Jaroslav Havlíček

Helimadoe mně účinně pomáhá tím, že kompenzuje můj emoční deficit a útlého dětství. Knihu mám na nočním stolku a čtu ji opakovaně. Na každé stránce nacházím něco co mně
doplňuje deficit emocí. Pro mně osobně nejlepší kniha která mně neustále okouzluje.

Když čtu něco od Havlíčka Jaroslava...
...mám upřímnou radost,neskonalá dobrota z právě prožitého.
Radost z toho že čtu jeho věci.Dobrota samotná se prolíná právě z takové radosti tolik že vůbec čtu a dal jsem se jednoho jedinečného dne zase na čtení.
Dokonalé literární naplnění ba splinutí.Stránka.Slovo.Věta.Odstavec.
Takhle se mě to odměnilo.
Chvilku to tedy trvalo ale našli jsme se.Partnerství autor versus čtenář.Jakési souznění které k tomu jednoduše patří.Bez toho by to nešlo.
Tady to dopadlo na první dobrou.

Český "Eskamotér" - unikátního, svůdného slovesného umění.

Nejvíc se mi líbil psychologický román Neviditelný. Silný zážitek

Pokud bych musela jmenovat moji jednu nejoblíbenější knihu ze všech dosud přečtených, tak to budou Petrolejové lampy, znám je nazpaměť.

Český Dostojevskij!

Jako autor psychologických próz nemá u nás snad obdoby, ale přesto na mě jsou jeho díla přílíš náročná! Ale věřím, že své obdivovatele si našel a ještě najde.

Podle mého názoru se s všeobecným označením Havlíčkova díla jako "psychologická próza" nevystačí. Toto dílo nese všechny atributy dekadence, myslím dekadence jako uměleckého, potažmo literárního směru. Téma smrti a hlubokého rozpadu osobnosti v důsledku dědičné zátěže, nemoci (syfilis), alkoholismu apod. se táhne Havlíčkovým dílem jako červená nit. Ovšem chronologicky se Havlíček za obdobím dekadence opožďuje o několik desetiletí; zbývá nezodpovězená otázka proč. Kdyby psal jen v letech 1938 až 1943, dalo by se to snadno pochopit. Ale v polovině 20.let, kdy Havlíček začínal psát, ovládala politicko-společenskou situaci u nás ještě euforie z 28. října 1918. Domníval bych se, že tato euforie musela zapůsobit i na Havlíčka, který jako voják se v r. 1919 aktivně účastnil obrany mladé republiky proti oddílům maďarských bolševiků Bély Kuhna. V každém případě považuji Havlíčka za nejvýraznějšího reprezentanta dekadence v české literatuře, což mu dává nárok na trvalé místo v našich literárních dějinách.
Míla.