1984
George Orwell (p)
Dnes již klasické dílo distopického žánru je působivým obrazem společnosti, kde není místo pro lásku, vlastní názor ani pro víru ve vlastní smysly. 1984, dnes již klasické dílo antiutopického žánru, je bezesporu jedním z nejpozoruhodnějších románů 20. století a brilantní analýzou totalitních systémů. Britská společnost žije v roce 1984 pod nadvládou všemocné Strany. Hlavní hrdina Winston Smith, zaměstnanec Ministerstva pravdy, roboticky přežívá pod stálým dohledem Velkého bratra. Nepřetržité války a nedostatek základních potravin ještě přispívají k všeobecné duševní prázdnotě a mizérii. Winston Smith se zmůže na jedinou formu odporu: vede si tajný deník. Naděje na změnu se mu naskytne, když se seznámí s mladou, vzpurnou Julií – nejprve oba pouze sní o boji proti systému, ale nakonec seberou odvahu a připojí se ke stínovému hnutí odporu. Záhy se oba propadají ještě hlouběji do soukolí manipulace, špiclování, tělesného mučení i psychického teroru, které jsou všem totalitním režimům z podstaty vlastní. Audiokniha se v osobní rovině dotýká niterných témat, jako je láska, důvěra a zrada, zatímco v té abstraktní si klade filozofické otázky o povaze a poznání světa. V působivém podání Vasila Fridricha líčí vizi společnosti, kde není místo pro lásku, vlastní názor, dokonce ani víru ve vlastní smysly a varuje tak před jakoukoli diktaturou moci.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno:
2021
,
Tympanum
Originální název:
Nineteen Eighty-Four, 1949
Interpreti: Vasil Fridrich
více info...
Přidat komentář
Dlouho čekala v knihovně, dlouho se mi do ní nechtělo. Teď jsem se odhodlal. A abych pravdu řekl, je to ještě depresivnější, než jak jsem se obával. Navíc některé pasáže jsou nekonečně úmorné (třeba citace z Goldsteinovy knihy).
Soudě podle toho, kam evidentně spěje dnešní svět, byl pan Orwell geniální vizionář. Tím spíš mi ale podobné knihy nesedí.
Opět musím poděkovat čtenářské výzvě. Zopakovat si tuhle knihu stálo za to, přestože hlavní pocit z ní je marnost a zoufalství.
1984 by si měl přečíst alespoň jednou v životě každý. Klišé? Ano. Ale sakra pravdivé. Já vlastně ani nevím, jak moje pocity z této knihy sepsat do tohoto komentáře. Jedním slovem? Bezmoc.
Upřímně jsem ráda, že jsem si 1984 nevybrala už jako četbu k maturitě, protože si myslím, že bych ji nedokázala číst očima, jakýma je čtu dnes. Po tom všem, co se kolem nás děje, čím jsme si teď jako společnost prošli a stále procházíme. Orwellův styl psaní asi vychvalovat nemusím. Během těch 300 stran se mi totiž dokázal dostat pod kůži tak, jak se to již dlouho nikomu nepovedlo. Ta bezmoc, kterou tak nějak již od začátku čtení pociťujete, se stupňuje. A ona nepřestane. Knihu dočtete a vlastně ani nebudete vědět, co se tam všechno stalo. Co byla skutečnost? Co byl jen výplod dokonale zmanipulované mysli? Kolik je dva a dva?
A já tu teď tak sedím, v hlavě se mi honí tisíc myšlenek, ale vlastně je nedokážu zachytit. Jako by mi někdo svítil ostrým bílým světlem do očí. Světlo a zároveň tma. Nadšení z toho, jak geniální knihu jsem to právě dočetla, a zároveň hořká pachuť a pochyby o tom, co je vlastně pravda.
Orwell opravdu umí nahnat husinu. Všemi těmi událostmi, tou urputnou psychologickou hrou s hlubokým lingvistickým přesahem, tím citem pro slova. Nebo zkrátka tím, že vám to až podezřele v lecčem připomíná skutečnost. A to je asi to nejděsivější.
1984 je o stínovém světě, ve kterém existuje pouze nekonečná přítomnost a ve kterém se zvolené lži stávají pravdou. Minulost neexistuje, je vymazána. Na samotné vymazání se zapomnělo a všechno se rozplynulo v prázdné otupělosti. Na konci už vám nepatří ani těch pár krychlových centimetrů ve vaší lebce.
1984 bylo už rozebráno natisíckrát skrz naskrz a já stejně nenacházím ta správná slova, která by dokázala popsat všechny ty pocity, které se ve mně po dočtení mísily. Ale byly asi tak stejně zoufalé, jako Winstonův předem prohraný boj, ve kterém se na samotném konci ocitnul na místě, kde sice nebyla žádná tma, ale přeci to bylo místo nejtemnější.
