1Q84: Kniha 1 a 2
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/137474/bmid_1q84-kniha-1-a-2-V0i-137474.jpg
4
1428
1428
Co kdyby jednoho dne kdosi kdesi přehodil imaginární výhybku, a svět, jak ho znáte, jednou provždy skončil? A co kdyby si toho navíc nikdo kolem vás nevšiml? Aomame a Tengo jsou zvláštní postavy. Ona je geniální fyzioterapeutka, která rozumí lidskému tělu jako málokdo. Jen svých znalostí občas využije k tomu, aby odeslala na jiný svět muže, na které je běžná spravedlnost krátká. On je vynikající matematik se spisovatelským talentem, který se jednoho dne propůjčí ke zdánlivě nedůležitému literárnímu podvodu. Ti dva se neviděli dobrých dvacet let, v hloubi duše ale nepřestávají myslet jeden na druhého. Oni sami se vlastně nezměnili. Jenže svět kolem nich začal být od jistého okamžiku jiný a podivný. A oni by v něm teď měli najít jeden druhého… Ve svém nejnovějším románu se Murakami pokusil propojit své dosavadní tvůrčí postupy a zkušenosti do rozsáhlého celku, ve kterém nechává zaznít mnoha protichůdným hlasům, aby se znovu a nově zamyslel nad svými oblíbenými tématy. Název 1Q84 odkazuje na jiné slavné dílo, a sice román 1984 George Orwella. V japonštině má totiž Q stejnou výslovnost jako devítka, takže se z tohoto hlediska jedná zároveň i o jakousi slovní hříčku. Má naznačovat nepatrnou, ale přesto velmi podstatnou změnu, jež má obrovské následky.... celý text
Přidat komentář
Když kniha japonského spisovatele začíná hned na první stránce zmínkou o Janáčkově Sinfoniettě, pokračuje shrnutím skladatelova životopisu a končí představou hlavní hrdinky, jak se prochází českou krajinou, tak je jasné, že čecháčkovo srdce se tetelí. Navíc má Murakami dar psát i o obyčejných věcech tak poutavě, že vás nenudí to číst. Nemáte potřebu přeskakovat řádky. Kolikrát jsem si říkala, že jeho líčení přípravy jednotlivých jídel by mohlo docela dobře suplovat kuchařku a že si podle toho zkusím něco uvařit. :-) Nicméně u této knihy mé prvotní nadšení časem trochu ochladlo. Ne že by mě to úplně nebavilo, ale těch nevysvětlených záhad z jiného světa na mě bylo tentokrát trochu moc a tak úplně jsem je nepobrala, a navíc mi tam chyběla ta filozofická rovina, na kterou jsem byla z jeho předchozích knih zvyklá. Četlo se to sice lehce, což o to, ale na konci jsem zjistila, že vůbec nemám chuť se pouštět do dalšího dílu. Že mi stačí ten nedořešený otevřený konec a jak to bylo dál, vědět netoužím.
