151 dní Pacifickou hřebenovkou – Dobrodružství holky s bucket listem
Lucie Kutrová
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/443806/bmid_151-dni-pacifickou-hrebenovkou-dobr-PyS-443806.jpg
4
597
597
Lucie je holka, která si plní přání, holka, která je odhodlaná jít za svým snem, a holka, která se rozhodla projít Pacific Crest Trail, dle spousty lidí nejnáročnější dálkovou pěší trasu na světě, vedoucí z Kalifornie přes Oregon a Washington až ke kanadským hranicím (4 300 km). A povedlo se jí to. A přežila to. A že to párkrát bylo o vlásek. A ve své knize nepíše jen o tom, jaké to bylo, jít bez přípravy divočinou, ale taky o tom, jak taková věc člověka změní. A že když se pro něco rozhodnete a zatnete zuby, dokážete všechno. A ještě se u toho hodně naučíte, dost se nasmějete, najdete pravá přátelství a možná i lásku.... celý text
Přidat komentář
Velmi vtipné a zajímavé čtení, které rozhodně může i leckoho inspirovat, aby se také na nejdelší "hřebenovku" z Mexika do Kanady vypravil. Je úžasné, že dnešní mladí lidé mají tyto možnosti a mohou si tedy plnit i takové náročné sny. Moc mě bavilo vyprávění o nelehké cestě plné nástrah, ale také zajímavých a krásných setkání. Rozhodně doporučuji všem, kteří mají "toulavé boty" a nejsou příliš nároční na pohodlí...
Pro mě se z této knížky stala jedna z nejtěžších v životě. Což o tom, psané to bylo jednoduše, blogově, deníkem ze dne na den. A u tak dlouhé cesty je rozbředlost, opakování a občas i nuda zcela jasné. To mi vůbec nevadilo. Dokonce ani to, že se Lůca rozhodla celou cestu vzít čistě vztahově a vystavět ji na lidech. To myslím, že je osvěžující doplnění do palety českých knížek o této cestě.
Občas mi přišlo, že čtu výňatek z Arnoldovho Total Recall – vše je báječné, všichni jsou báječní a skvělí a nejhodnější. :D Docela mazec tohle číst 300 stránek :D
Nicméně tohle je knížka – deník – a nechci zde hodnotit Lůcu a její pohled na svět, tedy alespoň ne tak moc. Knížka sama o sobě byla z části zajímavá, z části mě rozčilovala. Nelíbilo se mi, jak „princeznička“ všechny využívá a jak ze sebe dělá naprostou blbku a chuděru. Ten její galán měl naprostou pravdu, že až moc vše dramatizuje a jelikož potřebuje kolem sebe lidi a sdílet s nimi všechny své pocity, stala se maskotem PCT. :D Snad je to to, co Lůca chtěla.
Jinak mě také zklamaly ty tak proklamované fotky a ta úchvatná zrcadlovka. To co se dostalo do knížky mělo tedy příšernou kvalitu (myslím z pohledu toho, jak byly opěvované), co věřím je chyba tisku, ale za ty peníze to pro mě bylo obrovské zklamání.
Nakonec mě dostalo to, jak si z toho Lůca udělal business. Přednášky dražší než ostatní, blog skončil na 100 dni, aby se knížka líp prodávala, samozřejmostí je na příští Vánoce další knížka, tentokrát se psem. :D Nic proti podnikání, ale zde mě pachuť toho, že si mě někdo vodí na vějičce a chce ze mě vytahat peníze tak znechutil, že mi to pokazilo celý zážitek z knížky.
