkám spoustu problémů. Pozvala také seržanta námořnictva, aby chlapcům ukázal, co je to disciplína. Seržant tedy hartusil na desetiletého chlapce a nakonec pohrozil“ „Buď se polepšíš, nebo se na příštích osm let stanu tvým tátou, to bys chtěl, synu?“ A vzpurný chlapec odpověděl: „Chtěl, pane.“ Ohromený, ale zjevně pohnutý seržant se zeptal: „A proč chceš, abych byl tvůj táta?“ Chlapec se na něho smutně podíval a odpověděl: „Protože žádného tátu nemám.“ Chlapci potřebují otce prosazující hranice stejně, jako potřebují včely květiny s pylem.“ „V podstatě tak lze říct, že na každý dolar vynaložený na zajištění toho, že bude dítě trávit čas se svým otcem, připadá 290 dolarů vynaložených na to, aby dítě dostalo od otce peníze. Stručně řečeno, vynakládáme miliardy dolarů na to, abychom od otců získali peníze, které téměř nikdo z nich nemá, a v podstatě nulové částky na to, abychom otcům umožnili věnovat čas jejich dětem – přičemž otcové tento čas mají a děti s nimi čas potřebují.“ „Mužské zdraví? To má zhruba stejnou relevanci, jako kdybyste bojovali za osvobození bělochů.“ Zcela neprávem opomíjená a zapadlá kniha, která by mohla být zajímavým příspěvkem do diskuze na téma rodičovství a zejména otcovství. Autoři prozkoumávají dnes velmi kontroverzní a výbušné téma, dokladem budiž hodnocení knihy. Silně a přesvědčivě a zcela na straně zdravého rozumu, argumentují ve prospěch udržení otců v rodinách, udržení rodin pohromadě, přítomnosti otcovské postavy při výchově chlapců, ale i dívek. Tento důraz na v podstatě tradiční rodinu musí být pro mnohé radikální nenávistné feministky stejně neodolatelný jako pověstný rudý hard v rukou toreadora pro oči býka. A to vše přestože jsou autoři tak progresivní, jak jen dnešní američtí levicoví intelektuálové, žijící v utopickém ráji jménem Kalifornie, sami sebe se označující za feministy, aktivní ve feministických hnutích, mohou být. A v čem, že je kniha tak kontroverzní? Silně argumentuje ve prospěch mužů. Tak je to jednoduché. Prokazatelně ukazuje nutnost přítomnosti otců při výchově dětí a dokládá, že jejich absence s sebou nese množství negativních až patologických společenských jevů. Zejména na výchovu mladých chlapců má přítomný nebo nepřítomný otec zcela zásadní vliv. Příkladem patologií budiž třeba zvýšená míra a inklinace k násilí u chlapců vyrůstajících bez otce, zvýšené riziko depresí, sebepoškozování, zvýšené riziko sebevražd, abůzy substancí, závislosti, vyšší pravděpodobnost kriminálního chování, pocity bezútěšnosti, vyšší riziko poruch chování typu ADHD, a mnohé další. Zároveň v této souvislosti upozorňuje na zcela otřesné statistiky, kdy konkrétně v amerických komunitách až 50% dětí vyrůstá bez otce. Oprávněně kritizuje dnešní zcela nevyrovnaný přístup k oběma pohlavím, na jedná straně správná podpora žen ve všech oblastech, na druhé straně naprosto nulová podpora můžu nikde a v ničem, schovávající se pod nic neříkající proklamace o světovém patriarchátu, toxické maskulinitě a dalších nesmyslných, nic neříkajících progresivních novotvarech. Dokládá to množstvím neuvěřitelně mrazivých příběhů z mužských skupin, které autor zakládal v USA a Kanadě. Zcela otřesná a blatantní je pak prokazatelná nerovnost muže vs. ženy u soudních sporů za právo vychovávat vlastní děti. Poukazuje, jak za touto diskriminací mužů opět stojí feministické hnutí, již od 70. let 20. stol. Feministky nejprve zapojení otců do výchovy podporovali, záhy však velmi prudce obrátili, pod tlakem svých členek. Politika zvítězila nad rovností. Rovný přístup v rozhodnutích soudů nehledejte. Není tam. Časem se ustálil společenský narativ, který tuto nerovnost plně vystihuje, totiž že „matka má na děti právo, kdežto otcové musí o děti bojovat“. Jsem si vědom, že v dnešní ultrakorektní a ultraprogresivní době se tímto prohlášením pohybuji za hranou kacířství, přesto: dítě by mělo mít dva rodiče, matku a otce. Nijak nesnižuji obdivuhodnou snahu matek samoživitelek (a v menší míře otců samoživitelů) protlouct se životem a vychovat potomka navzdory mnohdy naprosté nepřízni osudu, životní smůle, otřesným partnerům (a partnerkám). Přesto je však třeba jednoznačně říct, že ne všechny formy rodiny jsou rovnocenné a ne všechny vychovávají stejně úspěšné a socializované děti. Ač bych nerad generalizoval, tuhle knihu budou feministky, feministé, zkrátka radikální levicoví aktivisté všeho druhu, bojující za lepší zítřky a krásný nový svět, ze srdce nenávidět. Čtenáři, zejména pánové, nenechte se odradit zdejším špatným hodnocením. Naprosto chápu, a chápou to i autoři, že svět není černobílý, přesto, kniha je skvělá a minimálně muži, kteří bojují se soudy, s diskriminací otcovství, získají dojem, že na jejich straně přece jen někdo je, že nejsou sami, že na jejich straně je, když už nic jiného, alespoň ta objektivní pravda a realita. Je to zcela neprávem opomenutá kniha, která by měla mít masivní PR, mělo by se o ní mluvit, psát a zase mluvit, vše proto, aby si ji přečetlo co nejvíc lidí, mužů i žen. Zvlášť v dnešním aktivistickém světě, kde převládá kultická kmenová politická ideologie ublíženosti a pocitů nad rozumem, fakty a logikou. Doporučuji.“... celý text
— thorir

Přejít na knížky autora