Jak už to u mě bývá, příběhy, které vypráví Haruki Murakami se jakýmsi záhadným způsobem proplétají s příběhy, které žiji. I já a moje žena momentálně žijeme v různých světech. Spojuje nás pouze tenká stříbrná nit silné lásky. Já žiji u Vltavy. V „Kočičím“ městě. A vím, že je nejvyšší čas zmizet, dokud to ještě jde. Dokud tady ještě staví vlaky. Ona žije u Dunaje. A na její obloze visí měsíce dva. Je to její svět 2Q17. Oba víme, že je třeba najít únikový východ. Že musíme utéct zpátky do reality, kde na obloze uvidíme totéž. A oba víme, že to nebude ten svět, kde jsme se potkali a poprvé drželi za ruku. Tak pevně…
Na setkání Tenga a Aomame jsem si musel počkat pár týdnů. Než jsem se pročetl na konec. Oni na sebe čekali dvacet let… Když jsem dočetl, zavřel jsem knihu a vyšel na balkon našeho slovenského bytu. Okamžitě mnou zacloumal silný vítr – dozvuk orkánu Xavier, který v Německu zabil sedm lidí. Díval jsem se do divoké řeky mraků, které vítr hnal po tmavé obloze, a hledal… Měsíc byl v úplňku a tu a tam probleskl zkrze tu černou masu…
Ještě plný toho podivuhodného příběhu jsem zašel do kina na Blade Runnera 2049. A jako bych vstoupil do další dimenze Murakamiho knihy… Do další reality. Seběhl jsem po úzkých únikových schodech z ucpané magistrály do brebentícího labyrintu „kočičího“ Tokia… Už původní Blade Runner mě fascinoval svou atmosférou a svou vizí budoucího světa. Tíživou atmosférou. Přirozenou nejednoznačností. Nekonvenční láskou. Nesmiřitelností. Ale hlavně jakousi jednoznačnou všedností. To vše podbarvené skvělým Vangelisovým soundtrackem. I nové pokračování si částečně zachovává většinu zmiňovaných atributů. Ve spojení s příběhem 1Q84 jsem měl zážitek ještě intenzivnější. Ostatně – vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby pod úvodní titulky začala hrát Janáčkova Synfonietta…
Je to napínavé. Je to tajemné. Je to hodně popisné. Je to hloubavé. Je to zároveň popové. Hurá.
V prvních dvou dílech mě knihy vyprávějící o Tengovi dost nebavily. Ale to nic nezměnilo na tom, že prvotní myšlenka knih je výborná, neotřelá, napínavá. Hlavně otázky zabývající se podstatou člověka vás donutí zamyslet. Doporučuji.
Jsem příjemně překvapena, knihy od Murakamiho jsem velmi dlouho odkládala, nechtěla jsem spadnout do mainstream proudu, co ho čte a miluje a stát se další osobou filosofického světa.
Bylo mi řečeno, že 1Q84 je šokující a filosoficky nabitý kousek, tak jsem se obrnila a s nechutí začala číst, ale musím uznat, že předsudky byly totálně vedle. Té filosofie tam na obě dvě knihy zase tolik není a když už, je hezky zpracovaná a poměrně pochopitelná.
Murakami se nebojí detailů, které jsem si ne vždy pamatovala, nicméně byly několikrát opakovány, takže člověk si v průběhu děje zvykl a naučil se jich více všímat.
Dějová linka Aomame mě ze začátku nebavila vůbec a snažila jsem se ji přelouskat co nejdřív, hlavně aby už zase začal Tengo. Ale po pár kapitolách jsem se chytila obou příběhů a četlo se to samo. Krásně promyšlené spojitosti, velmi kladně hodnotím i to, že Murakami se neobtěžoval vysvětlovat každou situaci hned, jak to bylo možné, ale počkal si s odhalením třeba až na polovinu knihy nebo dokonce vůbec. V jiných dílech jsem na to háklivá, zde se to zdálo nepodstatné.
Co mě tedy ale dohnalo téměř až k slzám zlostného pláče byly pravopisné chyby a interpunkční znaménka, toto se tedy korektuře opravdu nepovedlo. Kolikrát jsem i našla souvětí ustřihlé uprostřed a narušilo to celý dojem.
Celkově vzato jsem ale hrozně ráda, že jsem si obě knihy přečetla. Sice to ve mně nezanechalo takový hluboký dojem, ale čtení jsem si užila, těším se na třetí díl a chválím autora za skvělý nápad.
„Fikční světy jsou soubory nerealizovaných možných stavů věcí.“
Za zvuků Janáčkovy Sinfonietty, spoluvytvářející tajemnou atmosféru, se stanete velmi brzo po vstupu do příběhu svědky náhodného řetězení podivných událostí a nevysvětlitelných záhad, velice záhy zjistíte, že sledujete výjevy ze světa, v němž na večerní obloze vyplouvají dva měsíce, ... jako čtenáře Murakamiho příběhů Vás to ale nemůže nijak zaskočit :-), jste přeci ve skupině vyvolených :-) ... všimlo si jen pár jedinců, že pohled do zrcadla zprostředkovává realitu jaksi pokřiveně, že “realita je bezbřehá netečnost, nekonečná samota.“ ... že se nacházíte ve světě, kde se smysluplné otázky hledají těžko ... a odpovědi, ještě hůř, protože „věci nejsou takové, jaké se zdají být ... a dost možná, že právě tohle otřepané „tou dobou ještě nikdo netušil, co přijde“ představuje vůbec nejdůležitější poučení, jaké dějiny nabízejí člověku ...“.