Když mám hodnotit knížku, dávám 3 hvězdičky. Z pohledu českých cestovatelských knížek to rozhodně nedosahuje vrcholu. Jelikož je vše založeno na vztazích, je zde málo informací o cestě, přípravě a možnostech, historii, co ze mě hodnotu cestovatelské knížky sráží. Další bod dolů je za přeci jen neohrabanější styl, který prošel korekturou a očividně se vydavatel rozhodl jít cestou syrovějšího stylu. Nicméně pořád mi chyběl hlubší vhled do zážitků, které by potáhli knížku o stupínek víš. Jinak, kdyby se jednalo o blog, klidně si dovedu představit i 5 hvězd. Ale tohle je docela drahá knížka, tak se na mě nezlobte, že se mi z ní nezapalují lýtka. :P
Knížka dobrá, především začátečních 100-150 stran. V momentě kdy se to převrátilo do teenagerské love story, tak se mi to úplně nelíbilo, proto jen čtyři hvězdičky. Nicméně velký respekt každýmu kdo se na PCT vydá.
Lucka má můj obdiv, že se do toho pustila sama! Moc bych si přála vydat se na takový trail a určitě bych nechtěla jít v nějaké skupině, ale manžela bych si s sebou vzala určitě! =) Ostatně oba túry milujeme, i když zatím tu nejdelší jsme měli v délce cca 110 km (napříč Šumavou za pět dní). Každopádně zpět k Lucce - moc se mi líbil styl jejího vypravování a její ironie, humor a nadhled! Líbí se mi i její nadšení pro plnění vlastních snů - mít tak k tomu lepší podmínky, dala bych se do takových zážitků hned! =)
Jinak super nápad je bucket list jako záložka! =)
Blogové vyprávění téhle knihy mi úplně nesedělo, knihy o PCT jsem už nějaké přečetl a musím říci, že ta od Moniky Benešové nebo Leoše Šimánka mi jsou blíže. Nicméně Lucka má můj obdiv za to, že dokázala celou pacifickou hřebenovku absolvovat.
...
A tím se dostávám k další silné stránce jejího příběhu - k lidem. Někteří se opravdu mihli jen jednou, ale jiní ji provázeli větší či menší částí cesty. Základní smysl její cesty - lidé, zážitky - asi docela dobře vystihuje následující citát z jejího blogu, který nakonec v knize není: "Otázka jestli si nemyslím, že jsem pomalá. Každý je tady z nějakého důvodu. Někdo to chce prostě jenom projít, někdo to má jako výzvu, někdo chce PCT zaběhnout. Já jsem tady kvůli lidem. Chci poznat co nejvíce lidí, chci znát jejich příběhy, čerpat a inspirovat se z jejich zážitků a chci, aby tohle nebyla jenom cesta, kterou projdu a odškrtnu si ji na mém Bucket Listu. Chci, abych na tuhle cestu nikdy nezapomněla a chci, aby lidi, které potkám, nikdy nezapomněli na mě - zatím se mi to daří. Další věc je, že poslouchám svoje tělo a když mě bolí nohy, tak odpočívám."
V průběhu celé knihy se potvrzuje to, že kromě zážitků z nádherné přírody tvořili jakousi "páteř" její cesty právě lidé a zážitky s nimi. Lucie nebyla ráda sama, deptalo ji to, potřebovala k sobě mít nějakého vhodného parťáka, který je stejný jako ona. I když zpočátku trvala na tom, že projde trail beze zbytku celý, zhruba v polovině, v oblasti, kterou několik dní procházela sama a kde pro kouř z požárů kdesi v Yosemitech nebylo skoro nic vidět, ji to samotnou nebavilo a bylo na ní, aby si vše srovnala v hlavě, zda to pro ni takhle má smysl. Došla k názoru, že opravdu není až tak důležité počítat míle, ale úsměvy (jak sama v knize několikrát zmínila), nakonec udělala to, co považovala za nejlepší - část přeskočila, aby nemusela jít sama a pokračovala pár dní ve společnosti parťačky, se kterou jí cesta zase dala smysl, úsměvy a zážitky. Až do konce cesty už pak došla víceméně ve společnosti někoho dalšího, až na pár dní, které strávila u české rodiny a pak doháněla svoje parťáky. Poměrně velkou (a zaslouženou!) pozornost věnuje i tzv. Trail Angelům, lidem, kteří na trase hikerům pomáhají třeba občerstvením nebo tím, že je u sebe ubytují nebo někam popovezou.
