Valyk
diskuze
Řve tak (obvykle dítě při hře), že by mrtvého přinutil vstát z hrobu.
Ve skutečnosti to není kuchařka, nýbrž návod v jehož podtitulu by mělo být: "Jak se dostat na fibroskopii žaludku snadno, rychle a levně." Je s podivem, že tento originální návod zde nezaujal milovníky tohoto přitažlivého způsobu vyšetření....
Teď jsem dočetl Proces od F. Kafky. Jen stěží by v tom někdo shledával happyend. Drama je to také a negativní děj se odvíjí od první stránky do poslední. A jako bonus je to kniha plná neobyčejně důvtipného humoru.
O své rodině Fernanda zpočátku nemluvila, časem však začala idealizovat svého otce. U stolu o něm mluvívala jako o výjimečném člověku, který se zřekl všech světských marností a postupné se stává světcem. Aureliano Segundo, udiven nečekaným velebením svého tchána, neodolal a za manželčinými zády si z toho dělával šašky. Ostatní členové rodiny následovali jeho příkladu a dokonce i Úrsula, která mimořádně dbala na rodinný soulad a potají se trápila nad každou domácí třenicí, si občas dovolila poznamenat, že její pravnouček má cestu k papežskému stolci otevřenu, poněvadž je „vnukem světce a synem královny a zloděje dobytka“. Vzdor onomu posměvačnému spiknutí si však děti zvykly myslet na dědečka jako na jakousi vybájenou bytost, která jim ve svých dopisech psává zbožné veršíky a ke každým vánocům jim posílá bednu s dárky tak velkou, že sotva projde domovními dveřmi. Ve skutečnosti to byly poslední pozůstatky rodinného jmění.
*
G. García Márquez: Sto roků samoty
Existují knihy, o kterých moc dobře vím, že se spolupodílely na formování mého postoje, mého "já". Nehledal jsem je nějak vědomě, ale prostě mi je osud shodou okolností předložil k přečtení. O těchto knihách tedy lze v mém případě prohlásit, že dlouhodobě ovlivnily mé chování. A ačkoliv už nejsem ve věku, kdy se člověk nechá snadno unést chrabrým románovým hrdinou, stává se mi dodnes, že mi některé postoje nebo jednání postav natolik imponují, že je podvědomě (a někdy snad i záměrně) zavádím do svého vlastního hodnotového žebříčku.
Já když zjistím, že kniha od které jsem něco očekával je šmejd, přeměním svá očekávání a nadále čtu proto, abych se hořce "pokochal", autora si zhnusil a v jeho chybách či pokleslostech se zorientoval. Pak se někdy sice cítím trapně za tu knihu a jejího autora, ale zase si to navždy vyjasním.
Aby bylo jasno - můj subjektivní pohled:
1) Jak jsem vyhrál válku, Patrick Ryan. Vůbec nechápu, jak na tomto laciném humoru může někdo ujíždět.
2) Kmotr, Mario Puzo. Z mého pohledu průměrná kniha, ale podle DK TOP 10....
3) Stopařův průvodce galaxií. Adams Douglas. Neskutečná slátanina plná fantasmagorických keců, ale tady je vychvalovaná do nebes....
Tak. Odplivl jsem si, abych zachoval smysl tohoto vlákna.
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Naprosto báječný humor.
Řečeno už bylo asi vše, ale přesto se ještě krátce vyjádřím k tomu odporu vůči německé literatuře, který má být dle venezie důsledkem 2. světové války, a kvůli kterému tahle debata vlastně vznikla. Ano, tohle je pro mě ze všech příkladů uvedených venezií jediný reálně představitelný důvod, pro který někdo něco nečte. A podle mého takový přístup není ani předsudkem, ani xenofobií. Pokud někdo nemá (apriori) rád německou literaturu, protože si ji spojuje s válkou, jde z mého pohledu o zcela legitimní antipatii a zejména jeho osobní záležitost. Přece jen, Německo je nám poněkud bližší, než problémy Číny nebo Japonska.
Venezia: Nemá smysl někomu vyčítat, že nemá rád německou tvorbu. Nemít rád konkrétní tvorbu (pokud za tím není nějaký hloupý předsudek) je přeci zcela legitimní postoj.
Lectore, a je to tak správně. Protože kdyby se to tady mělo stát jakýmsi VIP klubem, bude z DK uzavřená, snobská a elitářská společnost, jejímž členem bych tedy osobně být nechtěl. Podle mě je třeba v kritice způsobu vyjadřování myslet i na to, že sem prostě přispívají lidé z různých sociálních vrstev a různého věku. Opravdu poslední co mi zde vadí je, když někdo napíše: "Kniha je dlouhá, ale zajímavá".
Jeden námět bych měl. Nemá to tedy nic společného s počítačem, ale jistou analogii v tom vidím. Pokud je synovec takový ten "ajťák", který se snaží na všechno přijít, pak mě napadá dobře známá knížka "Šifra mistra Leonarda" od Dana Browna: http://www.databazeknih.cz/knihy/sifra-mistra-leonarda-6 Tam je plno takových logických podnětů k vyřešení. Hodnocení a komentáře viz odkaz.
Proč se rozčilovat? Tyto "deriváty" klasických děl si nakonec mohou najít své čtenáře. To je ovšem starost vydavatele, nikoliv nás - čtenářů. Osobně v tom nápadu jistý potenciál vidím, protože může být, že si to, byť v upravené a zkrácené verzi, přečtou mnozí čtenáři, kteří by původní (plnohodnotné) vydání vůbec "nestrávili", a proto se do jeho čtení ani nepouštěli. Souhlasím ovšem s tím, že zde na DK by takto redigované knihy měly mít zcela samostatnou rubriku.
Já jsem se na tvoje dílko juknul. Není to můj žánr, ale na svůj věk píšeš hezky. Hlavně jsem ti chtěl ale říct, že je to tvoje velká přednost, když se věnuješ psaní. Vlastně není zase tak důležité, jestli ti to někdy někdo vydá. Dnes je tolik alternativních možností, že si každé dílko svého čtenáře už najde... Znám jednoho malíře (dnes již poměrně známého a uznávaného), který celé roky maloval obrazy "jen pro sebe", nikomu žádný ani nechtěl prodat, jedině výjimečně darovat. Byl jsem před lety mezi obdarovanými. Pak roky plynuly, jeho výstavy přibývaly a jeho postoj se změnil. Maluje a na výstavách prodává. Dnes se formáty jako mám já prodávají na výstavě za částky nad 50 tis. Kč..... Takže.... proč by se něco takového nemohlo stát spisovateli :-)
Kongo na něj jedním obličejem vrhl zlý pohled, zatímco druhým se usmíval na zdravotnici Harun v očekávání, že mu třetí pravou rukou, které všichni přisuzovali schopnost neviditelnosti, přivodí stav drun drun, jež vede ke schopnosti vzlétnout.
přemohl jsem veškerou nerozhodnost a konečně už vystartoval vpřed s odhodláním nepropásnout svit měsíce, vyhledat na druhém konci Rogonie krásnou Arupaldu a vložit ji do ruky kosogota.
V rozlehlé aule Vixlajvant University of Fiľutovo, nastavené do módu vypouklé roviny, vrhal profesor Gron své informační koule do lapačů připojených na hlavách triostudentů.
Někdo zavolal osmirukou zdravotnici Harun, o níž bylo všeoběcně známo, že umí koordinovaně zhojit více bolístek najednou, a to i u více pacientů naráz.