Pane jo, Murakami mě opět dostal :-) ... příběhem, hlavními hrdiny – složitými osobnostmi, kterým se honí hlavou všechno možné, počínaje metafyzickými otázkami ... až po lesbické zkušenosti z minulosti ... proud myšlenek může být samozřejmě hodně zajímavý :-) ... a Vy nemáte ani ponětí, kdo je kdo a kam mají všichni namířeno ... „žádný z pocitů zatím nepřevládá, jen se komíhají sem a tam .. jako dobře vyvážené váhy“ ... na jedné straně náznaky, na té druhé možnosti ... výsledkem je neomezená množina možných světů ... trefa do černého! ... bod mého zájmu, zaujetí a posléze okouzlení Murakamiho příběhem :-).
Filozof a lingvista Bertrand Russell tvrdí, že existuje pouze jeden svět, který se dá považovat za skutečný. Fikční svět je nepravdivý a zcela bez referencí, proto ho považuje za prázdný. Pro Russella je fikční svět stejně neexistující jako jiné nemožné entity (např. kulatý čtverec), přesto však udává, že neexistující nekoresponduje se smysluplným, proto tyto fikční entity dokážeme rozpoznat. Ačkoliv nejsou reálné :-).
Gottlob Frege, filozof a matematik, zase prohlašuje, že fikční světy jsou prázdné, bez referencí. Avšak podle jeho teorie i bez reference mohou mít fikční světy význam. „Jejich význam je ustanoven a vyčerpán smyslem.“ Taky tvrdí, že bez reference nemohou být fikční světy pravdivé, ale POZOR! ... zároveň ovšem nejsou nepravdivé :-).
Pořádně zamotané že :-) ... doufám, že Vás tahle malá vsuvka neodradila :-) ... to by byla vážně škoda, protože máte v rukou perfektní příběh, do kterého se ponořit je „jako když přehodíš výhybku na kolejích ... stávající vědomí náleží ještě do světa, který byl, ale okolní svět sám už je jiný. Změna skutečnosti ... ovšem realita je a vždy bude jen jedna!“
A pak, já bych se držela starých mistrů (stejně jako Tengo :-):
„Každé umění a každá touha, podobně i praktické jednání a záměr směřuje, jak se zdá, k nějakému dobru, proto bylo správně vyjádřeno, že dobro jest to, k čemu všechno směřuje.“
„Co má tohle být?“
„Aristoteles přece. Etika Níkomachova.
„Jaký má ale ten váš citát smysl?“
„Že v konečným důsledku směřuje všechno k dobru. Že dobro je konečným důsledkem všech věcí.
Pochybnosti si můžeme nechat na zejtra,“ :-).
„Ať už mu totiž v lese příběhů vyvstávaly všechny možné souvislosti sebejasněji, jasné a jednoznačné odpovědi mu tam nikdo nenabízel. To byl ten rozdíl oproti matematice. Posláním příběhů totiž obecně řečeno je, vyjádřit určitý problém v jiné formě. A vlastnosti a vnitřní směřování takového převodu nám pak ve výsledném vyprávění napovědí odpověď. Právě takové náznaky odpovědí si odtud Tengo odnášel zpátky do reálného světa. Náznaky, podobné kouskům papíru, popsaným nesrozumitelnými zaříkadly. Občas postrádaly souvislost a nemohl je uplatnit hned. Skrývaly v sobě však možnost. Jednoho dne to zaříkadlo možná pochopí.“
A ještě malé rozloučení ... s příběhem a se čtenáři, kteří už četli a tak pochopí :-):
„Jakmyle to jednou je napsané, uš to vůbec není ten přýběch co sem řýkala já. Ty sy ho dovedl převést do slof moc dobře a mislým tag dobře že bi to nigdo jyný tak nedovedl. Teť uš to ale neňý moje viprávjeňý. Nedělej sy ale starosty. To neňý tvoje chiba. To jenom já chodým mymo ty šyroké cesty.“
Příběh jako takový je fajn. Tnegův příběh mě bavil o kousíček víc než Aomame asi díky Fukaeri. Kniha je sice krapet rozvleklá, děj začne být strhující v poslední třetině, ale i tak se to dalo.Na konci se ale nedostavilo ono wow, proto hodnotím spíš 4.5* na 5 to prostě není. Uvidíme co 3. kniha.