Lucie cestu zvládla až do konce na kanadské hranici, a že to mnohdy nebylo jednoduché. Jak už jsem naznačil, ne všechny zážitky byly příjemné. Jedna z prvních větších zkoušek její výdrže byla v Kennedy Meadows, když jí nedošel barel s vybavením na další etapu cesty a zoufale ho hledala: "Právě teď ležím ve svém quiltu, koukám se na hvězdy, po tváři mi zase teče krokodýlí údolí a přemýšlím jestli je tohle znamení, že bych měla jet domů, nebo jestli je to zkouška, zda tohle vydržím. Když mě Tipsy před spaním objala, tak mi řekla: “Ty nejhorší věci se vždycky dějí těm nejsilnějším lidem - dělá je to pak mnohem silnějšími a ti slabší by to nemuseli zvládnout - TY TO GOLDIE ZVLÁDNEŠ A UVIDÍŠ, ŽE SE VŠECHNO VYŘEŠÍ.” Další velká krize ji potkala pár dní před koncem cesty, kdy ji ve stanu zasypal sníh a nebýt tam s dalším člověkem, který ji přinutil ze stanu vylézt, mohla dopadnout velmi špatně. A vlastně jen díky jemu nakonec došla až do cíle.
Všechny útrapy nakonec zdárně překonala a já jsem moc rád, že z její cesty vznikla tahle kniha, pro mě asi nejlepší nebo určitě nejzábavnější kniha, kterou jsem tento rok četl. Když jsem byl asi ve třetině, dohledal jsem si ten blog. No a jak to dopadlo? No jak to asi mohlo dopadnout. Stejně jako knihu, kterou jsem si poctivě hýčkal stránku po stránce skoro měsíc, ač by se dala přelouskat za tři, čtyři večery, tak jsem ten blog POCTIVĚ DEN PO DNI, FOTKU PO FOTCE PROČETL A PROHLÉDL OD ZAČÁTKU DO KONCE!! Až do toho 100. dne, kdy jeho kontinuita končí. Což mi přišlo trochu škoda spíš kvůli fotkám, text je v knize, ale chápu tu časovou náročnost. Z knihy bylo jasně cítit, že si Lucie opravdu uměla cestu užít beze zbytku, všechnu tu nádheru, lidi kolem sebe a jejich příběhy. A i ty negativní chvilky ji nakonec posílily a posunuly dál. Takže D-Í-K-Y, LUCIE!!! Díky za cestu, díky za blog, díky za tu práci, kterou sis s ním dala, díky za zrcadlovku a nádherné fotky, díky za knížku!!
Uživatelka Lemurka asi četla začátek jiné knihy nebo prostě není stavěná na tento styl psaní nebo .. nebo nevím. Já si knížku maximálně užil a zcela určitě zaujme čestné místo v mojí knihovně.
Napsal jsem k téhle knize komentář, který je ...dlouhý:). Bohužel jsem zjistil, že délka je tu omezena. Nějak razantně krátit se mi to opravdu nechtělo, dal jsem si s tím docela dost práce. Pokusím se tedy rozdělit ho na dva díly, jestli to půjde.
-------------------------------------------
Tuhle knížku jsem zmerčil tady na databázi v přehledu knižních novinek v červnu, kdy vyšla. Tohle téma mě baví, tak jsem si ji při nejbližší příležitosti sehnal. Četl jsem zatím Divočinu Ch. Strayed a Mojí pacifickou hřebenovku M. Benešové. Každá byla trochu jiná, každou jsem ohodnotil plným počtem hvězdiček, protože se mi zkrátka líbily obě. Neprobádaným územím jsou pro mě zatím Jakubovy cestovní deníky, nevím, zda si je pořídit, podle komentářů je to asi dosti strohý popis cesty, pojatý poněkud "technicko-fakticky". Nějakou dobu trvalo, než jsem se k této knize dostal, na řadu přišla v těchto dnech. O tom, že Lucie psala z cesty blog, jsem v tu chvíli neměl nejmenší tušení.
