Jan Balabán

Jan Balabán byl ostravský prozaik a také překladatel, autor zejména zajímavých a originálních povídek. Škoda, že tento spisovatel nemohl plně rozvinout svůj nesporný talent, protože v roce 2010 bohužel předčasně zemřel. Nebýt toho určitě bychom se od něho dočkali ještě mnoha dalších poutavých próz.

ČRo Vltava, 26.1.2021
Průsmyky Jana Balabána. Dramatický příběh spisovatele vyprávěný básníkem (2 hodiny)
https://vltava.rozhlas.cz/prusmyky-jana-balabana-dramaticky-pribeh-spisovatele-vypraveny-basnikem-8412335

Pište, čeští autoři, ale Balabánův stín nepřekročíte. Bude nad Vámi jako poslední Básník naši literatury. A děkujte, že nám někdo takový vůbec byl zhůry dán.

Jan Balabán v pořadu ČT Před půlnocí, rok 2007.

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10095690193-pred-pulnoci/407231100250123/

Esej o Janu Balabánovi z Respektu:
https://www.respekt.cz/respekt-doporucuje/rytir-jan-esej-o-janu-balabanovi-a-jeho-texty
Najdete zde i odkazy na jeho články. Jsou zajímavě pojaty a stojí za přečtení.

Zubatá nám v tomto století nenávratně-smutně-předčasně-hnusně odnesla například Filipa Topola z Psích vojáků – a Jana Balabána, na kterého teď budu chvíli vzpomínat.

V září 2009 jsem si cestou na dovolenou (snad to byly Benátky, snad Ancona, to je jedno) všiml při přestupování z trajektu na autobus, že mezi námi turisty se pohybuje i 1 chlap, kterého jsem už někde viděl přinejmenším na obrázku. Až doma jsem si uvědomil, že to byl právě pan Balabán, jehož sloupky jsem tehdy pravidelně čítával v Respektu.

Za pár měsíců zemřel. Na zadní stranu jeho poslední knížky Zeptej se táty dali Balabánův portrét z řeckého ostrova Lefkáda. My ostatní jsme tam jen tak leželi na pláži Milos, četli si, poslouchali hudbu, líbali manželky/přítelkyně, plánovali výlety a koupali se v neskutečně modrém a teplém moři....zatímco Jan Balabán to kouzelné místo použil jako kulisu povídky Světlana a ukázal nám někdy tak někdy tenkou hranici mezi Rájem a Smrtí.
Jižní cíp toho stejného ostrova ve tvaru dračího drápu si zase v jiné povídce klidně umístí někam do Česka a já i tak cítím tu noc, vůni lesa, kopce a mlhu v lidských duších. Možná o to intenzivněji.

Některé jeho povídky dočítám s fakt velkým sebezapřením s tím, že nejsou a nikdy nebudou mým šálkem čaje a prostě jim nerozumím (možná jsem ještě mladý a jednou se dočkám) a některé vyvolávají husí kůži, myšlenky na všechno to Nepojmenovatelné - a z hlavy je už nedostanu. Děkuju za ně, připisuju Mistrovi další kladné body, bonusy a prémie navíc za lokality, které znám na vlastní kůži (holt taky žiju na severní Moravě), přesná odpozorování projevů lidského hemžení, servírek, podomních obchodníků, alkoholiků, doktorů a za všechna ta zastavení času v této realitě a zatím na tomto světě...

Jan Balabán vynikal především svou pozorností k nepovšimnutému, naprostým soustředěním k postavám, místům i časům, které jsou obvykle mimo záběr. S jeho knihami není možné relaxovat ani se příliš bavit. Spíše se očistit, nadechnout a vidět věci jinak. Protože tady je život s veškerou jeho složitostí, slabostí, se všemi krachy a nedokonalostmi - ale není to svět nesmyslný a jeho obyvatelé nejsou politováníhodní ani zbyteční. V Balabánových povídkách se hodně mluví, ale také hodně vidí - jsou velmi obrazné. Autorovým nevtíravým pozitivem je rozestavění postav a rozehrání situace. Jeho prózy nemají obvykle pointu, nekončí se, naopak se otevírají něčemu novému, neznámému, tomu co je za obzorem..

Pěkné představení autora: https://www.youtube.com/watch?v=hUSGoFyzZAQ

Pro čtenáře, kteří si oblíbili Balabána jsem objevil místo, kde je řada jeho "neknižních" textů a podělím se :
http://www.janbalaban.cz/ostatni-texty-7.html - je to ale spíš publicistika ( i když zajímavá).

Přestože Balabán neukazuje svět zrovna jako vřelé místo, jeho povídky nejsou vždy jen depresivní, jak se zde na knižní databázi u jeho knih člověk často může dočíst v komentářích. Obsahují často i něco pozitivního, zprávu, která prosvítá mezi řádky a mezi povídkami. Není to jen o tom, že se někdo opíjí do němoty, schovává se před svou rodinou, nebo že umírá na nevyléčitelnou nemoc. Je to i o naději, která sice nebývá na první pohled zřejmá, ale je tam schovaná.
Některé Balabánovy povídky jsou perfektně ohraničené. Začátek a konec je jasně definovaný (přestože to nevylučuje provázanost s dalšími povídkami) a když povídku dočtete, nemáte pocit, že by to klidně mohl být jen kus textu vybraný z celé knihy, naopak vnímáte ten zlom, vrchol, hradbu.
Další věc, kvůli které jsou pro mě Balabánovy knihy přitažlivé, je jeho práce se slovy. Nejenom že slova, která používá, jsou pro mě často vrcholem českého jazyka, slova průzračně čistá a krásná a přitom občas ostrá a zraňující, ale to, jak je skládá dohromady, často vystihuje určitou myšlenku s mikrometrovou přesností. Nevím, jestli to znáte, ale já v sobě často mám nějakou myšlenku, která ale není zformulovaná, jen se ve mně vznáší jako obláček páry, a pak si přečtu kus nějaké knihy a najdu tam onu myšlenku vystiženou slovy.

Balabánova próza je skutečně působivá. Nevídané je, s jakou slovesnou úsporností a poměrnou strohostí, kdy jeho texty neoplývají nadbytečnými slovy, ale syrovou přesností, dokáže čtenáře usadit, vyvést z vlastního textu, který je většinou téměř nedějovým ztvárněním okamžiku plným vzpomínek, domněnek a obav, a vpálit mu mezi oči život. Život se vším tím svrabem, do kterého jsme se narodili, i nevolnostmi, jež jsme si vzhledem ke své nevyhnutelné nedokonalosti sami nadělali.