"Pozdní Murakami." Dostanete to, co od Murakamiho očekáváte, ale už neoslní jako v předchozích knihách.
PS: Šílené množství překlepů a chyb, ostuda nakladatele, který chtěl knihu stůj co stůj vydat před Vánoci.
Mám za sebou zatím 1. část a jsem nadšena. Máme právo vzít spravedlnost do svých rukou? Oba paralelní příběhy se propojují stále silněji. Baví mě dávka magie, spousta aluzí, postupné odhalování dávno zapomenutého. Napětí a pozměněná realita. Naopak mě ruší podivný přepis promluv Fukaeri, časté překlepy, novotvary (vposledku) a tvaroslovné chyby.
"Možná že životem v dnešním pohodlném světě opravdu ztrácíme svůj díl podobné citlivosti. Možná že opravdu vidíme něco jiného, přestože sám měsíc na nebi zůstává tentýž. Možná že jsme před čtyřmi sty let byli skutečně duševně bohatší a blíž přírodě."
Tak dočteno, naštěstí jsem si předem půjčila Knihu 3 a nebyla tak napnutá, jak se bude příběh vyvíjet dál. Příběh Kukel ze vzduchu jsem četla jedním dechem, zvažuji jednu hvězdu navíc.
Murakami je typický motivy, které najdete téměř ve všech knihách (kočky, krásné uši, jazzová hudba, samota aj.), a paralelní kompozicí, kdy postupně odhaluje souvislost mezi postavami a vše pomalu zapadá, možná i proto mě chytil a dlouho nepustí. Atmosféru situace vylíčí dokonale, hraje si s detaily, dozvíte se tak o postavách (ale pozor, pečlivě vybírá o kterých) téměř vše.
Knihu pořád ještě vstřebávám.
Myslela jsem si, že mi postavy této knihy nepřirostly k srdci tolik, jako postavy z Kafky na pobřeží (nejen kvůli panu Nakatovi bych si jí přečetla znovu), ale dnes ráno jsem si po včerejším dočtení uvědomila, že už mi chybí a co víc, nejen postavy - také ty dlouhé popisy, ve kterých se Murakami tak vyžívá (např. celý jeden odstavec, ve kterém je obsažen pouze popis vaření - čtenář by si snadno podle něj mohl uvařit sám) a které čtenář jaksi "přetrpí", mu nakonec určitým způsobem schází. Proto tohoto spisovatele velmi obdivuji. Jako v dalších knihách, ani v této nevystupují nikterak "ploché" postavy a i díky úžasným metaforám (jak to jenom toho pána všechno napadá?) se čtenář do nich snadno vžije. Nápad je velmi zajímavý, magický realismus jak se patří (ačkoliv ne tak fantaskní, jako to bylo u zmíněného Kafky), všechno skvěle promyšlené. Některé myšlenky mě oslovily natolik, že jsem si je k sobě musela zapsat.
"Vypadalo to, jako by čočkou fotoaparátu hleděla přímo na cosi, co si lidé tiše nesou ve svém srdci a o čem mnohdy ani sami nevědí."
Dám si na chvilku oddych u kratších knih a vrhnu se na třetí díl.
