Která kniha u vás vyvolala pořádnou chut k jídlu ?
To je zase téma-hihi. U mě to byli v dětství Lovci mamutů. Vždy, když zapíchli nějakého toho chudáka tlustokožce a pak ho rožnili, tak jsem okamžitě startoval k lednici :-)
U mě to bývá spíš naopak - někdy jsem ze čtení tak napnutá, že naprosto ztratím chuť k jídlu a prostě do sebe nemůžu dostat jediné sousto.:)
Bruno Schulz: Skořicové krámy. Konkrétně jedna pasáž. Za prozářených jiter se Adéla vracela jako Pomona z výhně rozplanutého dne a vysypávala z košíku barevný přepych slunce – svítivé třešně, plné vody pod průhlednou slupečkou, tajemné černé višně, jejichž vůně předstihovala to, co splňovaly chutí, i meruňky, v jejichž zlaté dužině byla míza dlouhých odpolední; a vedle té čisté poezie ovocných plodů vytahovala pláty masa s klaviaturou telecích žeber, napuchlé silou a výživností, chaluhy zeleniny podobné zabitým hlavonožcům a medúzám – surovou hmotu oběda – s chutí ještě nezformovanou a jalovou, vegetativní a telurické ingredience oběda s divokou polní vůní.
Aiwa, no já nevím, mě by spíš ta "klaviatura telecích žeber" odradila.:D
Upřímně, docela jsem se pobavila. Připomíná mi to reklamy, či popisky na obalech od jídla. Nebo třeba vína - u toho se někdy doma docela pobavíme, zvlášť díky maminčině nově založené sbírce takovýchto hlášek.:)
„Jedl jste někdy marylandskou želvu dušenou na másle, v slepičím vývaru a šery?“
„Ne.“
„Jedl jste na dva palce silný biftek opékaný na prkénku z tvrdého dřeva, biftek, ze kterého prýští pod nožem horká červená šťáva, obložený americkou petrželí a plátky čerstvého zeleného citrónu, s bramborovou kaší, která se rozplývá na jazyku, a s tlustými plátky mírně podušených čerstvých hub?“
„Ne.“
„Nebo dršťky po kreolsku, jako dělají v New Orleansu? Nebo šunku z bonnského okresu v Missouri, pečenou v octě, melase, worcestershirské omáčce, sladkém moštu a s kořením? Nebo kuře á la Marengo? Nebo kuře s omáčkou z vaječné sedliny, rozinek, cibulek, mandlí a šery s mexickými klobáskami? Nebo tennesseeskou vačici? Nebo humra á la Newburgh? Nebo filadelfskou rybí polévku ze zlaků? Už vidím, že nejedl.“
Rex Stout: Příliš mnoho kuchařů (in 3x Nero Wolfe)
Koka, přeji pěkný večer. Nevím nevím, zda Ti mám za tento příspěvek poděkovat, protože po jeho přečtení je cesta opět jasná :-)
No, vidíš, Dudu, a já jsem se obávala, že ta vačice nebo želva někoho spíše odradí a znechutí. Kdepak! Přeji dobrou chuť!
P.S. Dudu, mám na Tebe specielní otázku, jakožto na rybáře či znalce rybaření - co jsou to ty "zlaky", nebo "zlakové", z nichž je ta poseldní rybí polévka v mé ukázce?
Koka, ted na ni koukám- je to tedy pěkná mořská ryba, kterou jsem zatím neměl možnost chytit. http://odagamy.blog.cz/1005/zlak Narazil jsem tam na toto : Římané dávali při hostinách živé zlaky do středu hodovní tabule , aby hosté mohli pozorvat, jak se jejich zbarvení mění, když ryby umírají. Bezcitní nenažranci...
Text příspěvku byl upraven 29.04.14 v 22:13
Moc, moc děkuji, ten odkaz je báječný a krásný, skvělé je i to, že tato "rybka" se jinak jmenuje i "doráda" . Tlamu na to má :-). A teď se těším na nějaké další pochutnáníčko.
Tak rozhodně Čokoláda od Joanne Harris.... Útok na mé chuťové buňky byl přímo brutální :-)
U mě určitě Testament pana Tena (jinak známý tuším jako Počítání nudliček v jarní polévce) od Vladimíra Síse. Spojení mé oblíbené orientální poezie a lahodně vypadajících receptů ve mně vzbuzuje tak silné nutkání na něco dobrého, že knihu musím číst alespoň při konvičce kvalitního čaje :DD
Ryb byla pořád plná řeka. Maminka je balila do strouhanky a pekla na řízky a potom je vkládala do octa a prokládala plátky cibule. Ryby byly ve studeném sklepě pod strání v kamenné štoudvi. Eňo - něňo. Když někdo ve vsi onemocněl, chodil si k nám pro naložené ryby. Zdraví chodili taky. A nejčastěji k nám přicházeli pro naložené ryby lidi s opicí. Ryby byly od jara do podzimu, ve štoudvi se uležely a kosti se rozležely. V horkách byly studené a v zimě vlahé.
Radovánky nebraly konce, jako by celý život měl být karneval.