Velká klasika. Pamatuji si, když jsem knihu četl poprvé jako malý (nějakých 10 let po Sametové revoluci) a vůbec jsem nechápal, jak autor v době psaní textu věděl, co se bude (z jeho pohledu) dít o desítky let později v nějakém malém středoevropském normalizačním Československu, jak se budou soudruzi mezi sebou bavit a jak bude fungovat (zdaleka nejen) tajná policie, propaganda a totalitní válčení. Teď už je mi o mnoho let později jasnější, kde a jak informace "našel" a že nejen "komunistická" diktatura funguje v knize popsaným stylem. Vždyť ono i v textu samotném se dohromady plete oligarchie se socialismem a dalšími režimy. A dnes už mě ani nepřekvapí, že země "komunistického bloku" zdaleka nebyly první, které se snažily podobným způsobem ovládnout své obyvatele a upevňovat si moc těmi nejhnusnějšími praktikami.
Při prvním čtení pro mě byl román 1984 jedno z prvních setkání s temnou politickou dystopií. Dnes už je ona knižní a románová temnota překryta četbou reálné historie. Ta je totiž často o mnoho hnusnější – příkladem je ta ze Sovětského svazu (Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka) – nebo komunistické Číny (Hovory se spodinou). Přesto pro mě 1984 zůstává důležitou knihou plnou všeho, co by si současná i nadcházející generace měly číst a připomínat si tak, proč stojí za to demokracii chránit. Mj. i před těmi, co "nikdy neodejdou". A pak je 1984 taky unikátní svým jazykem, kde slovo "doublethink" (resp. newspeak) zlidovělo podobně jako Havlovo "ptydepe". V tomto pohledu je dovedení totalitního režimu ad absurdum až geniálním počinem.
-----------------------------------
„To se ví, že jsem vinen!“ vykřikl Parsons a servilně pohlédl na obrazovku. „Snad si nemyslíš, že by Strana zavřela nevinného člověka?“ Jeho žabí obličej se uklidnil a dokonce dostal poněkud svatouškovský výraz. „Ideozločin je příšerná věc, člověče,“ řekl pompézně. „Je zákeřný. Zmocní se tě, ani nevíš jak. Víš jak se zmocnil mně? Ve spánku! Ano, je to tak. A já tak pracoval, snažil se hledět si svýho, vůbec jsem nevěděl, že mám v hlavě něco špatnýho. A potom jsem začal mluvit ze spaní. A víš, co mě slyšeli říkat?“
"Co mám dělat?" jektal. "Co mám dělat, abych neviděl, co mám před očima? Dvě a dvě jsou čtyři."
"Někdy, Winstone, je to pět. A někdy tři. Někdy všechno dohromady. Naráz. Musíš se víc snažit. Vrátit se k zdravému rozumu není snadné."
Pěkně to pan Orwell popsal. Tehdy mu to v místě, kde psal muselo připadat vše průzračně jasné, bezpečné a hlavně daleko. Dnes by asi koukal, jak se to blíží z různých stran v jeho vlastní zemi.
Tuto knihu jsem si zařadila do ČV 2023 - podotýkám, rozhodla jsem se ji plnit poprvé a ani to nebolí :-), a to do tématu Kniha kterou nebudete číst poprvé.
Takže něco k prvnímu čtení: četla jsem ji hodně dávno (to ještě o DK nebylo slechu ani dechu) a bylo to strašně, strašně depresivní...
Když si to představím jako realitu - i když z děje mi zůstaly spíš jen útržky a hlavně pocity - beznaděj a absolutní děs - tak se musím zamyslet: co bych dělala, žít v Oceánii jako Winston Smith? Mělo by smysl pokusit se jako on aspoň o něco málo, ale nakonec, v závěru, být naprosto zlomený a absolutně bezmocný?
No nic. Neudělala bych nic, protože mraveneček proti mašinérii není vůbec ničím! Na to zapomeň, kámo, že porazíš molocha!
Čert mi napískal, abych se k této knize odhodlala znovu přiblížit, když jsem si kdysi slíbila, že už nikdy! Dokonce jsem už začala číst... Naštěstí je kousek níže komentářík od Renike, kde se praví: "už se k tomu vracet nechci a ani nebudu".
Člověk nerozhodný, váhavý, jako jsem já, přemítá: ale, co kdyby... ale jo, stojí to za to... kultovní spisek... skoro 11 000 hodnocení... všichni to četli...
Jo, rozhodla jsem se! Je tolik knih, které si mohu přečíst podruhé, a neupadnu z nich do depresí, smutků a zoufalství. V životě lidském je totiž těchto věcí tolik, že se lopatami dají přehazovat...
Orwelle, pane autore, při vší úctě, vaši knihu podruhé číst nebudu.
Ale když přihlédnu k tomu, jak dlouho a jak hluboko ve mně zůstaly potopeny, zakopány pocity z ní, vím, že nejvyšší hodnocení si 100% zaslouží.
Nadčasové dílo, které by si měl opravdu přečíst každý. Samozřejmě po přečtení počítejte, že vám bude chvilku úzko i vzhledem k současnosti a existujícím represivním systémům typu Čína, Rusko, apod.
"Po celou historickou dobu, možná už od konce mladší doby kamenné, byly na světě tři druhy lidí: Ti nahoře, Ti uprostřed a Ti dole."