Hranice mezi uměním a kýčem je někdy nejasná. Na druhé straně někteří spisovatelé i hodnotné umělecké dílo dokáží vytvořit tak, že je pro čtenáře atraktivní. Upřímně řečeno, ještě nemám jasno, kterému z obou pohledů dát přednost. Koneckonců je to vlastně hodnocení po dvou třetinách příběhu. V čem mám jasno, že mě tenhle magický příběh dokázal úplně pohltit - a to je možná to hlavní, o co při čtení jde. Jen ten - jemně řečeno - ne zcela povedený překlad mi to místy kazil - pan překladatel asi umí japonsky, ale češtinu by měl ještě vypilovat.
Skoda ze tenhle nudny dil ma pokracovani.jakz takz se to dalo cist ale dalsi dil ctu uz ctvrty mesic.je to pribeh o nicem o dvou zamilovanych kteri se celou dobu hledaji a jestli se najdou to asi nevi ani spisovatel.
Bohužel nebylo v mých silách dočíst. Přestože jsou tam zajímavé pasáže, náznaky a zvraty, naprosto mě asi v půlce odradily ty nekončící nesmyslné a dlooouhatánské popisy ničeho. Nápad je to velmi zajímavý, postavy také a určitě bych ráda věděla, jak to dopadne. Podle mě by se to však celé vešlo možná tak na 300 stran. Číst takhle tlustou knihu narvanou blbostmi, které příběhu nedodají nic ani atmosféru, pro mě včšak byla ztráta času.
Mé první setkání s japonskou literaturou, byť jsem zvolil sci-fi, mé oblíbené, nedopadlo nakonec moc dobře. Smířil jsem se s brutální délkou. Akceptoval jsem neskutečnou rozvláčnost a několikeré opakování již vyřčeného. Odměnou mi bylo velmi umně nastíněné tajemno, které víceméně funguje celou knížku (a to je co říct) a originální pojetí vnímání skutečna a neskutečna. Potud dejme tomu dobře. To co ale neumím po 750. stránkách strávit je konec. Nebudu psát proč, abych nikomu nezničil zážitek z knížky, ale prostě toto se podle mě nedělá. Škoda, jinak by to bylo o jednu červenou pěticípou hvězdu lepší:-)
Úžasná kniha. I po týdnu, co jsem ji dočetla, stále ve mně doznívá a už se těším až si z knihovny půjčím i třetí díl. Murakamiho knihy se mi líbí, ale nečekala jsem, že zrovna tato ve mně zanechá tak hluboký dojem.
Zajímavý příběh japonského autora. Z knihy mám smíšené pocity, i když pozitivní převažují. Dost velký rozdíl oproti evropským autorům. Ale i proti jiným knihám tohoto spisovatele, např. "Norské dřevo". Nyní mám rozečtenou druhou knihu. Tak uvidíme...
Krasna kniha plna napeti. Uz se tesim az si tento mesic koupim pokracovani. Snad vse dopadne dobre. Obcas se pro jistotu taky podivam na mesic abych se ujistil v jakem svete ziju.
Magický realismus se vším všudy. Náboženská sekta, noční obloha se dvěma měsíci, Little People vycházející z mrtvé kozy, mystická sedmnáctiletá holka... Někteří čtenáři tomu vyčítají právě tyto "prvky sci-fi". To já je naopak velice oceňuji. V knize jsou dobře vyjádřeny pocity vyvolané tím, že se svět mění, že už není tím, čím býval. Něco mezi dechberoucím šílenstvím a dechdávající fascinací. Rozpouštění pevných hranic poznání. Mění se svět, nebo se mění jedinci? Toť schizofrenie postmoderny.
Štítky knihy
japonská literatura magický realismus
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Budeš číst 768 stránek, a jediné co se na konci dozvíš, bude pěkný kuloví!!! Každopádně tato kniha je spíše pocit, než li příběh. Tato kniha je dojem, který téměř nedává smysl a jediné co Vás žene četbou kupředu je snaha se alespoň přiblížit tomu, čemu nejsme schopni uvěřit... Úžasné protikladné.