A já tak nějak nevím, ze které strany začít s komentářem. Protože TOHLE BYLA NAPROSTÁ PARÁDA!! Asi budu muset nechat správce webu přidat do stupnice hodnocení dalších pár hvězdiček:).
Ačkoliv je to ze dvou třetin vlastně přepis internetového blogu - deníku, který by se mohl zdát nudný (ráno - s menšími či většími obtížemi - vstanu, nasnídám se, sbalím se, jdu, jdu, je horko/zima/prší - podle toho, kde zrovna jsem, přes den se mi přihodí ta či ona katastrofa, dojdu tam a tam, utábořím se, ušla jsem tolik a tolik mil, najím se - někdy a jdu spát), naprostý opak byl - aspoň pro mě - pravdou. Lucie je tak trochu magnet na průšvihy, takže její dny na trailu rozhodně nudné ani jednotvárné nejsou. A i když se stane, že den svým šlapáním třeba poněkud jednotvárný opravdu je, dokáže barvitě popisovat třeba to, co mi trochu chybělo v knize M. Benešové a koneckonců i v Divočině - pocity při tom, když kouká někam do krajiny před sebe či za sebe a její popis. Lucie se ráda kochá okolní krajinou a často se nechává unést nádherou přírody, kdy jen tak sedí na kameni a kouká na hory a jezera kolem sebe. Za úplně nejlepší považuje, když se jí povede najít nějaké naprosto originální místo na spaní s krásným výhledem na krajinu a v noci na hvězdné nebe. Někomu to po několika desítkách stran může připadat jednotvárné nebo nudné, ale mě tohle neskutečně potěšilo, že se tak uměla rozhlížet kolem sebe, protože ta krajina si to zaslouží! Zároveň ji moc chválím za to, že neváhala na cestu s sebou táhnout kilo vážící, těžkou neskladnou zrcadlovku, protože mobilem by prostě tu krásu kolem těžko vystihla! Z jejího vyprávění je krom jiného cítit i obrovská pokora a láska k přírodě. Další věc, kterou mi tahle knížka udělala obrovskou radost, bylo to, že celá její cesta je popsána opravdu den po dni, bez výpadků. Ta kontinuita vyprávění to posouvá o dalších několik levelů výš.
Čtenář brzy pozná, že Lůca je celkem veselá kopa, která si umí udělat legraci i sama ze sebe, navíc nepostrádá i jisté spisovatelsko/básnické vlohy, uměla vtipně popsat i řadu situací, kdy jí asi úplně do smíchu nebylo, ať už to byla ne zrovna příjemná setkání s faunou či flórou PCT nebo zážitky pramenící z nezkušenosti, humor ji až na výjimky neopustil celou dobu. Takových situací bylo opravdu málo. Jeden z těch vážnějších okamžiků nastal, když ji v horách Sierry Nevady téměř k šílenství a ukončení celé cesty dohnali ... komáři. Naštěstí ale našla po pár dnech sílu a motivaci pokračovat dál. Hlavně asi díky partě, kterou potkala.
...
No, jak hodnotit knihu, kterou jsem si tak neskutečně užila. Mám pocit, že jsem tam s Goldilocks byla. Prožila si s ní každý den. Rozhlížela jsem se s ní po krásné přírodě, nasmála se, trochu se o ní i bála. Wau. Poslední 151.den jsem měla slzy v očích. Fakt jsem ti fandila - Lůco.
Ta kniha je milá, vtipná a opravdu motivační. Já, která pěšky ujdu max. 15 km a pak se dva dny léčím, jsem najednou měla pocit, že bych do té Kanady taky doběhla i s 30 kg nákladem na zádech. Styl psaní odpovídá spíše blogovému vyjadřování, občas jsem si u knihy připadala stará a to nikdy není dobré znamení. Co mi chvílemi trochu lezlo na nervy, byl ten neustále se opakující postoj "jsem skvělá a celá Amerika to ví", na druhou stranu je Lůca prostě taková a já s ní žít nemusím, takže je to ok :-D. Pěkné oddychové čtení. Doporučuji.