(Ota Pavel-Smrt krásných srnců)
Text příspěvku byl upraven 08.05.14 v 08:58
Nevím, zda následující ukázka u někoho vyvolá chuť k jídlu, ale myslím, že stojí za to, aby tady byla zaznamenána:
" ... falat kače, čo je baraní žalúdok plnený pohánkovou kašou, mozočkom a paprčkami, známa pochúťka, ktorá sa zajedá ku kapustnici ..." (N. V. Gogol: Mŕtve duše)
Koka, přeji pěkný sváteční den. Předpokládám, že k tomuto pokrmu se povinně dává kolíček-hihi
Na staré dobré Rusi to statkáři zapíjeli takovou vodkou, že nebylo nutné žádných jiných protiopatření. Jinak - citované dílo je skvělé nejen v tom, že zobrazuje myšlení těch časů, ale díky tomu, že hlavní hrdina (můj oblíbený PIČ :-)) = Pavel Ivanovič Čičikov) co deset stran je na návštěvě na jiném statku a ochutnáva jinou krmi, je i skvělým přehledem stravovacích návyků na bujarých večírcích gubernských důstojníků, statkářů i ve stájích u nevolníků. Hodně zajímavé!
...už vím, po kom má kamarád přezdívku :-)
Ještě k tomu skopovému-vzpomínám si, že když nám máma pekla toto maso, tak konečným výsledkem byli dva hladoví, nažraný pes a týden větrající se dům.
Vo mne knihy vyvolávajú chuť na čaj. Myslím sypaný zelený čaj, nie tú anglickú príšernosť s mliekom, prípadne smotanou. Pekne sa uvelebiť v kresle, vyložiť si nohy, v jednej ruke kniha, v druhej miska s čajom. Mmm... Takto strávim dôchodok.
Sméagol nebude vyhrabávat kořínky a mrkvišky a - bandory. Co jsou to bandory, milášku, co jsou to bandory?"
"Bram-bo-ry," řekl Sam. "Kmotrovo potěšení a náramně dobrý základ do prázdného břicha. Ale ty teď nenajdeš, tak je ani nehledej.
Ale buď hodný Sméagol a najdi mi bylinky, a hned budu mít o tobě lepší mínění. A navíc, jestli se obrátíš k lepšímu a zůstaneš obrácený, tak ti jednou uvařím bandory. Určitě: smaženou rybu s brambůrkama, podává S. Křepelka. To bys neodmítnul."
"Jistě, jistě, to bysme odmítli. Kazit milouškou rybišku, škvařit ji.
Dej mi rybišku teď a oššklivý brambůrky si nech!"
"S tebou není žádná řeč," řekl Sam. "Běž spát!"
Nakonec si musel najít, co potřeboval, sám. Nemusel však jít daleko, z dohledu místa, kde pořád ještě spal jeho pán. Chvíli seděl, dumal a přikládal na oheň, dokud se voda nezačala vařit. Denního světla přibývalo. Vzduch se oteploval. Rosa na trávě a listí se vytrácela.
Rozkrájení králíci brzy bublali v kastrolech se svazečky bylinek. Jak čas plynul, Sam málem usnul. Nechal je dusit asi hodinu, tu a tam je zkoušel vidličkou a ochutnával vývar.
Ke cti nejprinců je třeba říci, že úderem poledne bylo devět polévek na stole. Voněly a kouřily ze zlacených mis a zdálo se, že nejsou špatné, což Zulumindu nemálo popudilo. (Kdyby se vyznala v mužích, věděla by, že každý nejprinc, kromě všech ostatních dovedností, umí vařit.)
Ochutnala z první mísy – byla to výborná polévka chřestová – a s gustem vychrstla zbylý obsah do tváře jejímu tvůrci. Stejně se dělo i se skvělou polévkou želví, slepičí s domácími nudlemi, hovězí s játrovými knedlíčky i s polévkou rybí, v níž pluly žluťoučké jikry a do zlata osmažené žemlové kostičky. Za vynikající bramboračkou s houbami letěla po princi i mísa a prince, jenž vykouzlil zcela neobyčejnou polévku vraní, Zuluminda nejen zlila, ale i vykrákala za vlasy. Nejvíce to odnesl podnikavec, jenž bez kalé námahy vyrobil česnečku z pytlíku, který v kuchyni zapomněl královský kuchař. Nic naplat, že ji nejrůznejším kořením ochutil k nepoznání, Zuluminda objevila pytlík a nedbalému princi přerazila lžící nosní přepážku.
Konečne zůstala na zaneřáděném ubruse poslední mísa – prázdná – a před ní poslední princ – Cyprián. „Co to má být!“ podivila se princezna, když – nezdržujíc se již ochutnáváním – chrstla naprázdno. „Nechal jsem to ještě vařit,“ klidně děl Cyprián, „čekal jsem, že budeš tropit nesmysly, tak aby to zbytečně nevystydlo.“ Vzápětí odkvačil do kuchyně a objevil se s železným hrncem, vydávajícím nezřízenou vůni.
„Musíš být řádně vyhládlá po tom blbnutí a já už bych taky něco zblajz,“ řekl Cyprián a nalil Zulumindě i sobě po misce polévky. Byla ohnivá – barvou i chutí – a princezně se zdálo, že něco tak dobrého ještě nejedla. „To je dršťková,“ vysvětlil princ hrdě. „Naučil jsem se ji od hospodské v krčmě U černé ovce. Chodím se tam vždycky spravit po zámeckých hodokvasech – v přestrojení, samozřejmě, jak je zvykem chodit do všech putyk.“
Práve si čítam, ako Ema „jedla maraskinovou zmrzlinu; držela ji levou rukou v lastuře ze zlaceného stříbra a přimhuřovala oči, lžičku v ústech.“ Dostala som pri tom takú zúfalú chuť na zmrzlinu!
Naias, já jsem vždy tímto mraženým mléčným výrobkem dobře zásoben, takže Ti děkuji za chutný příspěvek, který mě nadšeně opět poslal k ledničce (mrazáku).
Text příspěvku byl upraven 22.06.14 v 21:13
Vložit příspěvek