Dočteno konečně (asi tak 30 let jsem se k tomu odhodlávala) - čtenářská výzva bod 19. Nevím co dodat - depresivní, děsivý a totalitní. Mám to za sebou, ale už se k tomu vracet nechci a ani nebudu.
Ok, tak tedy stranický správně...skvělá kniha, bez jakýchkoliv dvojsmyslů a nátlaků. Vtipné a pohodové čtení.
(SPOILER)
Velký Bratr vám dá naději, aby vám ji nakonec zase vyrval z rukou…
První části jsem se prokousavala déle, druhou jsem zhtla jako malinu a přeci jen se nechala trochu unést tím, ze by Bratrstvo mohlo fungovat, jen aby mě třetí cast opět postavila do latě a donutila mě Velkého Bratra milovat.
Není už potřeba knihu si přečíst a v lokále kamošům vyprávět jaká je to pecka.
Spíš ji přečíst a opravdu se nad ní zamýšlet, v dnešní době suprtechnologií a smýšlení i na západě, něco podobného není úplně nemožné.
Pecka to jinak samozřejmě je a skvěle napsaná, což určitě v putice zmínit lze.
Ještě k doporučování knihy jako povinné četby, tady bych byl proti.
Kdo z nás v tom dětství dělal rád něco povinně, natož četl, ani k maturitě mi nedonutili. Tohle si musí každý vybrat sám, ze zájmu.
Odposlechnuto v audiozpacování. Winstona četl Jiří Ornest a Boris Rösner byl O´Brianem. Koncert pro ucho, ale jinak se jendá o velmi těžkou a depresivní látku, která člověku nenechá ani špětku naděje. Jak praví citáty na tričkách: "1984 není návod", NE, je to varování. A stále aktuální. Smekám před autorovou genialitou a nadčasovostí.
Geniální a naprosto nadčasová kniha s přesahem do jakékoliv totalitní společnosti. Rozebírat obsah nemá smysl. Knihu prostě musíte číst a věřím, že vás pohltí stejně jako mě. Vřele doporučuji.
(SPOILER)
Rozhodla jsem se vykročit ze své komfortní zóny a přečíst si Orwella a jeho 1984. Je fakt, že mi trvalo skoro rok od tohoto rozhodnutí, než jsem si knihu vůbec koupila. A lituji jen toho, že jsem to neudělala dřív.
Hlavním hrdinou příběhu je Winston Smith žijící ve světě, který je rozdělen na Oceánii, Eurasii a Estasii, které jsou mezi sebou v různém spojenectví stále ve válce. Winston žije v Oceánii a je členem Vnější strany. Všechno řídí a vlastní Strana, pořád je sledován Velkým bratrem. V bytě má obrazovku, která neustále vysílá propagandu a je přes ni sledován každý jeho pohyb a výraz tváře, odposlechnuto každé slovo. Pracuje na Ministerstvu pravdy, kde se "upravuje" minulost, aby odpovídala přítomnosti. Kde se lež stává pravdou, aby se za chvíli stala opět lží. Velký bratr se totiž nikdy nemýlí. Neexistuje svoboda, a to ani svoboda myšlení. Není divu, že se Winston cítí frustrovaný, Straně a propagandě moc nevěří. Jednoho dne mu "kolegyně" z oddělení literatury předá tajně vzkaz a Winston začíná věřit, že se dá bojovat...
"Nějak už vám to selže, něco vás zdolá. Život vás zdolá."
Je pozoruhodné, že Orwell napsal knihu už v roce 1949 a celkem odhadl totalitní režim. I když si myslím, že naši komunisti byli celkem čajíčci oproti Orwellově Straně. Knihu určitě doporučuji přečíst a hned potom můžete kouknout na stejnojmenný film z roku (jak příhodné) 1984. Děj knihy krásně doplní. I když, nečíst knihu, tak asi film úplně nepochopím a neocením.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie totalitní stát zfilmováno anglická literatura psychologické romány svoboda britská literatura vládní sledování občanů (surveillance)Autorovy další knížky
| 2000 |  Farma zvířat |
| 2021 | 1984 |
| 2015 | Na dně v Paříži a Londýně |
| 2007 | Válečný deník |
| 2015 | Hold Katalánsku |
Mám přečtenou pouze první část knihy....
Poslední dvě části asi někdy jindy. Třeba zase za čtyři roky...
Ano, po čtyřech letech jsem dostal odvahu knihu vzít opět do ruky. S nadšením, že si ji zhltám během jednoho týdne.
(...)
Dobře, pokročil jsem o nějakých 100 stran, ale dál to nejde.
Nevadí mi číst literaturu faktu, kde je popisováno vše podle skutečných událostí.
Ale tenhle Sci-fi román? Stačí mi pět stran a mám dost...
Jestli máte silnější žaludek, jděte do toho! Já doufám, že k tomu časem najdu odvahu a budu pokračovat ve čtení dál... Tady ani tak ten děj nemusíte znát...Důležité je uvědomění.
Orwell je prostře třída!