Přiznám se, že můj první dojem o autorce, který jsem získala z jednoho přečteného rozhovoru s ní v MF nebyl zrovna valný, zásadně ho ale změnila návštěva cestovatelské přednášky. Souhlasím s ostatními komentáři, že je tato kniha zase v něčem jiná, než knihy od Jakuba Čecha a Moniky Benešové. Pro mě osobně je užitečný i pohled do světa/života extroverta, což je něco, co na vlastní kůži nezažiju. Dále se mi v knize podařilo pravděpodobně narazit i na zmínku o jednom známém, který PCT absolvoval v loňském roce. Další věcí, která se mi líbí je, že autorka netlačí na ultralight výbavu a nedívá se skrz prsty na lidi, kteří třeba část treku přeskočí (zcela opačného dojmu jsem bohužel nabyla po jedné cestovatelské přednášce Petra Koska). V neposlední řadě mě tato kniha spolu s dalšími knihami o PCT a pěší turistice inspirovala k tomu, vyrazit samotná aspoň na krátký vandr po Čechách.
Kniha se mi moc líbila,ale bohužel jsem pak dostala útlum na čtení a potřebovala dělat něco rukama.Orazit od čtení,tak jsem začala háčkovat a neměla už tolik času na čtení.
Ted jsem ji dočetla a jsem moc ráda.
Vracím se zpět ke čtení :)
Včera jsem začala číst, jsem v půlce. Smála jsem se tak, že jsem potom nemohla usnout dlouho za půlnoc. I kdyby mě Lucčiny opakující se návaly pláče a euforie přestaly bavit, už za ten jeden super strávený večer jí patří plný počet hvězd.
Pozn. Chápu, že její styl projevu může být někomu nesympatický, ale já bych s ní na kafe rozhodně šla :)
Kniby to nebyla kniha o pacifické hřebenovce, zabalila bych to už na třetí stránce. Vydržela jsem jich 50 (=16 dní) a stačilo. Tak příšerný jazyk a styl psaní jsem v knize ještě nezažila, výrazy jako "podělaný", "posraný", "smrdím jak hovno", "smrkají jak prasata", "blonďátá kráva"(-to mluví o Cheryl z Divočiny). Přeskákala jsem i další dny a pořád to samé. K tomu věčné stěžování, litování se, ponižování sama sebe. Nevim, asi to ty holky mají ve zvyku dělat ze sebe chudinku... Tohle číst opravdu nepotřebuji. Odhadovala bych cílovou skupinu náctileté.
Nechápu, jak něco takového mohlo spatřit světlo světa.
Dávám hvězdu za hezké fotky a výbavu, literárně odpad.
Tímto jsem přečetla všechny knihy o PCT. Za mě nejlepší Divočina, někde uprostřed cestopis od Jakuba a Moniky a hluboko za nimi tato kniha.
Znova ako pri každej knihe o PCT iný pohľad na hrebeňovku. Niekto tam ide kvôli kilometrom niekto, niekto vyčistiť hlavu niekto kvôli priateľstvu. Pri príbehu od Lucie som sa maximálne zasmiala, neskutočne ma pobavilo keď ju vyľakal aj vlastný dred a koľko hlúposti len tak pre srandu robila, ku koncu bola aj nejaká ta slza ako ma pri skutočne dobrej knihe byť. Znova obdiv obrovský ja sa bojím PCT napísať aj do vlastného zoznamu želaní lebo sa bojím že sa mi to nesplní. Ďakujem že ma tieto baby aspoň takto približujú k tej nádhere po ktorej túžim. A ďakujem v tejto knihe aj za nádherné fotky - zrkadlovka bol dobrý nápad. ;o)
Jako slečna je frajerka, klobouk dolů, o tom žádná. Ale knihu jsem přestala číst cca po 40.dnu... Už mě nebavilo číst, že pořád hladoví a je ji zima. Nebo nekonečně mnoho vedlejších postav, které vůbec nebyli nijak důležité pro nějaký děj nebo příběh. U 150 postavy už jsem nevěděla kdo je kdo a jak velká kámoška s tim člověkem zrovna je. Myslím, že kdyby nebyl popisován každý den ale třeba jeden článek jako výtah z celého týdne nejdůležitějších věcí, užila bych si knihu daleko více...
Perfektní! Čte se skoro jedním dechem. Lůca tak úžasně popisuje všechny situace a věřím, že to většinou ani není moc přehanné. Silné zážitky, šílené pocity pořád nahoru a dolů, nálada ze dna do extáze a to k tomu patří. Chci to prožít i jinak než čtením knihy.
Loni jsem se mi zrodil v hlavě nápad jít v roce 2020 PCT, nějakou dobu se mě to drželo a přišlo období, kdy jsem tu myšlenku začal trochu opouštět. Při čtení této knihy jsem se do toho opět tak vžil, že už to zase beru vážně a když pominu prozatimní zanedbávání fyzičky, ostatní příprava je v plném proudu. Stejně jako pro Lucku - nemá to být o mílích nebo jen o tom odškrtnout si něco na tom svém bucket listu, je to o zážitcích, které nám už NIKDY NIKDO nevezme.
Skvělá kniha. Díky, Lůco!
Holčičí deníky většinou nevyhledávám a nečtu. Tenhle by byla ale chyba nečíst. Tady nějaké holčičí pohledy na šlapání a pobyt na PCT vůbec nevadily. Vlastně to byly hodně drsné zážitky, až jsem zíral. Obdivuji Lůcu, že Pacific Crest Trail přes všechny útrapy, strádání a nesnáze nevzdala. A že těch překážek nebylo málo. Co mi zkrátka neposkytla Divočina od Cheryl Strayed nebo Moje Pacifická hřebenovka od Moniky Benešové (obě jsou výborné), to mi přinesla Lucie Kutrová ve své knize. Den po dni, někdy i hodinu po hodině. A podobné kapitoly (plné šlapání nebo odpočinku) během četby vůbec nevadily ani nijak nerušily. Naopak jsem rád poznal holku, která soupeřila s přírodou, s nesnázemi trailu i sama se sebou. Díky této knize jsem si PCT mohl projít také. Den po dni, někdy i hodinu po hodině.
4 a třičtvrtě hvězdiček ???? .Předem smekám před každou holkou, která tohle zvládne. Obrovský výkon. Kniha je moc hezky sestavená, obsahuje krásné fotky i rady co si sbalit. Jedna hvězdička navíc je za románek s G - ideální na letní čtení. Bohužel knihu kazí občasný stereotyp, tím že je zde popisován každý den tedy i dny slabší, kdy se nic moc nedělo. Tohle opravdu spíš sedí do blogu, kdy čtete jednotlivé zápisky. Pořád u mě vítězí Monika Benešová, její knížka byla prostě první :)
Tak tahle holka s bucket listem mě bavila od prvních stránek. Přečetla jsem snad všechny knihy o PCT, které vyšly, každá byla jiná, na každé se mi líbilo něco jiného, ale Goldilocks jsem si prostě zamilovala. Její humor, její příběh mě dostal a kdybych nebyla takový posera, co se bojí jít v noci na záchod a uměla alespoň trochu kváknout anglicky, vyrazila bych na PCT hned. Třeba se mi to někdy povede. Díky, Goldilocks, za veškerou pozitivní energii, kterou jsi nás celou knihou provázela.
Perfektnní popis zážitků z jednoho z nejtěžších trailů. Lucka je opravdu zlatá holka a machr za to, co dokázala. Její kniha se mi líbila mnohem více, než kniha Moniky popisující zvládnutí stejného trailu. Byla nejen obsáhlejší, ale obsahovala více humoru a popisu komunikace a mezilidských vztahů mezi hikery.